Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wij - Dziwidło ‎

WijDziwidło ‎

Jirka D.5.10.2021
Zdroj: CD v jewel case (# HM010) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Lokální deska pro lokální scénu, která nemá ambice překročit hranice a ani se o to nesnaží. Dělnictví undergroundu, intelektuální snobství a živelná jednoduchost v jednom.

Název kapely na obálce se nedá přečíst. Název desky na obálce se taky nedá přečíst. Obálka sama o sobě budí hrůzu, svým grafickým zpracováním zahání na úprk a teď mi řekněte jeden jediný rozumný důvod, proč si to pustit. Navíc název kapely Wij podle gůglu znamená v překladu stonožka a název desky Dziwidło něco jako podivín nebo zrůda. Jsme v Polsku, jsme v undergroundu a jsme na tenkém ledě intelektuální sebeprezentace, která těžce hledá cestu mezi snobstvím na jedné straně a kýčem na straně druhé. A zvuk je strašná hrůza. Začal jsem zostra?

 

Wij bandJe docela zajímavé, že přesně takhle zostra začíná i kapela Wij a hned v úvodu servíruje skvělé stoner rockové skladby Žmij a titulní Dziwidło, před kterými by fanoušci pouštní scény mohli tiše pokleknout do písku a zafunět respekt a uznání. Má to drajv. Má to energii a je strašně s podivem, že za všechno může jen duo kytara & bicí. Bez basy, bez druhé kytary, bez písku v očích. Jenže už v tenhle moment přijde první zádrhel v podobě hlasového projevu Marii. Je to neřízená střela, něco mezi cudnou studentkou a mrchou necudnou, u které nikdy nevíte, jestli prvních pár slov konverzace směřuje na probdělou noc nebo na pár facek. Má se mi to líbit? Nevím, ale asi ne. Je to polsky, je to mířené na lokálního fanouška, je to záměrně exaltované, záměrně jednoduché, ale současně živelné a energické. A někde v pozadí pořád cítím viset těch pár přes hubu.

 

Deska Dziwidło je docela krátká, třicet šest minut i s chlupama a podle toho se dá usuzovat, že poslech je k přežití. Je. Je i přesto, že polštinu nechci překládat a že s Marií nechci vést intelektuální polemiku. Díky efektu na kytaře a dostatečně důrazné hře na bicí je hudební základ vesměs výborný a hutný životabudič a tohle mám rád. Nevadí mi jednoduchost, nevadí mi absence dalších nástrojů a noblesních aranží. Syrovost a spontánnost v tomto případě hraje první housle a válcuje jakékoliv pochyby o tom, že bych měl chtít víc. Někde jsem našel žánrové zařazení kapely jako proto-metal, což mi připomnělo proto-punkové The Stooges. Někde tam to je. Nikoliv podobnost, ale princip. Princip jednoduchosti, živelné energie nadřazené nad objektivní hudební hodnoty. V tomto ohledu by ani nemuselo překvapit to, že pátá skladba W przymierzu z Diabłem je cover skladby In League With Satan od Venom. Fakt jo.

 

 

Je to ale dost? Mohlo by být. Mohlo by být, kdyby mi do dobře odvedené muziky pořád nelezl na můj vkus až lehce hysterický projev Marii. Už jsem o tom psal. Nemám pro to pochopení, což si klidně vykládejte jako moji neznalost místních poměrů, zvyklostí a kontextu. Ostatně naše Mucha na to jde docela podobně a zatímco já si její desky občas pustím, polský fanoušek nejspíš bude marně chytat unikající nit souvislostí a pravého moravského folklóru (to byl jako vtip). Výsledek je tak trochu schizofrenie. Asi si umím představit, že někde na koncertě bych si tuhle kapel docela užil a pak se před Marií schoval na můj genderový záchod. Ale doma? Doma ne. Domů si ji dobrovolně pouštět nebudu.

 

Heavy Medication Records logoHeavy Medication Records je malé a docela mladé vydavatelství původem z Varšavy stejně jako kapela Wij. Na svém kontě má v této chvíli dvanáct vydání, které většinově zahrnuje klasické cédéčko, ale v katalogu najdete i gramodesky od sedmi do dvanácti palců. Přehled si můžete udělat ZDE, poslouchat v případě zájmu a zvědavosti pak můžete TADY.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ho!!! / 5.10.21 18:37odpovědět

Borci hrajou dobrej, zemitej bigbeat a, souhlasím s autorem, ta hysterka z toho dělá v podstatě neposlouchatelný opus (zde by se snad i na základě zpěvu dalo usuzovat , že Maria je afektovaná "umělkyně", tedy kráva). Takovej podmaz a vona do toho piští .... A zde mi vadí i polština.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky