Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yerûšelem - The Sublime

YerûšelemThe Sublime

Victimer5.2.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Kyberprostor Blut Aus Nord má po Sedmičkách svou další fázi. Jmenuje se Yerûšelem a pohání ji industriální soukolí a studená nostalgie. Zázrak se však nekoná.

Zrod projektu Yerûšelem spadá do období trojice alb majících v erbu posvátné trojčíslí 777. Na poslední kapitolu Cosmosophy volně navazuje a přitom rozpíná další prostor právě album The Sublime. Dvojice hudebních filosofů Vindsval a W.D. Feld se rozhodla na chvíli opustit lůno domovské kapely a vydat se pocitově k již jednou napsané kapitole, u které ještě neřekli své poslední slovo. Blut Aus Nord vždy inklinovali k industrialu a více či méně jej po očku kladli na svá alba. Sound BAN působil (téměř) vždy odcizeně a strojově, ať už za to může typicky odevzdaně znějící bicí automat, nebo specificky pojatý koncept a celková atmosféra konkrétního alba.


Do výčtu náklonnosti ke strojovému stylu bych zmínil i společné album s P.H.O.B.O.S., které má v mém soukromém měřítku sympatií velmi dobrou pozici už jen tím, že to právě tyhle dvě kapely daly dohromady. Společná nahrávka se jim povedla, i když na ní paradoxně ani jedna z kapel nenabízí vzájemné sblížení, ale obě to jedou na bázi co možná největší odlišnosti. Yerûšelem je nový projekt hlavních person Blut Aus Nord s cílem definovat je jako industriálně metalové zbloudilce. S využitím typické aury Blut Aus Nord a uctěním památky klasikům žánru (postupy Godflesh jsou jasně slyšitelné). 

 


A nejen jim. The Sublime má být albem, jenž má pokukovat i za závoj gotické komunity, s nádechem post punku a celé této temnoscény. Má, ale příliš se tak neděje. Osobně příliš gotiky a post punku z alba necítím, spíš jen lehké nuance, jenž sem tam pročísnou atmosféru. Ocelově studenou, v přístupnější rovině a s potřebnou dávkou protichůdných kytarových seancí. Ve vší snesitelnosti a míře posluchačské přitažlivosti.


Yerûšelem každopádně nejsou na svém debutu ryzí industrial. The Sublime je albem, které poměrně opatrně (až mu to škodí...) rozkrývá další možnosti jedné éry Blut Aus Nord, která v mém chápání dominovala prostředním dílem 777 a tím posledním nabízela nové možnosti a experimenty. V nich se pak pokračuje na debutovém albu Yerûšelem. Za vším stojí rukopis obou hlavních protagonistů, který je daný a zároveň se nevytasil s velkými úkroky stranou, které by pomohly s vícero odpověďmi na jasně položené otázky. Nakolik se bude nový projekt lišit od původní kapely a jak moc lze spoléhat na to, že bude mít své pokračování?

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/yeruselem%20topka.jpg


První otázku si postupně zodpovíme, tu druhou necháme otevřenou. Aby ale Yerûšelem nebyl jen za zajímavost a perličku, měl by časem ještě něco ukázat. Na The Sublime toho není málo, ale zároveň je to málo ve smyslu překvapivosti a když už k ní dojde, tak až moc okatým nabouráváním Godflesh bagrujícího soundu. Je to takové obyčejné, pozemské, bez většího překvapení. Buďme ale skromní.


I když v tom nespatřuji zvláštní symboliku, poslechy debutu si dělím na dvě části. Na první, která mi evokuje sedmičkovou anabázi, víc než cokoli jiného a končí instrumentální skladbou Sound Over Matter. A potom na tu druhou, kdy minimálně od skladby Joyless Yerûšelem zmohutní své basy, natočí se k blízké ocelárně čelem a přestanou se ostýchat být víc industrial, který jim začne skutečně kolovat v oběhu. Už v první fázi je sice zřetelné, o co projektu jde a že jeho neotřelé kosmosolitérství není jeho průvodním znakem. Opouští jej a nechává vlát kdesi v mezihvězdném prostoru. Loučí se ale trochu nejistě a pomalu. 

 


Už konec titulní skladby a celá povaha Autoimmunity dává na srozuměnou, že Yerûšelem chtějí žít blízko ocelového města a spojit hvězdy z oblohy s těžkým průmyslem. Jen je ten rozjezd takový až moc pozvolný, možná až mdlý, bez toho správného popíchnutí do slabin, které by jasně řeklo - tohle je skutečně něco, tohle ten zatuchle vybrakovaný industrial potřeboval a tohle potřebovali i sami Blut Aus Nord. Tak přesně tohle si nejsem schopen říct ani po x posleších The Sublime. Bohužel. Neskutečně si dokáži užít skladby jako Triiiunity, Babel a Reverso, ale je to jen tím, že v nich Yerûšelem opravdu jednou na plný plyn a pustoší. Nehledí kolem, ani na to, že si až příliš berou od Godflesh. Zachraňují to svými vokály a jedovatou atmosférou celkově. Jako by se konečně odhodlali a nedívali se nedůvěřivě kolem sebe, jestli fakt můžou... Není to ale trochu pozdě?


Celkově je The Sublime určitě nadprůměr, ale pořád se část jeho celku pohybuje v módu jasného zklamání. Smysly byly nastaveny na vyšší úroveň a vnitřní chtíč urpěl drobnou újmu na svém hlavním povahovém rysu nevalné pověsti. Chtěl a čekal jsem prostě víc. Dočkám se toho v budoucnu? To je ve hvězdách, nebo v pozemských rypadlech a ozubených systémech. Subjekt Victimer je uspokojen jen z části. Věřím však, že mezi skalními filosofy světa BAN se najde víc pochopení a větší odvaz z projektu jménem Yerûšelem. Budiž vám nakloněny všechny odcizené basy světa.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky