Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Belgičtí Doodseskader pro mě dosud byli jen nějakým projektem Tima De Gietera z Amenry s nečitelným logem a nezapamatovatelným názvem. Nutno říct že jejich set rozhodně mezi nezapamatovatelné nepatřil. Úderné pecky dvoučlenného komanda (baskytara + zpěv, bicí + zpěv) doplňovala velkoplošná projekce, která byla důležitou součástí vystoupení. Rozmanité abstraktní a surreálné motivy se prolínaly s typografií textů písní, dokreslovaly jejich atmosféru a rozvíjely vnímání jejich dynamiky. Sludge post-metal knírkatých pánů byl podle mnohých v sále pro tento večer zvláštní volbou, podle mého názoru bylo toto nahlédnutí do atmosféry menších artových klubů skvělým začátkem. Navíc projekce dala setu personálně minimalistické kapely relevanci i na pódiu této velikosti.

Angličtí Svalbard byli pro tento večer dobrou volbou a tvořili most mezi bezbřehou audiovizuální agresí otevíračů Doodseskader a vyzrálou éteričností Alcest. Zvuk kapely jakoby měl kořeny v hardcore punku průmyslových předměstí rodného Bristolu a mísil se s blackmetalovými prvky produkovanými zpěvačkou a kytaristkou Serenou Cherry (ta má mimochodem zajímavý one-woman BM projekt Noctule), aby vzniknul originální vysokooktanový mix, který nepostrádá určitou romantickou složku. Oproti předchozí kapele měli Britové méně konkrétní zvuk, ale svým nasazením vše doháněli. Korpulentní kytarista-křikloun vydržel skákat celý set, growlující a zpívající kytaristka vše táhla se slušným drajvem, riffy a post-metalové vyhrávky prokládala svým pověstným úsměvem. Přírodní úkaz. Vedle basisty, jistícího vše svou hlubokou klidnou sílou, nezvykle na pravé straně stage bil škopky bubeník ve „wifebeater“ tílku s vizáží týpka z Trainspottingu. Kapela celkově působila, že si na nic nehraje a zpěvaččino opakované vděčné děkování plnému sálu znělo sympaticky upřímně.

Před nástupem hlavních aktérů padla opona a odhalil se tak působivý scénický design Alcest inspirovaný výtvarným motivem jejich posledního alba nazvaného Les Chants de l’Aurore (Písně úsvitu). To vyšlo v druhé půli letošního roku. Nad zvýšenou zadní částí pódia vedle bicích visel kotouč měsíce, před ním stály siluety dvou dlouhokrkých opeřenců. Příchod hlavních protagonistů na stage přivítal mohutný aplaus a francouzští blackgazoví stylotvůrci se mohli hřát v přízni zaplněného sálu Roxy až do konce své produkce. Sázeli skladby z raných alb i z poslední, velmi zdařilé nahrávky, každý kus se setkával s velkým ohlasem.

Alcest jsou oficiálně dvoučlenná kapela – Neige (zpěv, kytara) a Winterhalter (bicí), nicméně živě vystupují jako čtyřčlenné těleso ve stejném složení už téměř patnáct let. Středobodem je samozřejmě pojaponsku oděný frontman, zásadní postava celého žánru. Muž, jehož blackmetalový ječák vám na chvíli zastaví kardiovaskulární funkce, i když jste poslouchali uřvané kapely předchozí dvě hodiny. Muž tak drsný, že se nebojí neskrývat svou vnímavější stránku. Jeho kytarovou hru a čistý zpěv čím dál víc doplňuje nenápadný, ale až vznešeně působící Zero. Návštěvníci prokázali dobrou znalost i nové tvorby kapely a dokázali s Neigem zpívat kusy z posledního alba. Atmosféru koncertu těžko popsat, málokdo dokáže vytvořit něco tak metalicky silného, a přitom povznášejícího zároveň. Jen cynik může zůstat hudbou Alcest nedotčen. A to jen naoko.