Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 18. 4. - Kryptozpyt ve Vile Štvanice 

Renesanční umělec, organizátor a bůh mrdu Olaf Olafson je mimo jiné (a výše řečené) proslulý svou až iritující potřebou uspořádat něco jako první. Když se mu před dvěma lety náramně vydařil první dungeon-synthový večer v dejvické Klubovně, rozhodl se na toto pionýrství navázat organizováním dalších debutantských akcí typu první dungeon-synthový večer v Plzni či první dungeon-synthový den a já se tak toho musel pochopitelně zúčastnit. Jednak se mi to odehrávalo prakticky před barákem, druhak unikátní sociální kapitál organizátora je vždycky příslib toho, že se večer sejde zajímavá skupina svébytných lidí, jejichž pojítkem je to, že narozdíl od mnohých sice nikdo z nich nemá drogový problém, což ale samozřejmě neznamená, že by drogy nebrali.

Událost oficiálně začínala už od tří odpoledne (Velký pátek musí být velký) a součástí programu byly i přednášky či dungeon-synthové kvízy. Když jsem si před akcí snažil představit, na jakou otázku z takto specifického okruhu bych byl schopen odpovědět správně, narazil jsem na problém, že jsem nebyl schopný dát dohromady ani tu otázku, takže jsem raději pokorně dorazil až na večerní hudební program. I na ten jsem pak sice přišel pozdě, ale v rámci kontextuálně obhajitelné skutečnosti, kdy mě zdržel jeden side-quest v Kingdom Come II. Na úvodní Hrozidlo! jsem tak vpadnul přibližně v polovině a nechutně střízlivý, což se nemile projevovalo vůči mé toleranci k lidem, co mi během koncertu tématicky vyhrožovali středověkými dýkami, na kterých měli zavěšené lucerny.  

Na doprovodné píčoviny na koncertech já nikdy moc nebyl a tak se musím smířit s tim, že dungeon-synthový žánr pro někoho holt funguje jako platforma pro to plést si to s Disneylandem. Pro mě je to naopak ideální hudba pro to zavřít oči a ponořit se do hejkaly zamořených lesů, takže jsem s tímto přístupem trochu nekompatibilní, ale víšjak, každýmu to jeho, akorát náckům nikdy nic. Něžný, poctivě staromilský set Hrozidla! jsem využil k sondování příchozích, a to k uspokojivému výsledku: rozuměj byl tam ten týpek s battle-vestou, na jejíž zádech byl velký backpatch Dungeons & Dragons. Zřídkakdy vystupující plzeňský one-man-krabička Garadrak pak spustil nádherně dlouhý minimalistický set plný silných motivů v úzkých žánrových mantinelech, který mi neskutečně sednul. Snad hodina upřímného a bezelstného bloudění po pixelových dungeonech mě zasnila do stavu, ze kterého jsem se nějakou chvíli dostával. Přirozené včlenění živé flétny-fistuly v podání Zuzany Gulové z Budče byl dokonce až dojemný moment. S přítomným novinářským kolegou Martinem Z. jsme pak uvažovali o konceptu dungeon-synthového koncertu, kde by se v hledišti regulérně hrál dračák, ale pochybuju, že si to dneska ještě pamatuje. 

Sázka na jistotu v podobě Vyšehrada, který byl po celý večer sotva vidět, protože byl komplet navlečený v maskáčích, byla opět za perfektní safe-space pro lidi, co mají rádi Burzum, ale nemají rádi Burzum. Jestli mi jako rozumíte. Jeho autor Dód v tomto vychází fanouškům vstříc i tím, že se Vargovi s každým dalším rokem podobá více a více. Až se nabízí divoké teorie o tom, že určitá hudba interprety prostě bez optání metamorfuje. Každopádně jeho set byl ten večer na můj vkus sice trochu moc potichu (opět Martin Z.: "To jsem si ty zkurvený špunty do uší bral úplně zbytečně!"), protože tam prý něco peakovalo na pultu, ale na druhou stranu to bylo vyvážený tím, jak se atmosférická lesní projekce v pozadí vracela do windowsáckého přehrávače odhalujícího nám název doprovodného videa "Relaxing walk through the forest".

Že avizované půlnoční překvapení bude něco Olafovo, bylo při vědomí jeho tradiční skromnosti a zdrženlivosti jasné. Tentokrát stál za krabičkama jakožto DJ a jebal tam dungeon-synthový motivy s hopsavými beaty, což pod pódiem vytvořilo skromný leč impresivní danse macabre, který by asi nebylo možné za jiných podmínek zreplikovat. Když jsem po druhé hodině odmítl nastoupit do taxíka směr Error a místo toho se vydal domů za flaškou mezcalu a dodělat ten fakin side-quest v KDCII, připadal jsem si jak ten nejdospělejší člověk na světě. 

// 21. 4. Hexis + Verrat v Klubu 007

Večer velikonočního pondělí není obvykle úplně ideální kostelace pro to udělat malej dobrej koncert. Pokud nejsou lidi nacamraný už od dopoledne, je to často proto, že se šíleně zřídili den předtím, druhej den facha, spousta se jich vrací od všech čertů, a to pak když doma vybalíš, sedneš si do gauče a usne ti kočka na klíně, blbě se přemlouváš vláčet se kamsi na kopec za muzikou. Já měl ten den rest, protože jsem předešlého večera nestihl koncert Spectral Wound s Concrete Winds, což by se odpouštět nemělo. Původně jsem se chtěl vytrestat tím, že bych vypláznul sedm stovek ve Futuru za čtyřkoncert v čele se Saor a In the Woods..., abych se mohl dívat, jak čtyřicetiletý fotři v hledišti s mrtvym výrazem fotěj hudebníky, ale nakonec jsem vyměkl a vyrazil na strahovský kopec za kapelami, o nichž jsem sice nic nevěděl, ale žánrově, cenově i prostorově přicházely s větším příslibem dobře stráveného večera. 

Čím je člověk starší, tak věci jako "patnáctileté výročí kapely" řeší čím dál méně. Kór když si uvědomí, že před patnácti lety byl rok 2010. Tedy prakticky předevčírem. Hexis ale svoje narozeninové turné nepodcenili, merchový růžek byl skutečně nabobtnalý a obsahoval takové věci jako sportovní kraťasy nebo pantofle. Povýšeně jsem se zasmál, abych si to o dvě hodiny později, s písničkou na rtech, razil z koncertu v nové kapelní větrovce. Moje první větrovka od dětství! Ale předbíhám. Jestli nějakých dvacet lidí na tom koncertě bylo, tak často i v předpokládaném nastavení. Unavené oči, svěšené hlavy, small talk o tom, co se dělalo během svátků, zkrátka bylo jasné, že tady circle pit od prvního songu asi nečekat. 

Přesto bych očekával, že když se bude audience skládat z velký části z publika, kterýmu začínají kérky na bradě a sami jsou polepený nášivkama se švabachovýma nápisama, tak ty koncerty budou mít trochu větší integritu. Tady to zase bylo od první sekundy czech press foto jak u debilů. Aby tam někdo trhnul hlavou to ne, ale poslušně zvednutý ruce s mobilama bez uzardění. More řikám to postý: nikoho ty vaše videa nezajímaj. Jste nudný, ty kapely vás nesnášej. Chudáci Verrat museli tak trpět pohled pod pódium, který má normálně vychovatelka na učňáku. Jejich hudba přitom byla dělaná čistě na reakci. Poblacklej crust provokující tím, jak s každým bicím přechodem vyhrožuje, že se změní rytmus, aby se vrátil zpátky osvědčený primitivní d-beat. Mohlo to být dobrý, zvuk správně hlušil, bicí trochu přeřvaný, ale zase to vyvážil pohled na bubeníka, který si tu jejich demolici vyloženě užíval. 

Hexis mají u svého metal-archives profilu poznámku, že od svého vzniku odehráli přes 1000 koncertů, což ale nevím k jakému je datu. Při patnácti letech v branži je nějakých 66,6 (!!!) akcí na rok, což nezní nějak horentně a nedivil bych se, kdyby třeba Vypsaná fixa dávala trojnásobek. Tak jako tak nám tajemný pisatel chtěl naznačit, že kapela asi hodně koncertuje a patrně je to ten typ lidí, co tzv. žije na šňůře. Svůj koncertní projev rozhodně nepodceňují. Před začátkem se zhaslo a všiml jsem si, že pódium je snad ještě obalené v černém plátně. Když se do toho třísklo, regulérně jsem se vylekal. Agresivní strobáče sekaly do tmy, muzikanti sebou házeli jak posedlí a zvuk byl zvláštně zastřený až bahnitý. Zprvu, neznaje detaily interpreta, jsem si až říkal, jestli se s ním něco neposralo. Ale očividně byli po celou dobou s tím, jak to zní, spokojený. Rychle jsem se tedy na tu špínu přizpůsobil a užil si bezkonkurnenční hardcore nátlak.

Právě k HC má kapela blíže než k onomu blacku, ze kterého si bere trochu toho včelaření, ošklivej zvuk kytar a nepřátelskost. Hudebně to pak stoupá a padá v těžkých rytmech za asistence naprosto zběsilého projevu zpěváka, který prakticky okamžitě opouští jeviště a jde se vykopávat kolem sebe před něj. Že za daných světelných podmínek někomu neukopl bradu, považuji za znak nesmírné profesionality či nesmírného štěstí. Takovéhle nasazení už dokáže dostat trochu do akce i jinak uzívané publikum a po chvíli se tam i uspokojivě hází palicema, ačkoli se každý očividně trochu bojí přiblížit se zpěvákovi blíž. V druhé půlce ale už ztrácím nervy a musím se nasunout před nějakýho kreténa, který tam celou dobu před ním stojí a píše si esemesky. Některým lidem fakt neni pomoci. Ob toho to byl fantastickej zážitek a já jsem rád, že jsem se vydal. Pohled, když jsem se v průběhu vystoupení vracel z hajzlu a blikající temný prostor před pódiem vypadal jako vstup do nějaký hodně nepřátelský dimenze, si budu chvíli pamatovat.