Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Wold - Postsocial

WoldPostsocial

Bhut31.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Pro zvrhlíky a zaprodance noise jde o vkusné a originální pojetí black metalu. Pro ty ostatní půjde o nestravitelné sousto. Album je fajn, ale velice rychle se oposlouchá, což je škoda. Snad příště s něčím daleko životnějším.

Vyslovení jmen autorské dvojice Obey a Fortress Crookejaw toho mnohým nic neřekne a podobně to bude asi i se jménem jejich kapely Wold. Ono není divu, nejedná se o žádnou super známou skupinu (a to i přes fakt, že vznik Wold se datuje do roku 2000 a od té doby už vydali šest řadových desek), ale jde o dřevní underground. To jsou fakta, která by mohla nahrávat povědomějším kapelám, ale nepochybně zásluhu na útlumu jména má samotný žánr, kterým se kapela prezentuje. Syrový black metal obdařený noise přikrývkou, toť honosné značení hudby, kterou letos Wold předkládají na svém šestém záseku Postsocial.

 

Poslouchat a vnímat hudbu, kterou Wold dělají, není zrovna chutné sousto. Chvílemi pokrm narůstá v ústech, až na konzumenta přichází pocity zvracení a občas od nich nemá vskutku daleko. Jindy se zas vyšinutě usmívá a s prapodivným úšklebkem nepředvídatelně cloumá tělem. Jedinec snažící se ubránit všem emocionálním projevům tuto třičtvrtěhodinovou pouť albem snad ustojí, leč nenechá to v něm žádné památky, kromě vzpomínky, že již netřeba více. Z toho plyne, že pro dokonalý prožitek z této noise tryzny se musí člověk uvolnit a nechat se tepat podivným lomozem, který snad byl kdysi black metalem. Stejně tak si myslím, že u většiny posluchačů bude reakce jednoznačná – nevěřícné kroucení hlavou a jednoznačné odmítnutí. Po první skladbě vydrží tedy jedině ti zvídavější nebo otrlejší jedinci, či snad ti, kterým podobné záležitosti spíše lahodí.

 

Nevím s jistotou, zda jsou mé pocity správné a nakolik se liší, či shodují s realitou, ale přesto jsem o nich pevně přesvědčený. Mám totiž dojem, že hudba vzniká následovně: dvojice umělců nahraje klasickou black metalovou smršť, kterou bychom mohli samu o sobě shledat záživnou, přinejmenším uspokojující. V druhé fázi přichází ke slovu tortura hlukem, což spočívá patrně v demolici nahrávky všelijakými ruchy a šumem, dokud není původní artikl zašpiněn a zamazán. Výsledek pak zní, jako kdyby ve slévárenské továrně hrála kdesi v pozadí metalová kapela. Důležité tedy je našpicovat uši a oddělit strojové / elektronické zvuky od těch hudebních. Teprve při takto soustředěném a bedlivém poslechu člověk opětovně rozkryje dřeň black metalu. Ovšem už to asi není ono. Wold musí mučit, Wold musí hlučet!

 

Postsocial je tedy dvousečné album. Pro zvrhlíky a zaprodance noise hudby jde o vkusné a originální pojetí black metalu, které se, pravda, jen tak nevidí. Pro ty ostatní půjde o nestravitelné sousto, čímž se vracíme na začátek druhého odstavce této recenze. Úhrn je tedy neslaný, nemastný. Nejen, že je deska na poslech poměrně slabší, ale i v rámci tvorby kapely samotné si už nestojí tolik pevně jako například debut. Album je fajn, ale velice rychle se oposlouchá, což je škoda. Snad příště s něčím daleko životnějším. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky