Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do Sibiře mě nalákal staromilský plakát velebící dávné podzemní pořádky a nepotlačitelná potřeba vidět po delší době naživo něco špinavého a hlučného. Jasně, mohl jsem si na pět minut stoupnout na hlavák, ale takovou možnost si zatím nechávám v záloze. Neznámá loga na narychlo spíchnuté černobílé grafice a smrt v popiscích vypadaly o dost lépe a přesvědčily mě, že koncert Berhelven, Morbithal a dalších bude to pravé páteční pozdvižení. 

Do sálu jsem vstoupil kolem půl osmé zrovna v okamžiku, kdy se kapela The Existencial Crisis prodírala svým posledním songem k závěru. Protli jsme se sotva minutou a pohádky byl konec, o dávno sbalených No Money for Crystal Meth ani nemluvě. I ta minuta mně ale stačila k tomu, abych začal pochybovat, jestli jsem vešel do správných dveří. Prognózy vycházející ze sociálního zájmu hovořily o osiřelé hrstce statečných, na místě se však vyskytovalo hrstek hned několik. Rychlý sken nejbližších postav a obličejů mi vrátil zmatené vyhodnocení, které tvrdilo, že jsem se ocitl na maturitním večírku a aby toho nebylo málo, někde od stropu na mě foukalo chlazení. Nedalo mi to a rozhodl jsem se vyběhnout na dvůr, abych zkontroloval, jestli náhodou neprší koblihy, čímž by teorie alternativní dimenze založené konzumací topinek byla stvrzena. Jenže vzal jsem to přes bar, dal si pivo, hodil řeč s barmankou a má mysl se uklidnila. Prostě dorazilo víc lidí, spousta z nich mladých, že jsem si připadal jako plesnivej dědek a slunce rozpálilo zeměplochu tak moc, že ani jindy neprostupné stěny Sibiře neudržely chládek v bezpečí, ale to přece ještě není důvod k panice.

Program byl nabitý a už v osm hodin se přehoupl do své druhé poloviny (jak pro koho). Jméno Berhelven bylo pro mě samozřejmě velkou neznámou. Služebně i věkově mladá kapela z Prahy vedená zpěvačkou poměrně spoře oděnou má - jak jsem si zjistil zpětně - na kontě jen pár nahrávek krátkého formátu, něco většího se teprve chystá. Berhelven se od začátku prezentovali razantně, což šlo na vrub hlavně bubeníkovi, který byl rozhodně tím nejjistějším článkem souboru. Zbytek sestavy se držel spíše zpátky, přesto si nešlo nevšimnout nadstandardních výkonů na nestandardní nástroje a z toho plynoucího zvláštního charakteru hudby a zvuku. Půlka mozku mě zase táhla ven na vzduch prověřovat, zda neprší pečivo, racionálnější hemisféra prostě jen konstatovala, že kytara i basa mají o strunu navíc, která tam ani v jednom případě není jen na okrasu. Zpěvačka Anna střídala vysoký scream s hlubokým growlem s naprostou jistotou, jakoby jí bylo nelidské hrdlo vlastní odnepaměti, přesto to byla milá dívka, která uváděla skladby nesmělou frází “další písnička” a za nečekaně zaplněný sál (odhaduji takových 50 lidí) opakovaně vyjadřovala vděk a údiv. Hudba Berhelven se pohybovala na pomezí různých extrémních žánrů, nejčastěji v revíru doom a death metalu, občas škrtla jakási gothická jiskra, mnohem častěji jsem však v jejich repertoáru slyšel rachot groove metalu, který mám (možná pokřiveně) spojený se jmény jako Machine Head nebo Crowbar. Berhleven do toho občas přimíchali nějaké nepravidelnosti nebo střípky z výše nastřelených žánrů a o zajímavé momenty nebyla nouze. Přídavek Territory od Sepultury zaváněl přehnanými ambicemi, ale nasekali to tam úplně s přehledem ….tihle Berhelven.

Po krátké pauze následovalo vyvrcholení večera z rukou polských Morbithal. Jak jinak než opět mladý soubor nebojím se říct náctiletých duší, které propadly kouzlu hlučné a temné kratochvíle. Morbithal měli narozdíl od svých předchůdců na pódiu zcela jasno o tom, který styl je jejich srdcím nejblíž. Poláci se zhlédli v death metalu charakteristickém rychlostí a agresivitou, v divočině typu raných Morbid Angel nebo tak nějak. Zalíbil se mi zvuk, v němž dostala pěkný prostor basa, méně mě těšil zvuk šroťáku, jehož blána byla tak našponovaná, že to místy znělo jako vzteklé bušení do lešenářské trubky. Morbithal tlačili na pilu, bojovali s nastolenou rychlostí, zpěvák svižně střídal hluboký rejstřík s vysokým a všechno stíhal v rámci jednoho řádku. Bavilo mě sledovat jejich nadšené počínání a říkat si, jó tady jsem u zrodu nových Vader nebo Decapitated. Člověk nikdy neví a ukáže až čas, pravdou ale bylo, že s výjimkou sólové kytary to nebylo úplně precizní a pro další budoucnost kapely nebude záležet ani tak na štěstí a marketingu, jako spíš na soustavném pobytu ve zkušebně, který by si Morbithal vzhledem k ambicím na poli rychlosti a extrému měli naordinovat. I provedení coveru Pull the Plug od Death v tomto smyslu mluvilo jasnou řečí. Na druhou stranu jejich sympatický zápal nedostatky překryl a bylo mi potěšením sledovat syrovou show Morbithal až do konce. K tomu se schylovalo už o půl desáté, ale publiku se podařilo kapelu přimět k dvěma přídavkům. Poslední skladby prosvištěly jako vítr, aby se veškeré další dění přesunulo na bar, resp. na dvorek, ale to už zde není potřeba dále rozebírat.

Heslo mládí vpřed ze socialistické nástěnky by na nějakém alternativním plakátu k akci sedělo znamenitě. V řadách vystupujících kapel i v publiku to byli samé holky a samí kluci, většina si s tvrdou hudbou rozuměla bez jakéhokoliv ostychu a bylo jedno, jestli zněla autorská tvorba mladých kapel nebo covery vykopávek, z kterých před dekádami šíleli jejich rodiče. Cestou domů jsem si tak mohl odnést uklidňující pocit, že nemusí pršet koblihy, aby se v metalovém podhoubí rodilo něco zajímavého.

Fotografie poskytla kapela Berhelven, díky!