Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Worm - Bluenothing (EP)

WormBluenothing (EP)

Sorgh8.11.2022
Zdroj: Bandcamp, Mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Worm od poslední desky nezaháleli a plazí se nám pod nohama s dalším vakem chorobně pomalých hymnů.

Nejsem kovaný doomař, ale dobré dílo ocením a s několika vedu časté pohovory. S novým minialbem od Worm nazvaným Bluenothing si taky budu rozumět. Moje okouzlení plyne z jedné jeho zásadní vlastnosti, a to je podivná souhra mezi silnou melodikou a naprosto záhrobním vyzněním, které si tvrdostí nezadá s masivem dubového kříže. Worm si hrají - je vidět, jak je baví střídat polohy a na místě otáčet kormidlem do protilehlých směrů. Při poslechu se opakovaně vracím do minulosti, ze které mě kopne zpátky úplně současná bota brutality.

 

Worm se točí ve víru tří živlů, deathu, blacku a doomu. Třetího jmenovaného je nejvíc a v nejlepších momentech s údivem zjišťuji, že je možné hudebně podřadit kamsi pod první rychlostí stupeň, kde už to chytá zpětný chod. Dominuje funerální zachmuření zřízence nesoucího svoji řeholi každodenního žalu. Hustota zvuku spolu se záhrobním vokálem se prodírá skrz jednotlivé vrstvy zeminy, což jde ztuha a ne každému je přáno dosáhnout povrchu. Korunu této sepulchrální náladě dávají mistrovsky použité klávesy. Tady je na místě obdiv nebo naprosté zavržení, ale nic mezi tím. Kýčovitě varhanní melodie dokreslují atmosféru všeobecného skonu. Ozvěna pobořených kaplí, sfouknuté svícny a fialové rubáše na rakvích jsou jako živé kulisy a vy cítíte, jak vás zvuk nahrávky vrácí hodně zpátky v čase, třeba k mentorům dekadence Limbonic Art, kteří si v podobně naladěných klávesách libovali a postavili na nich svoje renomé. Ne že by Worm kdovíjak kopírovali, spíš zdařile navázali na specifickou atmosféru a její odkaz nesou ve vlastním aranžmá. Tady je zkrátka kýč chtěnou kulisou, takže je nutné počítat s tím, že album má blízko i k ambientu, čehož je nejzářivějším příkladem třetí skladba. I když v ní výrazně onanuje kytara, tak prazákladem je klávesový motiv. Je to taková mezihra, která pohladí duši a připraví nás na závěrečný opus, který pro změnu sahá do blackmetalového špajzu. Opět jsou tu melodické devadesátky a lehce emperorovský feeling dávných mýtů a legend. Moc příjemné a přitom nemám pocit nějakého vykrádání.

,
Silný dojem vytváří naprosto protikladné změny v emocionálním ladění desky. Jako když skrz stromy prosvitne slunce, najednou do záhrobního murmuru šťouchne výrazná kytarová vyhrávka, skoro veselá a melodická. Album se zničehonic mění v melodeathmetalové dílo nesoucí svěží luft. Povznáší se z roviny hřbitovní do sféry vzletných a rozšafných nápadů, které si nepřipouští minulost. Přirovnal bych to k ohňostroji nad zamlklým krchovem. Sváří se tu dvě výškové hladiny, nahoře třesk barev a dole tma zhoustlá tichým mručením. Modré nic v názvu desky se mění v modré z nebe a na album se dívám zase jinou optikou.

 

Tahle čtyřskladbová kolekce je pro mě co do délky ideálním dílem záhrobního charakteru. Nedokážu se příliš dlouho plácat v jednom blátě a čas kolem půl hodiny je tak akorát. To se stihnu naladit, užít si chvilku tematicky ponurého kumštu a dokonale prostudovat kouzelný obal, který lecos naznačuje o svých útrobách. Doporučit lze všem milovníkům obskurní atmosféry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky