Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sobota

Řeknu vám, dopoledne neprobíhalo zrovna snadno. Rozhozený biorytmus, dehydratace, dezorientace v času i prostoru. Touhu vrazit hlavu do sněhu přebyla jen nechuť vyhledat rolbovnu. Teprve osvěžující procházka městem a pár elixírů v krčmě U Jakuba dokázaly mou implodující tělesnou schránku zase napumpovat a narovnat do humanoidní podoby, abych vůbec ustál ten blížící se nápor metalové nostalgie. Sobota skutečně zařadila zpětný chod ještě důsledněji, aby nás na několik hodin vtáhla do časů, které obvykle známe jen zprostředkovaně. I dnes to bude jen výlet, ale vrátíme se z něj vysílení, potrhaní a možná i s trvalou na hlavě.

Veteránů raného heavy metalu se na pódiu během dne ukázalo hodně, někteří z nich dokonce dvakrát, nicméně rozjezd dostali na starost zástupci mladší generace - Kanaďané Iron Kingdom. Palebné bicí, kytarové souboje a působivé vícehlasy vysílaly jasný signál, že sobotní program nepřipustí žádné zahřívací kolo. Dnes se pojede naostro hned. Iron Kingdom zvolňovali tempo jen zřídka, kdežto nasazení drželi pořád na sto procentech, dokonce i bubenické sólo mělo šťávu a zábavnou potřeštěnost. Kytarová sóla se střídala v rychlém sledu, až to místy vyvolávalo pocit, že vše ostatní je druhotné a podřízené tandemu Chrise a Megan. Paradoxně v takových momentech se Iron Kingdom propadali do jednotvárnosti. Naopak mocně a působivě vyznívaly tempové zvraty a vícehlasy, zejména při zapojení kytaristky Megan. Když se přidala k frontmanovi Chrisovi, aby spolu vypálili nějakou tu hřejivou vokální harmonii, mělo to sílu jako hrom. Například při hitovce White Wolf, kdy se k jednoduchému popěvku ochotně přidala i okolní hrdla, ještě unavená ze včerejška. Iron Kingdom se vyznamenali a zanechali výborný dojem.

Pro jejich nástupce to byla výzva, ale kdo aspoň trochu přičichl k tvorbě britských Tytan, jistě tušil, že další kapitola zahraje na jinou strunu. Tytan je něco jako vzácný poklad ukrytý ve skříni v malé krabici vedle kopyta na boty, kde se v hromádce vybledlých jízdenek na vlak, pohledů z dávných dovolených a pubertálních talismanů pro štěstí tísní páska s nahrávkou Rough Justice z roku 1985. To už je panečku pěkná řádka let, během nichž album nabylo přinejmenším mezi nenapravitelnými sběrateli kultovního statutu, který současná sestava s jediným původním členem Kevinem Riddlesem podněcuje k dalšímu ohodnocení. Nenechte se zmást, všichni ti borci jsou dospělí chlapi, kteří možná už nejednu dceru vyprovodili k oltáři, takže iluze dobové sestavy není zas tak daleko od pravdy. Stačí chvilka pátrání a vyjde najevo, že každý z nich žije pro rock nebo metal celý svůj život. To je příjemné zjištění, koneckonců každý stříbrný pramen ve vlasech přiživuje naději, že jednou taky budeme cool důchodci.

Tytan udělali radost hlavně příznivcům hard rocku a raného NWOBHM, tedy těm, kterým se vyplavují endorfiny při poslechu mladých Judas Priest, říznějších alb od Deep Purple nebo nahrávek Black Sabbath z dob, kdy kapela komunikovala s Ozzym už jen přes právníky. Objevil se nový nástroj - klávesy se zvukem hammondů - a hned si ukrojil slušný krajíc zvuku. Nejvíc mě ale stejně ohromil malý velký muž za mikrofonem, Tony Coldham. Klenutým a sebejistým zpěvem zvládl všechno na jedničku a když se naskytla příležitost, dočkal se i podpory zvenčí, resp. zespod. Třeba při skladbách Money for Love nebo Cold Bitch, z nichž především prvně jmenovaná je hit jak víno. Kevin Riddles se ujal moderování a byl slušně naměkko, když vypravoval, kterak hraje v Česku poprvé a hned je to taková bomba. Nemusel být skromný, Tytan opravdu zabodovali, celé vystoupení bylo uvolněné a přesto intenzivní a další skladby jako Blind Men & Fools nebo Ballad of Edward Case jen podtrhávaly, jak kvalitní materiál kapela byla a je schopná dát dohromady. Sice nebylo tolik plno jako na Iron Kingdom, ale všichni se zdáli být spokojení. I ponikelská bába, která tu a tam vykoukla zpoza beden, aby ověřila, jestli chlapům na scéně něco nechybí.

Vystoupení Tytan mě tolik překvapilo a potěšilo, že jsem si to příjemné vrnění v hlavě chtěl znovu odžít někde v klidu, ale nedalo mi to a krátce po šesté už jsem zase hledal místečko, kde bych dobře slyšel a viděl další veterány Glacier. Jejich album The Passing of Time jsem několikrát prolítnul zcela spontánně, ani mi nepřišlo, že ten zamražený artefakt klasického heavy metalu je nahrávka z roku 2020. Sympatická variace na staromódní oblékání ve stylu železné panny, trochu těsný střih omezující v pohybu, ale má švih a zvýrazňuje přirozené křivky. 

Naživo Glacier neměli s pohybem sebemenší problém. Ledovec vyrazil na cestu a nemělo smysl jakkoliv vzdorovat a bránit se tomu přívalu energie, který se z pódia valil. Ve velmi dobrém zvuku se netopilo nic, ledovec se nezmenšoval, díky nasazení plnému radosti ze hry a vřelé odezvě od lidí naopak rostl a mohutněl. Po Tytan to byl rychlostní skok, v některých skladbách se rozzářily i speed metalové kontrolky a ve strojovně stoupl tlak. K mému potěšení dostalo The Passing of Time hodně prostoru (např. Raised Fist nebo Into the Night), ale Glacier se nezalekli ani hloubkových vrtů jako třeba v případě Speak No Evil ze starého demáče. God Save the Infidel zazněla údajně naživo úplně poprvé a byla to asi jediná fáze, kdy náboj energické show malinko ochabl. Naopak jestli bych měl vybrat okamžik, kdy se všechno napětí a síly přirozené i nadpřirozené spojily v jedno, bylo to při skladbě Vendetta, kterou Glacier předvedli s takovým drajvem a vášní, že mi z toho po těle běhal mráz přímo glaciální.

Další dějství ve mě vyvolalo krátké zablesknutí pocitu déjà vu. S výjimkou klávesisty Andyho Thompsona se totiž na pódiu chystala sestava Tytan, v této fázi festivalu už jako soubor Kev Riddles’ Baphomet. Staří známí se znovu potkali na scéně, tentokrát aby vykasali sukně andělské mrše. Raná tvorba Angel Witch reprezentovaná stejnojmenným albem z roku 1980 je klasika, která za pár let oslaví padesátiny, k čemuž sdílný Kevin neopomněl podotknout, že ty skladby jsou starší než většina lidí, kteří mu tady za ně hrozí. V písecké červí díře, jíž za pár hodin zatne tipec půlnoční zvonobití, jsou takové časové anomálie a podivuhodnosti normálka, ale fascinující a svým způsobem dojemné to je taky. Kevin byl vůbec dobře naladěný a ve svých vstupech se pustil i na tenký led, když song White Witch věnoval své manželce, která mu předtím u stolu rovnala trička do komínku.

Vystoupení Tytan a Baphomet se od sebe lišila jen v drobnostech, samozřejmě odečtu-li rozdílný repertoár. Podobná muzika, stejní lidé, podobné emoce. Heavy metal lehčí váhy, jehož středobod tvořily chytlavé melodie, střední nebo svižnější tempo pod vedením precizního bubeníka Garryho Bowlera a upřímná rocková duše, kterou ztělesňovali tak nějak všichni. U Angel Witch odpadl absencí hammondového zrnění purpleovský přízvuk, z metalového, resp. hard rockového dávnověku jsme se ale nikam jinam neposunuli. Každopádně to vypadalo, že exkluzivitu těchto okamžiků nic nepokazí a že na tuto příležitost čekala spousta fanoušků dlouhá léta. V Tony Coldhamovi našel Kevin Riddles skutečně výborného zpěváka. Stejně jako u Tytan byl jeho výkon strhující, znamenité bylo zejména jeho podání epického kusu Sorceress nebo baladické Free Man. V závěru koncertu se párty trochu zvrhla. Refrén titulní skladby byl podroben tak častému opakování, že zněl prostorem uvnitř i venku ještě dlouho potom, co dojatý Kevin Riddles opustil scénu. Skandování chytlavé formule nebralo konce. Kdy se úsměvná připomínka změnila v otravný kolovrátek, nedokážu přesně určit, ale zdá se, že druhý den někdy kolem … oběda.

Bylo krátce po osmé hodině, kdy mě dostihl vlastní stín, káravě se na mě zamračil a našel mi místo k sezení. Odnesli to Screamer, jejichž set jsem obětoval pro nezbytný odpočinek a restart žilního systému. Na posledních deset minut jsem se ale přece jenom zvedl a s jedním okem zabořeným do kazetového distra jsem část své pozornosti věnoval i jim. Screamer to měli všechno pod kontrolou a publikum jim zobalo z ruky. Pod pódiem se střídali plavci jeden za druhým, zkrátka zábava byla v plném proudu, až se mi nechtělo věřit, že je v lidech ještě pořád tolik šťávy.

Americký soubor Haunt jsem si proklepnul jen skrze nejnovější nahrávku Dreamers, ale i to mi stačilo k tomu, abych si u nich udělal puntík, že je chci vidět. Když přitvrzují, připomínají mi krajany Sumerlands, zatímco když odepnou kovové závaží, nadnášejí se v hard rockových sférách ve stylu Dokken a rozhazují chytlavé konfety. Zpěvák a kytarista Trevor William Church disponuje zajímavou zastřenou barvou hlasu a podle toho, co jsem stihl zjistit, to v Haunt jakože vede. Tak nějak po enforcerovsku.

Haunt na pódiu působili od prvního okamžiku jako ryzí profesionálové. Kontrolované pohyby, strojová přesnost, vše na svém místě a ve správný čas. Kdykoli se uchýlili ke kytarovým vyhrávkám unisono nebo v harmonickém souznění, byla to ukázka dokonalé souhry. Hudebně bylo všechno v pořádku, během jejich setu na mě vyskočila spousta zajímavých momentů, po nichž za domácí úkol teprve studiově pátrám a vstřebávám je. Jediné, co mi přišlo divné, byla zvláštně úsečná komunikace frontmana Trevora. Měl jsem pocit, že za něj hlavně zpočátku mluvil autopilot, ani nečekal na reakce, jen si řekl to svoje a mydlil to dál, jakoby tam ani nikdo nebyl. Možná to je jen bezvýznamný dojem, možná jsou kecy k ničemu a jen zdržují od podstaty věci. Přes všechna pozitiva a dokonalost hry tomu ale scházelo takové to přízemní lidské teplo. I při závěrečném rozhazování trsátek všemi směry působili Haunt poněkud … hvězdně.

No a kolem jedenácté mělo přijít vyvrcholení tohoto ročníku. Satan jsem popravdě řečeno neměl na špici svých snů a očekávání, ale samozřejmě byl jsem si vědom kouzla a velikosti této události. Brian Ross byl v davu k zastižení už při vystoupení Screamer, opíral se o futra a snad se i snažil sledovat probíhající koncert, ale neměl sebemenší šanci. Žadatelé o fotku se na něj slétli jak holubí letka a bylo jich pořád víc, takže až splnil všechna přání, u nichž se tvářil a) otráveně, b) unaveně a c) soustředěně (řekl bych, že c bylo správně), po anglicku se vypařil.

Zvukovka se táhla podobně jako včera před Enforcer. Zase něco nefungovalo a než to technici dali do kupy, vyžahl levonohý bubeník Sean Taylor jedno pivko (já taky). Bylo už po jedenácté, když se Satan konečně pustil do díla. Brian Ross se zbavil svého napětí a ze zasmušilého pána na pokraji dřímoty se vyklubal pěkně ukecaný strejc v černých rukavičkách, kterému se za jazykem jenom prášilo, když mezi skladbami rozvíjel své břitké postřehy. Hodně prostoru dostalo první album Court in the Act, už jen ze startu vypálila Trial by Fire a pak mnou asi nejoblíbenější Blades of Steel. Ten riff … Nad večerem převzal vládu dřevní heavy metal s až překvapujícím drajvem a nadhledem. Sem tam se objevil úsměv, ale hlavně Satan makali jako ti nejpovolanější dělníci z továrny na britskou vlnu. Moc jsem nepochopil, proč se ze sálu dekovalo tolik lidí, ale jestli to nevadilo Satanovi, tak mně už vůbec ne. Nadšeně vypadal nakonec i ten Trevor, který v tílku Satan bokem od dění na pódiu odzpíval celou Testimony.

Konec nastal zase po půlnoci a tentokrát byl definitivní. Poslední náznak fronty se vytvořil symbolicky u šatny. Kdo mohl odejít po svých, učinil tak bez zbytečných odkladů. I na jindy přeplněném dvorku bylo pusto a působilo to smutně až nefér... Užiješ si, zneužiješ mne a pak se vypaříš?! Necháš mě tady a už nikdy nezavoláš?! - Ale no tak, kotě! Ozvu se, slibuju. Za rok.

Fotky zapůjčeny z oficiální galerie festivalu.

Zápisky z píseckého heavy metalového svátku, první část.