Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ambivalentní.

To je to moderní slovo, které vyjadřuje můj vztah k hudební stravě, kterou chci pitvat. Je v tom rozpor, je v tom schizofrenie. Mohu to bojkotovat, ale zároveň v rámci celkového přehledu je třeba to i přijmout.

Už mockrát v životě jsem se potkal s nějakým fenoménem, který mi nešel pod fousy a já jej podvědomě odmítal a popíral … ale tisíckrát popřený fenomén časem začne svoje okolí přesvědčovat o právu na svoji existenci. Nikdy a já opakuji: nikdy jsem neplánoval psát cokoli o brněnských YBCA, byť v jejich řadách je a byla řada mých blízkých přátel (do kterých byste to ani neřekli a kteří jsou spojeni s kapelami Asgard, VUVR, Pačess, Root, Equirhodont, Sax, Inner Fear, Škoda120, Death Sentence, Solfernus, Pandemia, Ritual, Gotterdammerung, Forgotten Silence, Bast a nově i Loretta). Nikdy jsem nemusel a ani nechápal éru, kdy black-ikona Míra Horejsek pobíhal po podiu v obtloustlém mundůru Včelky Máji (nebo to snad dělá dodnes?) nebo thrash-ikona Medvěd v bederní roušce s bubínky… Šlo to mimo mne a jde to mimo mne i teď.

Ale YBCA – zdá se mi, je dnes lehce inovovaná. Už nezpívají „Prievan v peňaženke“, ale jejich produkce se ukáznila a je v ní víc muzikantství (byť tohle prohlášení může leckomu vykouzlit úsměv na tváři). YBCA, dnes urputně tažená hlavní tváří, Parambou, si totiž naprosto na nic nehraje. A to je její trumfové eso. Pokud byla YBCA někdy trapná a její humor chápali především sami členové bigbandu, dnes je to jinak. Prostě lehce kabátovská pivní zábava ke grilovačce (a to opravdu nemyslím negativně). Není nic horšího, než přehnané umělecké ambice, které nejsou naplněny. Takových případů známe… Já od YBCA nečekal nic, maximálně amatérský šraml, kde se bude hýkat v nelibozvučném hantecu (mno, dvakrát se to želbohu stane i na této placce). Ale musím klopit hlavu, protože album jsem projel cca 4x za sebou a nevadilo mi to, ba co víc – byl jsem příjemně překvapen právě proto, že jsem nečekal nic nebo spíše to horší (rozuměj: nezajímavější).

Celé album je pojato jako jízda šali… ehm, tramvají, ohlašující i jednotlivé zastávky tracklistu. Každopádně pobaví slayerovská narážka hned na úvod a vyrážíme. Jo, je to pitomé, blbé, ale svým způsobem se u toho křeníte, máte kroutící hlavu v dlaních a máte to svým způsobem rádi, i když nevěříte tomu, že to posloucháte. A možná i proto, že se chlapci konečně vykašlali na použití nechutného umělohmotného vousu, jež evokoval zvící rektum.

O co tedy kráčí? Jde o bigbít, heavy metal a neumělé, leč sympatické sbory (zpívá tam snad každý, kdo šel kolem studia Davos). Hudebně to šlape spolehlivě, nenáročně, ale spolehlivě. Texty někdy nápadité (sportovci v Kondice, vysmažená primátorka v Mě100 ro(c)ku), někdy horší…na druhou stranu jsou, kompletně o Brně – a to je záslužné. Žádné předchozí album jsem neslyšel, tudíž nemohu sloužit příslušným srovnáváním, ale vyhovuje mi nový vokalista Honza Jurka i hostující Daria Hrubá. V tomhle to totiž celé tkví: dělat si ze sebe srandu dokáže každý, ale je třeba, aby to mělo jistou úroveň – třeba v samotném provedení. Sebelepší komik totiž nesmí být pitomec, ale naopak natolik chytrý, aby si mohl dovolit toho šaška ze sebe dělat. A tohle se loupežnickým hvězdám z Brna daří.

Netuším, zda se ještě někdy s tvorbou YBCA potkám, netuším, zda chlapci někdy dosáhnou levelu Trautenberků či Horkýže Slížů a vlastně ani netuším, zda je to jejich meta. Já fakt nečekal nic a pobavil jsem se, přestože ze svého šálku piju mnohem častěji diametrálně odlišnou kávu.

Brno forever, voe!