Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Will Haven - Open The Mind To Discomfort (EP)

Will HavenOpen The Mind To Discomfort (EP)

Jirka D.5.6.2015
Zdroj: flac (44.1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Will Haven jsou naživu, ale momentální forma je pouze pro nejvěrnější. Zbývá se otočit k jistotám historie nebo hledět s optimismem vpřed.

Je to téměř přesně tři a půl roku, co jsem se pokoušel přiblížit zatím poslední dlouhohrající desku Amíků Will Haven, která vzbudila zájem jen v přísně vymezeném spektru posluchačů, protože ambice na oslovení většího počtu nově příchozích neměla. Ostatně jako tradičně a jako vždy. Will Haven se nikdy neohlíželi na trendy, na to, co zrovna letí nebo neletí a vždycky si valili svůj podladěný kytarový buldozer, podepřený silnou aurou atmosféry a korunovaný nepříčetným vokálem. Muzika Will Haven byla vždycky pro minoritu podobně postižených, s nulovou snahou zalíbit se, což se během let mnohokrát ověřilo. A osvědčený recept na zaručenou nepopularitu netřeba měnit - žádné složitosti, žádná progrese, žádné ohledy, žádná přetvářka.

 

Novinkové album „Open the Mind to Discomfort“ je svým rozsahem krátkometrážní záležitost, prostřednictvím které o sobě WH dávají dost možná pouze vědět - že neusnuli, že se opět nerozpadli a že stále ještě umí dát dohromady pár písniček o lásce. Za slovo pár si dosaďte pět. Album opět provází změna vydavatele a opět ukazuje nestabilní sestavu, ze které se vytratil basák Chris Fehn (toho času rovněž perkusák u Slipknot), nahazený nově příchozím Adrienem Contrerasem.

 

Rukopis WH se v běhu času ustálil, je poznatelný a ve své podstatě nepřekvapující. Co naopak překvapuje, je podobnost až stejnost všech pěti skladeb, které lze od sebe rozeznat jen hodně ztěžka a nebýt vložených meziher, album by působilo dojmem monolitu bez jakékoliv vnitřní struktury. Je třeba dodat, že tahle kapela si nikdy nezakládala na kdovíjakých aranžérských finesách a skladatelských složitostech, přesto ale dokázala složit zajímavé a svým způsobem unikátní skladby (třeba na albu WHVN). Tentokrát jako kdyby neustále dokola recyklovala jeden postup, jeden riff a jednu polohu, která sama o sobě funguje dobře, ale použitá na takové ploše začne nudit i zarytého fanouška.

 

 

Vlastně bych sám o sobě nikdy neřekl, že v souvislosti s touto kapelou budu psát o slabém albu, jenže tentokrát nemám moc na výběr. Po předchozím „Voir Dire“, které pro mě představovalo vynikající nahrávku a jistotu pozice Will Haven v mém přehrávači, je současné EP pouhá sázka na své jisté, a to ještě s velkou rezervou. Album zachraňují vložené ambientní plochy, které jednak umožňují vyplavat nad hladinu a nadechnout se před dalším ponorem do hlubin, a potom desce dávají i jiné barevné odstíny než jen černošedé. Tím ale výčet pozitiv končí. Pro ty další by bylo třeba opustit svět seriózních úvah a s pomocí alkaloidů v množství dle osobních potřeb vyrazit na úplně jiný trip. V tomto duchu by album fungovat mohlo a jeho hypnotická masívnost kombinovaná s lehkostí meziher by došla plnohodnotného naplnění (a klidně bez kondicionálu - funguje a dochází). To už je ale jiná story a ta do recenze nepatří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky