Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to tak to dlouho, co jsem se vcelku příjemně rozpovídal u desky kapely Černý kov na téma black metalu. To album mě zasáhlo silně a dokázalo vtáhnout do té správné nálady. Ono to zní dost klišovitě a možná i trochu kostrbatě, ale zkrátka jsem to tak cítil. Ale každá mince má dvě strany.

Může se zdát, že pro Zmarchrob nebudu mít tolik nadšených souvětí, což může znamenat i jednoduché odsouzení takové nahrávky. Ono je to ale trochu složitější. Na první dobrou, dle prvotních dojmů, se vynášejí rozsudky až příliš snadno. Ačkoliv i ty dokážou být klíčové. Tak si to album zkusme projít z několika úhlů pohledu.

Bhut faktický

Nejprve fakta a jasně dané, či jasně hovořící záležitosti. Zmarchrob je black metal v té nejklasičtější a zároveň nejobyčejnější podobě. Ale aby se trochu odlišil, využívá doplňujících prvků, které jednak zpestřují poslech jednotlivých skladeb, a jednak vyhraňují vlastní styl. Jednoduchý digipak na krásném nahnědlém papíře odkazuje k syrovosti. Však si přivoňte a ucítíte klasickou krabici - ve své syrové podobě. Průvodní dopis se stává důležitým nositelem základních informací, které takřka vysvětlují charakter alba. Přímé oslovení jménem v takovém dopise je vskutku milým bonusem. Nicméně Zmarchrob zde vysvětluje, že tato nahrávka nemá ambice v trhání rekordů prodejů, či jednoznačné vítězství v bilancích o to nej. Skromně se zde píše, že jde o amatérskou nahrávku a že něco podobného dokáže vyplodit vlastně každý, kdo má trochu možnosti domácího studia. To je holý fakt. Takže když amatérismus přiznává i samotný autor, můžeme jej brát na milost.

Bhut kámoš

Pokud budu hledat pozitiva, určitě je najdu a můžu začít třeba hned tím, že deska je vcelku upřímná. Je to dáno už celkovým vyzněním, které je prostě jednoduché a jak se říká "v rámci možností". Proto zní tak, jak zní, a proto jsou do hudby nasoukány samply v podobě kvokání drůbeže, houkání nočních dravců a podobných vylomenin, aby snad posluchač nenabyl dojmu, že jde o smrtelně vážně se tvářící hudbu. Nadsázka je tam prostě znát. Nejvíce však sálá z textů, které se musí pochválit po stránce básnické. Pojednávají o mnohdy vtipných okamžicích a především jsou mistrně seskládány za pomoci jistých archaismů, lidových slůvek a netradičních zvratů. Prakticky všechny jsou vsazeny do dob před víc jak sto lety, čemuž odpovídá jistý až středověký charakter příběhů.

Bhut svině

Zachovám pořadí hodnocených faktorů z předchozího odstavce. Zvuk je fakt špatný. Záměrné zahuhlání kytar bohužel nezakryje jejich vskutku jednoduché riffy, které mnohdy ani nedokážou přijít se zajímavým motivem, což je u black metalu na pováženou. Bicí mají plastový odér a zvuk rytmičáku není z těch, které shledávám jako stravitelný. Některé vsuvky zejména cizích dechových nástrojů jsou žalostně jalové a vyloženě překáží. Texty jsou sice vtipné a příjemné (a beze studu dodávám, že jde o nejsilnější položku nahrávky), ale chybí jim trochu vlastní ráz. Tyhle veselosti totiž už nějakých deset let píše Franta Štorm pro novodobé Master's Hammer. Stejné je to vlastně i se způsobem frázování a téměř i barvou vokálu. Inspirace u tuzemské ikony žánru je více než okatá a nechce se mi věřit, že čistě náhodná. Pusťte si Mantras a Black Metal Forever! a zaměřte se na texty a zpěv. A když už jsem zmínil i název desky, tak snad nemusím dodávat, že ten je vážně slabý. Pevně věřím, že jde o nadsázku, jelikož takto titulovat album v roce 2020… to nemá omluvu. Ještě je tu poměrně značná délka alba, která se při pečlivém poslechu brzy vykreslí jako neúnosná.

Co z toho všeho plyne? Že jde o velmi obyčejnou nahrávku, která postrádá vážnější péči. Zvuk by jí určitě trochu nadnesl, ale zároveň to bez dobrých melodií a kytarových vichřic rovněž nepůjde. Texty jsou sice skvělé, ale to mistrovo kladivo v jejich pozadí zkrátka tluče. Bohužel nadšení, které jsem získal z poslechu v úvodu zmíněném díle, nyní nenalézám, ani v malých částech. Jasně, tady jde trochu o nadsázku a vyloženě jiný pohled na věc. Prostě není black jako black.