Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolf Eyes - No Answer: Lower Floors

Wolf EyesNo Answer: Lower Floors

Bhut1.6.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Noise zapříčiňující filozofování vlastní mysli a odhazování všedních prožitků z hudby. Další rozměr, který je schopen se otevřít zcela všem. Záleží na individuální otevřenosti posluchače. Dílo ne pro všechny, kteří hudbu milují.

Název nemálo klame. Wolf Eyes totiž není žádný nezbedný folkový pohanský warrior hlásající nedostižnost dávné historie, Wolf Eyes je promyšlený hlukový projekt dokazující, že hudba nezná hranic. Věnujme se tedy alespoň na chvíli letošnímu albu No Answer: Lower Floors.

 

O některých žánrech se rozhazují rozumy, že jsou víc než hudba a jedním z žánrů, který lze vnímat o něco intenzivněji než jako bezduchou sypačku, je právě noise. Alespoň Wolf Eyes dokazují, že tahle hudba dokáže být i pěkně náročná a zádumčivá. Tohle totiž není muzika, kterou si pustíte, když žárlíte na kamaráda, že vám dělá do holky (ačkoliv to tak není, ale vy ten pocit prostě máte a žere vás to). Nemluvím o noise, mluvím o No Answer: Lower Floors. Tady toho vzteku vážně moc nenajdete, lépe řečeno - není tam vůbec. Dokonce to není ani hudba pro chvíle pohody, kdy si s oblíbeným nápojem v ruce hodláte usednout do křesílka a jemně se nechat konejšit a kolébat libými tóny podmanivé hudby. To je totiž taky špatně. Tohle album, zjednodušeně řečeno, nutí přemýšlet, a to o čemkoliv. Prvně vyvstávají tyto otázky. Jakého původu jsou ty ruchy a prapodivnohrůzné zvuky? Odkud se vzalo to hnusné škrábání a skřípání? Která věc dokázala vyloudit tak táhlý tón zarývající se hluboko do hlavy? Až vás tohle přestane bavit, začnete přemýšlet nad dalšími věcmi. Nad svým životem, jeho smyslem, kam kráčíte a obecně nad vším, co vás sžírá a jak z toho ven. Samo sebou to asi nezafunguje ve všech případech a rozhodně nechci tvrdit, že každý z vás si dřepne a bude silně nasávat tu podivnou příchuť, kterou tahle deska rozdává.

 

Oním shlukem slov, která obsahoval předchozí odstavec, jsem chtěl nastínit, že toto album není zcela jednoduché na poslech. Je nutné do něj pronikat pozvolna a soustředit se na každičkou sekundu a zvuk, který v dané chvíli ovládne otěže. Není to žádný divoký běs, takže orientace je natolik snadná, že proniknout pod kůži nebude úplným hlavolamem. Jediné, co bude zkoušet vaši trpělivost, jsou ony nepříjemně-příjemné zvuky. Zejména poslední song je takovou zakončující perličkou. Po celou dobu jste jati ve střehu a napětí, neustále v očekávání, co z toho vyplyne. A ono nic. Jednotlivé skladby se v klidu plouživě promenádují a topí svého obdivovatele v nejistotě a snad i strachu. Pocity se prolínají a jsou napjaté a o to právě kapele jde. Jejich hudba vybízí k soustředěnosti. Nenabízí žádná temná zákoutí, do kterých máte možnost nahlédnout jen při správném úhlu pohledu. Je sice určitým způsobem tajemná, ale ne tolik, aby sama sebe neodkrývala. Spíše čaruje kouzly, která jsou průhledná, ale zprvu se jeví jako zázračné dějství.

 

A tak si zase sedám se sluchátkami na uších a vstřebávám hlasy, zvuky a rytmy, které mi Wolf Eyes servírují. Nerelaxuji, nevybíjím vztek, ale zádumčivě pohlížím na předměty svého bytu a přemýšlím o zcela jiné problematice, než jaký je jejich skutečný význam. Cítím zvýšený tlukot srdce a přemítám o věcech, do kterých nikomu nic není. Přesto všechno se dokážu plně soustředit na album No Answer: Lower Floors.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky