Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Hakka Muggies, křest MDCCXLVI

Hakka Muggies, křest MDCCXLVI

Bhut16.3.2016
Celtic-rockoví pohodáři Hakka Muggies v současných dnech propagují své nové album. Při příležitosti vydání této desky byl uspořádán velkorysý křest, kam jsem se vcelku neplánovaně vypravil.

Povědomí o celtic-rockové kapele Hakka Muggies už si nějaký ten pátek nesu. Dokázali mne kdysi mile překvapit během ne příliš povedené akce, kde jsem si koupil jejich CD, a od té doby skupinu poočku sleduju, ačkoliv se o můj hlavní proud vyloženě nejedná. Tu a tam se prostě vyplatí zabrousit do vod, kde si člověk připadá jak cizinec. Nejinak tomu bylo tento středeční večer, kdy kapela křtila své zbrusu nové album MDCCXLVI.

 

Pozvání na onen večer jsem dostal skrze rutinní záležitost, a to předání si CD k recenzi, čímž s předstihem slibuji rozbor výše zmíněné nahrávky. Křest nového alba a jeho kompletní přehrání se pak jevilo jako dobrý úvodník pro lepší pochopení samotného materiálu. Hakka Muggies večer pojali vskutku velkoryse už tím, že celou akci situovali do dobře řešeného (jednak lokalitou a jednak prostory) klubu Rock Café, kde jsem ostatně už po delší čas nebyl (naposledy na Insanii ku příležitosti tour k 25 letům revolty). Klub se od té doby takřka nezměnil, na čepu stále Budvar, vše rozvrženo v původním stylu, však není třeba cokoli měnit. Zmíněnou velkorysost pak vidím i v tom, že vstup byl zdarma. To zaručeně přitáhlo i takové posluchače, kteří by se jinak za muzikou nevypravili. Tento tah se tak citelně promítl do počtu návštěvníků. Hádám, že takhle plno tady nebylo ani tehdy na Insanii, neboli klub plný od podia až k baru. Faktem je, že do hodiny od prvních tónů dav vcelku prořídl (asi přítomní zjistili, že i když je to zadarmo, tak to pro ně není ono), ale to se zkrátka stává.

 

Vidina večera v doprovodu repertoáru jen a pouze kapely Hakka Muggies se jevila jako zajímavá událost. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy byl na nějakém takovém „celovečeráku“. To snad bylo v roce 2001, kdy jsem pomáhal strejdovo zvukařské firmě (jako bedňák) s koncerty Tlustá Berta nebo Tři Sestry. Nicméně po zhruba čtvrthodině od avizovaného začátku se na podiu rozzářil úsměvem Jiří Pobuda se svou kytarou v doprovodu dalších nástrojů (housle, bodhrán). Muzika byla inspirována folkovým písničkářstvím irského střihu, takže veselé skočné melodie někam do baru, kde bych raději místo kelímku piva držel v rukou poctivou whiskey eventuelně medovinu. Sotva půlhodinový set pro úvod do večera plného pohanských melodií uběhl tak rychle, že jsem jej ani nestačil pořádně vstřebat, ale musím jedním dechem dodat, že není co vytýkat. Šlo o příjemný rozjezd.

 

Hakka Muggies nastoupili na podium a pozvolna mezi sebe zvali různé hosty, občas z podia někdo slezl, ale prakticky se hrálo bez přestávky až do mého odchodu. První část svého setu začali tím, že kompletně přehráli nové album MDCCXLVI (1746), což mi přišlo fajn, jelikož to byl můj první a nutno dodat, že netradiční kontakt s deskou k recenzi. Už podle celkového vyznění bylo patrné, že kapela přitlačila na pilu. Využívala více ostřejších pasáží, hrubého vokálu a celková hudební stylizace mi připomínala našince Žrec. Živé provedení zpěvů mi však přišlo trochu nešťastné, respektive takové neumělé. Na druhou stranu tohle je muzika, kde béká, kdo má ruce nohy a na nějaké kvality se nehraje. Proto je při zpěvu kladen důraz spíše na chytlavost melodie než na techniku. Uvidíme, jak to bude znít na desce. Není bez zajímavosti, že jde o koncepční album, jehož textovou složku tvoří příběh tvořený jednotlivými dialogy. Tu jednak podporuje rozmanitost vokálů, kde se v kapele vystřídají skoro všichni, ale zajímavá je i prezentace zastoupená zejména obrázky z bookletu nového alba.

 

Po dohrání kompletního MDCCXLVI přišel samotný akt křtu, pro nějž bylo zvoleno domácí kvašené pití v podobě cidru (jablečné víno). Nedlouho na to přišel na řadu repertoár starší a mně už známější, jelikož šlo o průřez skladbami minulými zejména z alba Feed The Fairies. Během těchto svižných a úderných skladeb s klasickým důrazem na melodiku vlastní pro celtic rock se na podiu vystřídalo několik hostů. Jmenovitě Petra Jadrná (známá z rovněž folkově založeného uskupení Cruadalach), Albrecht K. Smuten (někdejší člen a skladatel souboru), Jiří Pobuda (Fiannan), J. Fumas Palme (Původní Bureš) a Radim Kadlčák (Dick O‘Brass). Rozhodně potěšily songy jako Loch Lomond a hlavně a především píseň Tam, kde teče řeka Fleet, která je evidentně největším hitem kapely, až se skoro dle reakcí zdá, jako by byla jedinou dobrou skladbou (což samo sebou není pravda). Rozmanitost tvorby se odrážela i v použití živých nástrojů, kde kromě klasických skřipek a rockového základu bylo možné vidět a poslechnout i několikero píšťal (dokonce vlastní výroby), bodhrán, či dokonce harfu a šalmaj.

 

Hakka Muggies hráli neúnavně, s obrovským nadšením a vervou. Energie jednoduše na rozdávání. Bylo už jedenáct večer, kdy jsem spolu se svým doprovodem opouštěl prostor klubu Rock Café. Ostatně měli jsme za sebou dvouhodinový set jedné kapely a všední pracovní den ponocování rovněž nepřál. Zážitek to byl ale příjemný a báječný a zejména v mém diáři netradiční.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky