Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznám se, že jsem po promu tureckého projektu Xoresth sáhl hlavně ze zvědavosti. Tureckých kapel moc neznám, ani se po nich nijak nepídím. Evidentně je to pro moji škodu, protože hned od prvního cinknutí Vortex of Desolation jsem zůstal totálně uzemněný nezemskou atmosférou a suverénním projevem obou protagonistů. Protože jsem o Xoresth nevěděl vůbec nic, začal jsem se pídit a zjistil, že ani moc zjistit nepůjde. Důležité ovšem jsou hudební kroky jak vokalisty Karahana Karaoglu, tak hlavního mozku, multiinstrumentalisty DY. Dá se říct, že na základě jejich dalších aktivit mimo Xoresth je napovězeno, koho máme před sebou a jak je možné, že Vortex of Desolation zní tak ničivě a chorobně.

Nebudu se tady zamotávat výčtem jednotlivých kapel a projektů, ve kterých se oba pánové objevili či objevují. Zatímco Karahan Karaoglu dává přednost hlučnější formě, je tajemný DY založený spíše depresivně, ambientně a esotericky. A přesně takto mi Vortex of Desolation připadne. Sotva půlhodinová deska, kde naleznete pouze tři skladby, je doslova napěchována rozervanou náladou, lákající do nejhlubších pekel. Záhrobní vokály a šepoty jakkoliv jsou svojí podstatou nelidské, můžou být vodítkem k duševnímu kolapsu destruktivních vizí DY.

Už při pohledu do temného bookletu, kde se toho zas tak moc nepíše, ale svojí divnou aurou nahlížejícího posluchače odvrhuje, mi připadlo, že možná tvůrce Vortex of Desolation ani nechtěl, aby jeho dílo někdo slyšel. Uzavřenou zlou bolestí je album doslova nasáklé a je potřeba se naladit na podobnou vlnu. Tedy v depresích o půlnoci po tmě si sednout a nechat album na sebe působit. Tehdy vyniknou mocné plochy naplno. Ve vlaku či při práci zní Vortex of Desolation lehce řečeno nepatřičně. Rušivě. To vás najednou začne všechno rozčilovat. Jste neklidní. Pochopíte, až to vypnete.

Ono o té půlnoci se vám nepovede líp. Taky na vás skočí noční běsi, drásají vše, co za normálních okolností chápete a jste s nimi srozuměni. Nyní ale nic nechápete. Vše je špatně a garantuju vám, že po skončení této kratičké desky jen tak neusnete. Po ukončení třetí skladby, nebo lépe řečeno mantry Nefes máte dojem, že něco zůstalo nedořečené. Něco vám uniklo. Ani po desátém poslechu nevím, co způsobuje takový pocit. Zřejmě nahrávka svoji zvláštní podstatou vytváří šílené halucinace, které odpovědi nepřináší. Tempo je velice pomalé, odklepává rytmus… buch… buch… buch buch… kytary štípou kdesi v povzdálí, na klávesy pidliká jakýsi děs a zlý poděs chroptí nehezká slova. Uf!

Myslím, že jsem doposud slyšel opravdu hodně funeral doomových desek, ale až nyní jsem obklopen skutečně pohřebním naturelem. Během černočerných kompozic zemřelo vše příjemné a skutečné z mých snů. Přeji se vzbudit ze zlého oparu, který, jak to tak vypadá, snem nebyl. Hodnotit formu v takto obsahově silném díle je zavádějící a podle mě zbytečné. Je jasné, že komu podobná zla nevoní nebo mu vadí příliš pomalé tempo, bude pro něho představovat Xoresth hloupost. Těm pár šílencům, holdujícím bolestným a černým marastům, může naopak připadnout Vortex of Desolation s celou svojí přízračností jako vynikající. Proto bez hodnocení. Nula nebo deset. V žádném případě ne průměr!