Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Téměř po týdnu zase stojím kousek od podia v klubu Futurum. Jsem tu celkem brzo, tak obhlížím nabízený merch, který mě celkem bolestně trýzní, neboť jedno CD od Chelsea Wolfe za 400,- je pro člověka mající do výplaty jen pár šušňů podpásovka… a to jsem chtěl všechny čtyři… No nic, chytám si fleka a čekám. Sál se začíná plnit a plnit, za chvíli se bojím i otočit kolik lidí zase přibylo za mými zády. Zdá se, že po vystoupení na Brutal Assault diva získala další fanoušky. Trochu to smrdělo podobným zážitkem, který jsem měl z poslední pražské zastávky Sólstafir. Naštěstí to nebylo v tak přehnané míře, ale jistá pojítka se vystopovat dala. Ale nekažme si to a přejděme rovnou k věci.

Plakát i další zdroje ohlašovaly jednu předkapelu a nic víc. Jenže to nebyla tak úplně pravda, neboť rozehřívací úlohu dostal Jonathan Hultén. Pro mě dosud neznámý pojem, ale z archivů jsem vystopoval, že jde o kytaristu švédské death/blackové kapely Tribulation. Jonathan však aktuálně vystupuje sólově a prezentuje se jako folk-rockový písničkář. To je ryze obecné zařazení, neboť jeho muzika v sobě ukrývá kromě vlivů jižanského rocku (rock’n’rollu) i cosi tajemného, co trochu zahušťuje výslednou atmosféru. Hraje na akustickou kytaru a zpívá, plus si ještě pouští podkres v podobě kláves a druhého (vlastního) vokálu. Refrény jeho skladeb jsou tak zpívány jako duet, ačkoliv koukáte jen na jednu personu. No, jako hezký, ale množství prvků linoucí se ze záznamu mi kolikrát přišlo až nad míru únosné faktu, že chlapík vystupuje sám. Byly momenty, kdy jsem jej podezříval z kompletního playbacku, jelikož jeho tělesné zmítání v okolí mikrofonu a vzdálenost jeho úst od něj, mi přišla až příliš podezřelá vzhledem k čistotě, co se nesla z reprobeden. Zpěvy zpívané sice pěkně (rozsah slušný a zajímavý), ovšem obsah trochu přehnaný – možná až příliš opakovaných motivů, podivně přes zuby ceděné fráze a další. Jonathan však upoutával i svou vizáží, kdy jsem pojal nervozitu, že jde o dalšího jedince, který hledá své pohlaví (takový Sopor Aeternus, kdyby žmoulal španělku). Ale co už, ve výsledku ty songy marné nebyly, jen na to člověk nějak nebyl připravený a osobně jsem nedůvěřoval autenticitě koncertu. Alespoň se člověk dostal do koncertní nálady. Konec konců, Jonathan vystřílel svých (asi) šest skladeb a sbalil se… i své dva němé strašáky s divadelními grimasami, kteří mu v pozadí kryly záda.

Pak už tu byli Wear Your Wounds, kapela, kolem které tančí neustálé omílání fráze, že v ní působí kdosi z Converge. Jo, je to fakt, ale co jako? Ne, trochu vás šponuju… muzika jistě zajímavá a pro fanoušky Converge zajisté kladně vyslaný signál. Ovšem performance, kterou Wear Your Wounds předvedli, mě do nynějška nepřesvědčila o konečném verdiktu. Celkově šlo o svérázně pojatý post-metal. Vrstvilo se v něm něco toho krabičkového drone vrnění, trojice kytar vyznívala nápaditě a svěží hra bicích vrtala do hlavy úctyhodné rytmy. Jenže výsledek mi přišel možná překombinovaný, ta chytrost nakonec vyzrála i na sebe sama. Občas mi to přišlo, jako kdyby se Deftones rozhodli hrát post-metal. Na druhou stranu tu byly pasáže a větší masitější kusy, které mě chytly. Některé kytarové vyhrávky byly vážně skvělé a šlapavé tempo vyloženě nutilo k pohybu. Rozhodně nešlo o nic, co bych dokázal s něčím zaměnit (myslím si to), jen mi ten výsledek nesedl na první dobrou. Třeba to chce čas… a třeba to taky chce lepší zvuk. Některé kytarové momenty aby si člověk až domýšlel, ale co mi vadilo vážně nejvíc, byl zpěv. Nevím proč, ale nebyl použit žádný efekt na trochu toho echa nebo delaye. Takhle mi to přišlo, jako kdyby si zpěvák zpíval v koupelně – ty tupé odrazy od kachlíků mě zkrátka iritovaly. Takže ani ryba, ani rak. Wear Your Wounds dokázali určitě náramně zaujmout, ale protože jsem je rovněž předem neznal – neměl jsem se čeho chytit a na čem stavět. Tím pádem je tento odstavec výčtem prvotních dojmů ze setkání s nimi.

Dav ještě zhoustl a lidé se začali víc mačkat na sebe. Alespoň já jsem úspěšně stál na jedné noze a ještě ne vlastní. No vážně narváno… Začátku jsem moc nerozuměl, jelikož zvukař furt přidával volume na skladbách, které pouštěl jen tak nazdařbůh, aby nebylo ticho. Takže jsem netušil, jestli už jde o intro, nebo co, protože v sále byla tma a podium bylo osvícené jen spoře (krom toho, že na nás z backstage pořád mávala lednička s logem Coca-Cola / celkově mi přišlo nedobré, že do zákulisí bylo vidět, jak si tam lidé vaří kafe, převlíkají spodky a vůbec). Ale pak to konečně přišlo – s přívětivým aplausem nakráčela čtveřice v čele s čarokrásnou Chelsea Wolfe. Pozvolna rozjížděli Feral Love a pak přišla druhá pecka – zvuk se tak mohutně opřel o lidi, že z mocného dunění bylo poznat leda prd. Naštěstí zvukař pozvolna tuhle bouři ukočíroval, ale první tlak byl kritický. Tlak byl i kolem, zvláště, když se někteří debilové jali putovat sem a tam v tomhle opravdu stísněném davu. No a reakce jednotlivců na celý koncert snad ani nechci rozebírat (obzvláště jednoho nadšence, který pořád mával rukama nad hlavou jak na nějaké lokální zábavě – patrně si spletl podnik – Törr toho večera hráli ve Stormu).

Ale zpět k dění na podiu, které od první skladby postrádalo chybičky. Chelsea měla zpočátku podobně nastavený efekt na mikrofonu, jako tomu bylo u předchozí kapely, což naštěstí zvukař brzy pochopil jako negaci a nandal jí tam patřičné echo, které dobře známe z jejích studiových nahrávek. Ovšem z nahrávek už neznáme zvuk, který tento koncert měl. Uzpůsobeno pro živá vystoupení a metalové publikum – asi tak by se dalo lehce přiostřit označení setu. Oproti deskám byly skladby více doom metalově sladěné. Celé to mělo těžší náladu a kytary vyvolávaly daleko hřmotnější dojmy. Zatímco studiová nahrávka by se dala označit za křehkou, ačkoliv náležitě deprimovanou – koncert byl hutný a onu křehkost, krom melodií, zastupoval jen jemný hlas. Zpěv vůbec, bylo něco, co nás vlastně u Chelsea baví. Její barva hlasu je ojedinělá a hlavně podmanivá. Vokál přednášela bez škobrtnutí a v tak mrazivé rovině, jak to jen jde. V rukou třímala kytaru s velice obskurním efektem, ale ten zvuk byl vlastně naprosto v pořádku, jen mi přišel hodně démonický. Způsob jejího účesu dovoloval jen občasné pohledy jejích očí mezi lidi. Když jste měli to štěstí a setkali jste se pohledem – projel vámi blesk mrazu. V kombinaci s úchvatnou muzikou něco, co člověka ukotví do země. Zajímavě působily i bicí, které tloukly razantní tempo, navzdory velice drobné dívčí obsluze. Po většinu času jsem na ně stejně moc neviděl, neboť úzký průzor mezi hlavami davu mi umožňoval nanejvýš kýžené spatření hlavní protagonistky s občasným úskokem k ostatním muzikantům.

Hrálo se v kuse, bez větších pauz a žádných proslovů. Sázely se v drtivé většině songy z posledního alba Abyss, které byly řádně okované, jak jsem naznačoval výše. Koncertu nechybělo nic, žádné efekty, žádné kulisy – byli jste tu jen vy a kapela kolem Chelsea Wolfe. Stačilo opravdu málo k tomu, aby se člověk dostal do osidel chmur, které ze skladeb vyskakovaly. Díky hutnějšímu provedení nabral repertoár ještě démoničtějšího rázu a vykreslil se jako nový rozměr vnímání její hudby. Jak už to u podobných akcí bývá – než se nadějete, je tu konec a kapela odchází z podia. Tady však bylo jasné, že bez přídavku to nepůjde. Tak se po chvilce žadonění ještě jednou všichni sešli, Chelsea utrousila pár drobných vět s děkovným charakterem a vytáhla dvě esa. První song hrála celá kapela, v druhém jen lehce přitakávala. Šlo o věc Survive, na kterou se Chelsea sama doprovázela na kytaru a věřte nebo ne – ten efekt byl hodně mrazivý. Už její charisma samo o sobě vzbuzuje nepopsatelný zážitek. Když se k tomu připojí její uhrančivý hlas a tajemně vyznívající song… ani nemám slov – takhle mají vypadat přídavky! Tohle prostě rozebralo a důstojně uzavřelo celé vystoupení, ačkoliv ten konec, kdy už jen dohrávalo ševelení strun a bicí nějak nemohly skončit, byl už trochu přehnaný, ale to je opravdu jen malý detail. I samotná Chelsea se během závěrečného burácení nenápadně vytratila do tmy a mlhy z podia pryč, osvětlila ji až lednice Coca-Cola, kolem které procházela…

Playlist Chelsea Wolfe:

1. Feral Love                   /Pains Is Beauty
2. Carrion flowers            /Abyss
3. Dragged Out               /Abyss
4. The Culling                 /nová věc
5. We Hit A Wall             /Pain Is Beauty
6. House Of Metal          /Pain Is Beauty
7. Simple Death             /Abyss
8. After The Fall             /Abyss
9. Iron Moon                  /Abyss
10. Static Hum              /nová věc
11. Pale On Pale           /Apokalypsis
12. Survive                   /Abyss