Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wilczyca - DrakoNequissime

WilczycaDrakoNequissime

Victimer8.11.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Špína za nehty, vlčice na zadku, neznaboh na mozku. Na to se musí od lesa.

Po pár dnech se znovu vracíme na mimořádně plodnou blackmetalovou polskou scénu a půjdeme na to od lesa. Někde tam totiž zuří vyzáblá vlčice, je podlá a vzteklá a vypadá to, že není úplně duševně v pořádku. Je to od pohledu divná mrcha. Kapelu Wilczyca tvoří dvojice Louve - Nidhogg, která se dle potřeby obklopuje hostujícími muzikanty, ať už za účelem práce ve studiu nebo živým vystoupením. Družina produkuje špinavý black metal, ryzí bordel z lesa, do kterého ale nemá problém dodat pár osvěžujících elementů. Myslím tím pár ambientních vlnek a myslím tím i občasný bigbítovější feeling, jinak stejně neučesaný a nemravný. Pořád je to stoka, odkloněné rameno, ale do bezduchého rámusení se přidá trochu nadhledu, jakkoli mohou být první pocity přesně opačné. Najednou to není jen o tom, jak nás uštvat v rychlopalně mrazivém tempu. Celý ten špinavý, odkudsi ze zatuchlého doupěte vytažený hnus, má pod čepicí.

 


Co se týká vydaných nahrávek, tady to Wilczyca řežou hlava, nehlava. Sotva se v roce 2019 zformovali, už do nás sypou své třetí album DrakoNequissime. Teda přesněji, během jara už stihli nasypat. A aby toho nebylo málo, aktuálně má kapela venku další edici, tentokrát splitko s blázny Ossements.


Já celkově přínos Wilczyca vidím v tom, jak jsou schopní o ten svůj rezavějící bzukot pečovat, jak jej dělají takovým, aby neměl čas nás zahltit nudou. O nudě tahle cháska určitě není. Já bych se toho nebál a tvář Wilczyca bych definoval jako experimentální pure bestii, která ze tmy nevyleze, ale o tmě přemýšlí a tvaruje si ji k obrazu svému. Je to mrazivá, agresivní a hnusná esence black metalu s pár postranními úmysly.


Což taky k Wilczyca patří už od debutu. Není to jen mlácení prázdné slámy, ale synové lesa umí hodit do placu takovou skladbu jako je Przyjdź, směs až melancholického vlčího úpění, děsivosti a pár zvukových kolapsů z elektronického ranku. A v podobném režimu kapela funguje i na svém druhém albu Horda. Tady za všechny příklady zmíním ambientní pnutí Echo a minimální propichování tmy za dohledu Demona. Suma sumarum, Wilczyca umí být stejně mrzští jako rafinovaní a svou primitivní povahu umí vláčet i jinými póry, než ve kterých tuhne black metal.

 


Celkový dojem je ale prasení a nic na tom nemění ani novinka. DrakoNequissime je 29 minut tlaku, který povolí jen občas a nejvíce pak na dvou místech. Když v závěrečné Nema padne tma o trochu dřív a je z ní na chvíli lomozící lunární ambient, a když se v Jeszcze zemści się ziemia o něco víc vypráví a taky zpívá. Věc Sic Luceat Lux se už objevila jako bonus na albu Horda a obě verze se podle mě liší jen v závěru.


Takto bychom mohli pokračovat a stejně bychom se dostali k tomuto shrnutí:

Ono by to tak hrálo, kdyby k nám z té polské kotliny nepřišla další, v dobrém střelená záležitost. Wilczyca jsou lesní kreatury, které baví plenit, ale taky se u toho občas zastaví. A pak už je to jenom o tom, jak každému to které album z jejich rychle se rozrůstající diskografie sedne. DrakoNequissime je za mě příjemně studená exkurze k dalším podivínům, kteří mají fištrón na dobrý garážový black metal. A kterým se přesto nevyhýbejte. Naopak, zkuste jim jít naproti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky