Recenze: Youff - Heydays

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

YouffHeydays

Symptom28.2.2025

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor

VERDIKT: Věrozvěsti nepříčetnosti servírují zhudebněné stavy nejvyšší naléhavosti.

Pojďme si hned v úvodu na rovinu říct, že adresátem alba typu Heydays není obecná veřejnost, ale spíše skupina zasvěcených fajnšmekrů a náhodných kolemjdoucích s náladou objevovat a nechat se strhnout vírem vášní. Právě akutní emoce jsou specialitou pětičlenné belgické formace Youff. Hrají něco mezi post-hardcorem nebo noise-rockem a energií nešetří ve studiu ani na pódiu.

Devět skladeb se stopáží lehce přes půl hodiny se vyznačuje neklidnými stavy kontrolovaného šílenství v ryzí formě, co prověří ochotu posluchače přijmout vyšinutost jako základní faktor hudebního vyjádření. Nebavíme se o experimentálním vršení not na jednu hromadu, skladby jsou strukturované, mají pevnou formu, jen jsou tak trochu hnuté.

Nejvýraznějším prvkem je postava za mikrofonem. Michiel De Naegel využívá celý hlasový rozsah v mnoha různých polohách a svým přístupem k práci s hlasem mi tak trochu připomíná Niklase Kvarfortha ze švédských Shining, který se také nenechává omezovat imaginárními standardy žánru. Hned v závěsu trčí duo skučících kytar, co hrají soundtrack k exkurzi někam do sklepení psychiatrické léčebny. Na mysl přicházejí Korn a jejich nekytarový způsob využití tohoto klasického nástroje.

Je trochu strašidelné, jak nepříliš povedený zvuk dokáže podrazit nohy dobré hudební myšlence (studiové album) a naopak, jaký punch a detail skladbám nadělí optimální nazvučení, co celou show vystřelí vysoko ke hvězdám (viz live session níže). Nedá se říct, že by studiová nahrávka hrála přímo blbě, její dramatický efekt však dost trpí jednolitým ostrým zvukem, který postrádá váhu v nižších frekvencích, což okrádá kompozice o kontrast. Propady z vyšších do nižších poloh skvěle reflektují proměny nálad nemocné mysli a můžete se z nich těšit v níže připojeném záznamu živáku z kulturního prostoru 019 v belgickém Ghentu. Je to jako dívat se, jak Leonardo maluje...

Disharmonie budiž hlavním ukazatelem hudebního DNA kapely a koho při poslechu neruší, bude nadšen. Bubny a baskytara jsou solidní, víceméně podpůrné elementy, které akcentují hru již zmíněných hlavních protagonistů.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?