Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řekl bych, že jsme tu v minulém roce minuli mnoho výrazných desek, o kterých nebyla řeč. Je to tak každý rok, co postupně zjišťuji, že zdaleka nebylo řečeno vše. Připomenuty všechny zásadní desky. To ale vlastně ani nejde. Nelze to stihnout, nelze vše slyšet a ještě o tom podat náležitě kriticky cennou zprávu. Věci jsou pomíjivé, i ty zásadní nahradí nové, silné okamžiky. Zčeřená hladina vody se zase zklidní a všechno proteče ušima ven. Cosi mi ale z minulého roku neodplynulo ven. Zachytilo se. Něco nevyřčeného a natolik silného, že o tom musím napsat zprávu. Tedy nuže tak. Teď jsem tady a říkám vám, že tohle je pecka. A je mi v podstatě fuk, že to neladí s všeobecnou představou většinového čtenáře našeho prostoru o dobré muzice. O dobrých mravech. Ne, tohle nebude o kulometné palbě na škopky, nebudeme hoblovat a nebudeme ani zatínat čepel do živého. Tohle bude jinde. A je to natolik jinde než zbytek scény v této republice, že by se dalo hovořit o malém zjevení. Musíte ale zastavit na chvíli čas a zaposlouchat se. Ze čtyř ročních období se stane jedno. Zvíře jménem Podzim.

Září je druhá deska, které předcházela neméně intenzivní prvotina z roku 2017. Září je deskou na rozloučenou, která pošle to naše milované zvíře slavnostně spát. Tak to podal hlavní mozek, jehož je tento projekt dalším metamorfózou, Jakub König. Září je temná a podmanivá procházka větrným podzimem, soudobou elektronikou, alternativou špičkové úrovně. A stojí za tím 18 lidí (!!!), kteří tohle celé nějak vykopli tam, kde to teď je a jak to zní. Po prvním poslechu jsem byl ohromen tím, v jaké formě je to celé podáno. Jak zvláštní atmosférou protkané písně, které obchází podzimní chlad. Jak naléhavé, textově depresivní, koncepční. Se dvěma tvářemi.

Psí.

Vlčí.

Tohle je tak obrovsky odvážná deska, podaná s takovou suverenitou, až mi to vyráží dech. To, co tady dlouhá léta nešlo, a dokázala jenom hrstka lidí, je tady. A o čem že to vlastně hudebně je? Slyším v tom geniální Bratry Orffy, ten jejich elektro-folk s vlastním světem a svou planetou. Vlastním slovníkem, s citem pro křehké písně, které vytváří atmosféru za pomoci všeho a zároveň ničeho. Tvář Zvířete je ale experimentálnější, jde daleko dál, nechce být pouze kytarovkou, pocitovkou. I tak by to bylo setsakra dobrý. Producent Pjoni a především Aid Kid tomu dali otisk studené elektroniky, celé se to otevřelo a vynikla experimentální tvář Zvířete. Připomene mi to Clarinet Factory, kteří dosahují svým přístupem mnohdy podobných efektů. Tedy, že hranice možností neexistují a ačkoli za vším stojí živé nástroje, jsou obaleny tvůrčí tvárností s jednoznačným úsilím posunovat možnosti. A ty zde byly minimálně dvě.

Psí.

Vlčí.

Nevyberu favorita. Pusťte si to a možná vás to osloví. Trochu unese. Svět se pro vás zastaví v Září a budeme uvažovat nad tím, do které ze smeček patříme.