Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Všímavý čtenář si jistě všiml zvýšené kadence reportáží. Není divu, neboť s prvními dny podzimu nastávají tradiční klubové žně, které zejména mne činí obrovskou radost. Můj diář by o tom mohl vyprávět. Právě v něm se nacházela poznámka o tom, že ve středu 15. října zavítá do dejvické Klubovny trojice kapel hrající muziku na pomezí black, sludge, hardcore, bahno, špína metal. Nutné podotknout, že dvě z nich svůj rodokmen píší v italštině.

Počátek koncertu byl stanoven na půl sedmou, což je pro mnohé pražské pracující celkem šibeniční termín, ale důvod – konec s nástupem nočního klidu v deset večer – je logický. Nicméně přizpůsobit si program v souladu s tím šlo a tak se i stalo, že jsem chvíli před stanoveným časem vešel do Klubovny v Dejvicích a zároveň se tak stal i prvním platícím. Na čepu byla Černá hora, která mi v tu chvíli přišla opravdu vhod, nehledě pak k tomu, že se klub může zařadit po bok „těch se slušným pivem“.

Chvíli po dopití druhého půllitru začala zkoušet pořádající pětičlenná kapela Voluptas. Tyto rumové praliny se sice chvíli potýkaly s technickými problémy, ovšem netrvalo příliš dlouho a problém se samohrající basou byl vyřešen. Pánové v ponurém prostředí a co do počtu skromného publika nahustili všechny možné odstíny black metalu. Od těch pomalejších a atmosferičtějších odnoží, až po ty rychlopalné a syrové zároveň. Stavby písní byly pestré a nedávaly prostor k odletu myšlenek, takže mi tato parta jako předskokan, budeme-li je takto nazývat, před následující těžkotonážní porcí přišla naprosto vhod.

První Italové, kteří se zhostili okupace podia, byla kapela Sedna, která v současné době dokončila práce na debutovém eponymním albu. Dva pánové a dívka si vystačili s naprostým minimalismem. Vyžádali si absolutní tmu a z vlastních zásob rozsvítili jen dva bílé reflektory umístěné na podlaze podia. Oslnivá záře v kombinaci s všudypřítomnou mlhou měla sama o sobě působivý efekt. Do tohoto prostředí si vmíchejte táhlé, chvíli teskné, chvíli agresivní metalové postupy, balancující mezi blackem, sludge a dronem. Stav mysli dosáhl hypnotických rozměrů, přičemž se oči pozorovaly jen ruce kmitající po strunách proti sobě stojících hráčů. Do detailu prožívané vokály, silné údery bicích a milované blackové riffy tvořily hořkosladký koktejl, který byl naléván ve skvělých dávkách. V jiných momentech se kladl důraz na tíživou a skličující hru. To vše bez jediné pauzy a na jeden zátah. Na konci setu zaznělo jen strohé "thank you" a bylo hotovo.

O poznání veselejší parta byla smečka Abaton původu rovněž italského. Střídání na podiu proběhlo během několika málo minut a začalo se. Mlha byla ještě hustší než předtím a nebýt tmavomodrých světel, člověk by neviděl na metr před sebe. V tomto čistě modrém osvětlení se tu a tam mihla čtyři těla, z nichž to nejenergičtější, zpěvákovo, chvíli nepostálo. Neustále pobíhal jak pod podiem, tak i na něm. Kapela hrála s přesností, jistotou a velkým nasazením, takže výsledek byl více než úchvatný. Stál jsem jak přikovaný a volně se nechal unášet v pasážích bez konce a s nejasným vyústěním. Kapela si hrála s náladou publika velmi šibalským stylem, čímž přihlížející udržela neustále v pozoru a pohybu zároveň. Rozmetala na prach vše, co stálo v cestě a jen valila své těžkopádné tempo, v němž se jen občasně zatlačilo na pilu. Šlo o velice silný a výživný zážitek, který byl umocněn netradičním ukončením setu - totiž přesně ve 22.00 kapela v polovině usekla poslední skladbu, jako když vypnete elektřinu.

Akce v heslech // klub: underground // zvuk: underground // kapely: tíživé, smyslné, uhrančivé, dechberoucí // žánr: těžkopádný, black, sludge, drone, hardcore // dojmy: silné, kladné // negativa: žádná