Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Worm - Foreverglade

WormForeverglade

Victimer16.12.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Na svém třetím albu se Worm nebojí svůj zhoubný doom metal vyvětrat a víc otevřít melodiím.

K tomuto článku jsou zváni především doom metaloví fanoušci. Nejvíce pak ti, kteří dodnes nedají dopustit na kultovní formaci Disembowelment, jejíž odkaz se v tvorbě amerických doomových brutalistů Worm pořád pěkně odráží. To bylo vůbec první a asi i zcela logické přirovnání, které mě při poslechu aktuálního a také předchozího alba Worm napadlo. Ale nebude to jen o něm. Doom metal těchto borců z Floridy to nejede striktně na tuhou podzemní notu, ale je album od alba barevnější. V tomto směru je vypovídající a zároveň vtipný už pouhý pohled na jejich covery. Začíná se černobílou, pak se přidá pár dalších odstínů, aby byl letošek ve znamení intenzivní křiklavosti.

 


Worm mají na kontě tři desky. První Evocation of the Black Marsh je syrový black metal, ve kterém se zhoubně doomová echa teprve probouzí, ale už tam je lze vystopovat a identifikovat. Je to víc kombinace obého, než aby to kapela šila jenom černou jehlou. Druhé album Gloomlord reprezentuje přerod Worm v těžkou death/doomovou hydru. Na black se úplně nezanevřelo, ale nechává se zde jen jako dobré koření. Na této desce je kapela velmi blízko krajanům Spectral Voice, jejichž album Eroded Corridors of Unbeing lze pouhé čtyři roky od vydání brát také jako kultovní. Je to vážně síla.


Worm ale odmítají stát na místě a na novince Foreverglade se rozhodli tomu zhoubnému doom metalu posvítit na cestu. I přes trvající ponurost a klášterní prostorovost se sound kapely pročistil, otevřel a absorbuje víc melodií. Celý ten původní svinčík a težké podzemní ozvěny jsou rázem přístupnější. Nebál bych se použít ani termín symfoničtější, i když je dost zavádějící. Vzhledem k vývoji Worm to ale není na překážku. Překážkou by to mohlo být zarytým doomovým fanatikům, kteří slyší sebemenší náznaky otevřenosti a snadnějšího přístupu jen velmi neradi. Worm ve svém výrazu hledají něco jako střední cestu. Zůstávají přikrytí bahnem a dál si užívají jeho hnusný odér, ale hned jak je možnost, tak do své tvorby nechávají proudit melodické vyhrávky a nechávají tak svůj původně zatuchlý materiál pořádně prodýchat.


Nejvíce je to patrné v druhé polovině alba v po sobě jdoucích skladbách Empire of the Necromancers a Subaqueous Funeral. Na konci závěrečné Centuries of Ooze, která jinak docela zdatně předvádí jak spojit obě současné polohy Worm, mám dokonce pocit, že slyším saxík. První tři skladby alba pak jedou víceméně na záhrobní a těžkopádné vlně, jen je nutné míti na paměti, že atmosféra předchozí desky se už neopakuje. Worm se toho nebojí a desku od desky názorně předvádí, jak se jejich sound proměňuje. Jak si v sobě zachovává vždy jen kousek z předchozí práce, přičemž ty řádně prorostlé kořeny jsou přítomny na každé z nich.

 


Foreverglade symbolizuje další posun a odvahu jít dál. Komu přijde příliš barevný jeho obal, možná během jeho poslechu zjistí, že ta samá barevnost pryští i z jeho hudby. Ovšem tyhle věty jsou brány pořád více z pohledu doom metalisty silně zapuštěného do původním zvuku Disembowelment. Z té druhé strany může být současnost Worm pořád o těžším přístupu a jejich otevřenost stále příliš titěrná. Buď jak buď, já si cením schopnosti přemýšlet a rozvíjet svůj rozměr, nebát se zariskovat a nebýt u toho za blázna. Worm si jdou za svým světlem a pokud bude další album znamenat stejný krok jako kapela zatím desku od desky předvádí, můžeme být opravdu překvapeni, kam nás zavede.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky