Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Czech Faith No More

Czech Faith No More

Jirka D.17.10.2011
Tak kde začít? Má se pustit do disputace nad smyslem revivalů obecně, nebo se otřást při vzpomínce na tu zimu, kterou jsem se prodíral v ranních hodinách cestou domů, a nebo opět nadávat na tu břečku, kterou točí v Rock Depu a jak jsem zase skončil u lahváčů ... a že jich padlo. Hlavou se honí nejedna myšlenka a zážitek, ale říkám si, že dnešní report bych mohl pojmout v souladu s heslem „jasně a stručně“. Ono taky co vymýšlet, jedna kapela a zůstane jednou kapelou a knihu o tom nenapíšu.

Czech Faith No More fungují už nějakých dvanácte let a na koncertě jsme se potkali asi potřetí. A i když bych jejich domovskou scénu hledal někde v Třebíči, která je nějaký kopec dva od Velkého Meziříčí, na druhé místo bych neváhal dosadit místní klubík Rock Depo. Nedám sice ruku do ohně za to, že tu hráli každý rok, ale možná tak daleko od pravdy nebudu, když nadhodím, že do té sklepní hospody jezdí pravidelně. Faktem ale zůstává, že koncert v těchto prostorách a s touto kapelou je vždy odlehčenou a pohodovou záležitostí, což především vynikne ve srovnání s akcemi, kde se jedna póza odehrává na jevišti a ta druhá pod ním. No a v neposlední řadě bývá na CFnM vždycky plno, což do pytle atmosféry přidává další solidní náklad; a plno bylo tuto sobotu. Zaplnit prostor odhadem 4 x 5 metrů a to včetně pódia se podařilo takřka beze zbytku :-)

 

Česká verze slavné americké předlohy spustila někdy po osmé večerní a vzhledem ke své osamocené pozici hrála téměř dvě hodiny, což byl asi nejdelší set, který jsem s touto partou zažil. Pro někoho možná nudně jednotvárná nabídka se rovněž odrazila v ceně vstupenek, jít dneska za šest pětek na koncert už nebývá pravidlem. Celkem pětičlenná formace se tak nějak poskládala na pódium – vždycky je to s tím postavením hráčů a aparatury trochu hlavolam (početnější kapely musí sestoupit i do publika, je to mini-pódium). Co se hrálo? No jestli znáte Faith No More, tak to můžete brát album od alba, vytahovat ty největší hity (což jsou skoro všechny skladby), nasypat je všechny do jednoho měšce a trochu poctivěji než při běžné veřejné zakázce vytahovat jednotlivé výherce a dosazovat je do playlistu. A small victory, Digging the grave, Ashes to ashes, What a day, Last cup of sorrow, Midlife Crisis, revival coveru Easy pro dámy, ale i třeba taková We care a lot (člověk by neřekl, jak instrumentálně náročná je to skladba), to je jen slabý a neúplný výčet... Jak se hrálo? Chlapy svoje řemeslo zvládají bravurně, radost pohledět na hru kytaristy a především na jeho krásný nástroj Gibson Les Paul (tipnul bych provedení Stadard). Basáka jsem ze svého místa neviděl, stejně jako klávesáka, ale bubeníka jsem pozoroval celou dobu a konečně jsem se zase jednou mohl potěšit z pořádného bigbítového hráče, kterému při jeho hře nepřečtete z paliček značku výrobce. Úderný, technicky zdatný, prostě člověk na svém místě. Mírné zklamání bylo ze zpěvu, na kterém se nejspíš podepsalo slabé nazvučení a tak jsem měl chvílemi dojem, že se ševel hlasivek ztrácí v ostatní produkci. Trochu škoda, holt si to občas museli fandové odzpívat sami.

 

Takže co dodat závěrem? Opět se udála jedna vypečená akce, na kterou je radost zajít. Díky chlapíkům za důstojné připomenutí tak geniální kapely, jakými byli Faith No More, díky za připomenutí odkazu Mika Pattona a jeho spolupachatelů. Je to možná další výzva, čím se tady na Innocence v budoucnu probrat.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky