Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V klubu nebylo kolem osmé nijak narváno. Očekával jsem masovou tlačenici, ale vše ještě mohlo nastat. V klidu jsem si tedy vyřídil akreditaci a poté s kolegou u pivečka rozumoval nad úpadkem současné mládeže. Po otevření sálu na nás dýchl drobátko lepší vzduch oproštěný od tabákový zplodin. Zaujali jsme oblíbená místa v pozadí, studovali aranžmá jeviště a nechávali v sobě uzrát atmosféru. Na pozadí celého podia se skvělo logo Insania s číselnou kombinací 002309, jejíž smysl mi zůstal utajen. Netajím se obdivem k insaniovské zálibě v symbolech, zejména té směsici čísel a čarových kódů, které by mohly vyjadřovat jeden z nepřehlédnutelných aspektů dnešní doby.

V 20.40 na scénu přišli borci, kteří byli Našrot. Zde mi bylo vštěpeno osvícení, neboť do dnešního dne jsem je považoval za uznávanou, ale jen další kreaci na český pivní rokenrol. Snad i proto jsem je nevyhledával. Dobře mi teď tak, ať se stydím. V šeru okolí jsem odložil závoje mylných úsudků a se zaujetím naslouchal jejich namakanýmu HC s texty vyřvávanými v angličtině. Kulím oka, fakt. Velkou chválu si zaslouží zvuk, za který může jednak nová izolace klubu a druhak obsluha mixu. Ten byl sametově jemný, což je poměrně zvláštní přirovnání v souvislosti s HC koncertem, ale nejsem daleko od pravdy. Každý nástroj se dal krásně najít, nikdo nebyl upřednostněn na úkor zbytku, vše vyrovnáno do komínku. Frontman Hraboš křepčil jako korpulentní Amálka a dával na vědomí, že je ve výtečné formě. Ostatně jako celí Našrot.

Insanii netrvalo dlouho, aby zaujala pozice na zvolna vychládajícím kolbišti pod kódem. Kvartet rozčilených mravokárců nenechal fanoušky se doširoka rozprchnout a stačilo už jen málo přiložit pod kotel, aby se hlavní žranice rozjela k oboustranné spokojenosti. Jak jsme byli hned zkraje upozorněni, borci si na žádné oslavy a rekapitulace nepotrpí. Dlouhé hraní už jim nedělá dobře a radši než do historie pohlíží směrem kupředu. Aby ne, hudebně vyzrálá Insania poslední roky nabízí vskutku lahůdková alba. Avšak nakonec, určitě po dlouhých debatách, se rozhodli, že odmění věrné fans reprezentativním průřezem a pozvou si k tomu i starochy z ranných dob. 

Zpočátku se hrálo hlavně z posledních desek, zejména Hyena dostala hodně prostoru. Došlo na všechny zásadní fláky, věšely se celebrity, asi nastal čas nízkých pudů. Peklo jsou ti druzí, křičeli syčáci z Foglarovek, a vůbec to bylo zlý. Snad jsem se moc nepomýlil, byl to dlouhý a vydatný večer. Zaměřovač spočinul i na vynikající Trans Mystic Anarchy, kdy rouhání se stalo evergreenem, někdo byl s námi proti nám a došlo i na vraždu ve staré hvězdárně. Hodně toho bylo, ale hlava je stroj nespolehlivý a zrádný. Naopak Rock´n Freud byl trošku opomíjen a dostalo se jen na Je mrtvá. Velká pozornost byla upřena na historické fláky, kdy byl výraz kapely hodně syrový, řezaný punkem a trashem. Markantně tento posun v jejich tvorbě vynikne právě na podobných průřezových počinech...

A když už se bilancovalo, tak se za nástroji vystřídali i bývalé celebrity, které svého času do vývoje Insanie zasáhli. První host se ujal basy ve skladbě Vertigo z roku 1992. Nerozuměl jsem dobře, ale pravděpodobně šlo o Marka Loučku, který se trýzně tlustých špagátů zhostil se ctí. Druhým hostem byl klávesák Maria Rosse podílející se na albu Out. Ten večer si vzal do parády heligonku a to byl opravdu nevšední mazec. Prostor dostala i zakládající sestava, kdy se basy ujal Martin Vrbík alias Vrba a za bicí usedl Zalcev. Zcela hustá muzika, která mladším generacím musela znít jako z Marsu. Thrash, HC, punk. Ano, takové byly počátky a takhle se zase hraje dnes. Koncert byl takovou kronikou vývoje, která by se mohla jmenovat Stárneme a hudba s námi. Na závěr se nezbytně přidávalo a celou akci ukončila toho večera již podruhé hraná pecka Volný radikál.

Nebývalá spokojenost, osobně jsem odcházel přežrán. Za poslední dva roky jsem Insanii viděl zhruba pětkrát a to se vždy jednalo o běžný koncert s aktuálními songy. Nynější exkurze do historie mi dala náhlednout do doby, kdy jsem tahal kačera a slzel u písniček Dalibora Jandy a Ivky Bartošové. Že se někde poblíž hraje něco tak parádního, jsem zatím neměl tucha.