Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zapomenutá Minulost - Líně zážehové melodie (Ep)

Zapomenutá MinulostLíně zážehové melodie (Ep)

Michal Z9.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Pokud by takto hrála většina domácího podhoubí, je metal mrtvý. Nevěřím, že se v současné situaci podaří kapele Zapomenutá Minulost prorazit, případně brzy vydat smysluplné velké CD. Zda kapela vydrží a bude pilně pracovat a posunovat své schopnosti, není v mé křišťálové kouli patrné ani náznakem.

Zapomenutá Minulost pochází z Velké Bíteše a žádá si pozornost prvním debutovým EP „Líně Zážehové Melodie“. Předtím ještě pánové v roce 2006 vydali bezejmenné demo CD. Jako svoje hudební útočiště si zvolili metal(core), s lehkými příznaky nu-metalu a klasického těžkotonážního thrashe. Nečekejte však třeskutou dávku objevného materiálu. Hudebního putování na EP není příliš, načrtnutých 20 minut dává jasně tušit, s kým máme co do činění. Předpokládám, že pánové mají kapelu jen jako koníček. To by bylo v pořádku, dokud se nerozhodli, že tu trochu materiálu nevydají na oficiálním nosiči.

 

Ještě při první věci „Čistá cesta“, která používá rukopisu Korn a Coal Chamber, se člověk docela baví a dostává se do slušných sfér, dynamika a struktura skladby, byť čitelná, snese i tu nejtvrdší kritiku a je slušně poslouchatelná. Vylehčenější pasáže se pro přiblížení podobají domácím Krucipüsk. Zvuk je patřičně zatěžkaný hutný, přesto nedotažený. Pro dosažení větší síly skladeb by bylo třeba zostřit nebo zašpinit, či naopak cizelovat. Zde je na čem zapracovat. Instrumenty nikterak nevynikají, všichni se pevně drží už milionkrát přežvýkaných klišé. Zpěv Ondry Špačka v úvodníku ukazuje, že tam potenciál je, při střídání poloh a příklonu k melodickému frázování je záživný, na rozdíl od zastřené rádoby hluboké polohy, ta je naprosto marná a úsměvná. V kontextu alba představuje Čistá cesta, i přes svoji neoriginalitu, to nejlepší, co je ke slyšení na celém EP.

 

Další materiál je velmi naléhavý, snaží se nás dostat na dno společnosti, přesto to kapele nevěříte, frázováním začínaje, hledáním vlastního výrazu konče. Těžko se píše o něčem, co nic nedává, nebudí pocity z hudby. Další skladby postrádají jakýkoliv hlubší význam. Opakují všechna klišé, rytmika se drží zajetých předpokladů a neuhne ani o píď. Pokus o anglicky zpívaný počin je totální průser! Štrychuji rýčem hluboce, toto album musí jít hodně hluboko, aby neinfikovalo spodní vody.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky