Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uběhl půlrok a kousek a už tu máme další, tentokrát již šesté pokračování Infernalismus party. Akce pořádaná uměleckým sdružením Infernalismus stávající se z undergroundových umělců. Infernalismus hlásá návrat k umění a nutno už předem přitakat, že tvorba, kterou tito lidé šíří má své osobité kouzlo. Kdo z vás již došel ke konfrontaci s těmito lidmi a pojmem Infernalismus, jistě už ví, o čem to celé je. Já se s nimi poprvé setkal na jejich páté party, a proto ta šestá ve mne vzbuzovala jistou zvědavost a nadšení. Pro ty ostatní nechť poslouží následující řádky jako drobné seznámení. Přejděme tedy rovnou k průběhu akce samotné, tentokráte rozdělené do dvou dní.

Den první
// hudba

Slavnostní zahájení nastavené na čas 17.30 jsem ďáblužel nestihl a do klubu dorazil kolem šesté. V duchu jsem si pomyslil, že přijdu akorát na začátek setu Kraake. Z pro mne neznámých důvodů vznikl nemalý prostoj, kdy se nic nedělo a slibovaní Kraake vystoupili až o celou hodinu později. Ne, že by mi tento fakt vyloženě vadil, ale byla to škoda, jelikož díky časovému posunu mne doběhla proradná únava ještě před koncem dnešního programu. Proto podám svědectví čistě o tom, co jsem viděl, slyšel a prožíval. Nicméně vraťme se na podium.

Kraake zrají a míří strmě nahoru. Jejich ortodoxní raw black metal doznává křišťálové průzračnosti. Řezavé perfektní riffy za doprovodu mohutného válcování bicích a basy v kontrastu s chorým vokálem ženského hrdla vyvolávají sevřené pocity. Divák je uhranut jak hudbou, tak samotným mrtvolným vystupováním kapely, která se nebojí obracet i ty největší možné kříže v okolí. Setu nechybělo snad nic. Alespoň pro mne byl tento úvod naprosto vyhovující a tato porce nesvatosti byla pro začátek zvolena naprosto adekvátně.

Jako druzí si publikum podmanili neméně ostřílení a zrovna tak zdatně stoupající Naurrakar. Stejně jako předchozí Kraake, tak i Naurrakar jsem letos viděl už potřetí a pokaždé mohu říci, že se mi líbí každým dnem více. Kapela nemající bubeníka dokáže zahltit přítomné salvou blackových riffů a specifickým vokálem. Pokud hovoříme o dřevním black metalu, neměli bychom toto jméno opomínat. Kapela živě velice dobře obnažuje živočišnost black metalu a dává jasně najevo, že tento žánr ještě nezemřel. Místy se z pódia valilo takové zlo, že se člověk až zalekl. Báječné vystoupení.

Infernal Blaze mne tentokráte uchvátili daleko více, než kdysi v Hoodoo. Zřejmě proto, že dnes celý klub dýchal blackovou atmosférou. Do sírou čpícího vzduchu se pak daleko snáze sypou ostré skladby nemající servítky s žádnou duší. Specifický vokál působil dostatečně přesvědčivě a podmanivě. Tento znak je stěžejním symbolem a charakterem kapely. Jeho způsob frázování je primitivně dokonalý, vždyť v jednoduchosti je krása. Za sebe mohu říci, že jsem byl nadmíru spokojen. Undergroundový duch doznal svého zhmotnění.

Čtvrtá kapela Mater Monstifera je oproti předchozím skupinám už letitějším pojmem na daném hudební poli. Ostatně na kapele je to vidět už od pohledu, jelikož svůj žánr uchopují odlišným způsobem. Decentní painty a místo zlých šklebů spíše úsměvy. Zda je to na škodu či nikoli, je vcelku zbytečné řešit. Silnější slovo má tentokrát hudba. A zde se setkáváme s první nelibostí mého ucha. Pro mne nejlepší období kapely znamenají první dvě nahrávky (demo a EP), zbytek se mi s vkusem trošku rozchází. Z toho plyne, že aktuální set mne příliš neoslovoval. Snažil jsem se najít momenty, které by mne bavily, ale… je mi líto. Nic jsem nenašel a z mého pohledu se vystoupení jevilo jako průměrné. Ačkoliv jsem se na Mater Monstifera těšil, odcházel jsem neuspokojen. Asi jsem čekal příliš mnoho.

Během gigu závěrečných Besatt mne dohnala únava. Jednak už bylo kolem jedné v noci, jednak jsem měl divoký pracovní den a jednak i nejedno pivo sklouzlo do krku. Tím chci říci, že jsem fyzicky neustál celé vystoupení a musel z něj cca v polovině odejít. Z toho, co bylo viděno a slyšeno, mohu však opět vyzdvihovat kvality. Přešlapy jsem nezpozoroval a plně se sirkami v očích se hroužil do pekelného vzezření kapely za doprovodu jakýchsi komparzistů. Mrtvolný kazatel s kadidlem působil chladně, nemrtvě a snad i démonicky. Škoda jen, že jeho úloha byla statická. Nebo jsem odešel příliš brzo? Nicméně o poznání divočejší byla svůdná tanečnice v rozkošném hábitu jeptišky. Hned jsem si vzpomněl na jisté fotografické album Liz Vicious. To mou pozornost na moment oživilo a od pódia jsem se takřka nemohl odtrhnout, ovšem dívčina po celou dobu svým tělem nekroutila a ze scény odešla. Naproti tomu Besatt do lidí hustili silnou dávku energického blacku středního tempa. Nejsem příliš velkým požíračem jejich tvorby, ale naživo mne kapela bavila daleko více, než v domácím prostředí. Zajisté k tomu dopomáhá samotné vzezření celého koncertu. Besatt tedy mohu připsat nemalé plus nejen za vyplnění nesplněné úlohy headlinera při pražské zastávce před časem uskutečněného Chaos Tour. Odvedli kvalitní výkon a předčili mé očekávání.

// umění

O uměleckou doprovodnou a de facto neméně důležitou složku této akce, valný zájem publika nebyl. Alespoň tak to na mne působilo. Vyslechl jsem totiž několik pohoršujících názorů. Nicméně mne infernalistické hnutí imponuje. Zdá se mi na něm cosi opojného a snad i magického. S chutí jsem tak vyslechl veškerá představení, která zaplňovala prostoj mezi kapelami. Nutné podotknout, že občas se nedělo vůbec nic a časové mlčení bylo neúprosně dlouhé. Ovšem z toho, co bylo v pátek ke slyšení, jsem si odnesl mnohé.

Začalo se osvětlováním jména Infernalismus. Výčtem slov se posluchač dozvěděl, co jsou tito lidé zač, kam kráčí a proč zrovna tímto způsobem. Nebudu zde dopodrobna vysvětlovat význam celého spolku. Jde o spojení dvou stylů: dekadence a surrealismus, proto infernalismus. Originální a navíc trefné označení tvorby, kterou ansámbl disponuje.

V další pauze jsme mohli od samotného Sandra Dragoje vyslechnout význam a smysl vystavených obrazů. Největší úspěch patrně sklidilo dílo jménem Porod ďábla. K obrazům celkově musím přičíst velký důraz na detail. Použitá technika byla fascinující a barevná škála měla taktéž své výrazné opodstatnění. Sandro má charakteristický rukopis, který se odráží v každém obraze, ačkoliv jsou od sebe odlišné. Jisté pojítko se nabízí. Pro zvědavce doplním jména dalších vystavených výtvorů: Transformace, Moment Chaosu v mé hlavě, Konzum, Cesta pokroucených duší, Nechť žije Lakanriel, Fleshmalism a ještě jeden obraz, jehož jméno jsem zapomněl. Převážnou částí prezentace Infernalismu bylo čtení poezie, kterou představovali samotní autoři. V pátek se dostalo na literární díla Jiřího Feryny a Petra Polívky. Oba dva dokáží svým přednesem upoutat pozornost, kouzlit úsměvy na rtech a především zapříčiňují hloubání v myšlenkách, k čemuž je jim pochopitelně nápomocna samotná tvorba. Básně kratšího rozměru s humorně zabarveným obsahem dokázali stvořit i několik otazníků hodných k přemýšlení. Poselství bylo doručeno.

Den druhý

// hudba

V sobotu jsem měl opět trošku časový skluz a do klubu tak dorazil o půl hodiny později. Tím jsem stihl jen určitý zlomek setu kapely MindThorn. To mne docela zamrzelo, jelikož to co jsem na pódiu viděl a především to co se z něj valilo, bylo strhující. Trojice obsluhující kytaru, basu a zpěv (bicí zněly z playbacku) představila technicky pojatý death metal s přesahem do progresivnějších pasáží. Specifický zvuk měla kytara, čímž mi připomínala tóny Meshuggah, ale žádný djent se nekonal. Naopak tento styl bych do MindThorn vůbec netahal. Hlasový rozsah zpěváka byl opravdu slušný a dokázal tak náramně zabarvit hudbu samotnou. Složité party zněly naprosto přesvědčivě a puntičkářsky přesně. Výtečný úvod do sobotního dne, který byl oproti pátku oděn do odlišného kabátku.

Oním kabátkem byl death metal, takže žádné hřeby, krev a zlé tváře. To vše vystřídala barevnost, která se vykreslovala i v případě Gate Of Illusions. Další pro mne dosud neznámá kapela. Když jsem v jejím čele uzřel Opata, bylo mi jasné, že půjde o kytarovou lahůdku, jelikož tohoto člověka řadím mezi výborné kytaristy. Ale zpět ke kapele jako takové. Již zmiňovaná technika měla hlavní slovo. Matematický death metal, který občas zabrouzdal až do corem načichlé vody, se jevil razantně, tvrdě a nekompromisně. Opravdu milé překvapení. Jsem zvědav, kterak si kapela povede dál – našlápnuto má mílovým krokem.

V sobotu jsem se z hudební části nejvíce těšil na Belligerence z Kašmíru. Inu, nezklamali. Jejich hudbu hltám už relativně dlouho (vlastně od počátku vzniku kapely) a zatím jsem se nepřejedl. Melodická injekce deathu nasmrádlého black metalem zapůsobila v podstatě okamžitě. Energie se valila z podia vysokou kadencí, což mělo dopad zejména na nejblíže stojící, kteří začli notně moshovat. Příjemná atmosféra vládla jak na pódiu, tak především pod ním. Zdravý a přirozený set, který očividně vycházel přímo od srdce.

Od Mindwork jsem čekal trochu něco jiného, než co mi bylo dopřáno. O to více jsem byl překvapen a přiznávám, že mile. Vlastně to, co kapela zahrála, se mi líbilo daleko více, než má vize. Proběhla tak další premiéra s kapelou, o které jsem dosud jen slyšel. Jejich tvorba mne opět plní pocity vyzrálého technického death metalu. S noblesou a úsměvy odehraná hudba působila pozitivním dojmem. Kytarové kudrliny se nezacuchávaly, jelikož byly krásně učesané. Tvrdší party střídaly uvolněnější pasáže, takže na své si přišel každý posluchač. Náročnost sice byla vcelku značná, ovšem výsledek působil vyváženě. Další z příjemných setkání.

Závěrečná kapela Parasite Inc. patřila k těm, o kterých zase dlouho slyšet nemusím. Vydržel jsem tak tři, čtyři skladby a musel jít pryč. Tohle není můj drink. Něco mezi death metalem, hard rockem a metalcorem. Ačkoliv ty škatule jsou dost zavádějící a raději bych se jich vzdal, ale drobné přiblížení je nutné. Kapela na mne působila tuctově a příliš přejídavě. Asi jako překrémovaný dortík. Jste syti už po dvou soustech. Takže tudy mé kroky nevedou.

// umění

Dle programu mělo dojít k odhalení obrazu malířky Morgause, ovšem tuto ceremonii jsem jaksi nepostřehl. Buďto jsem byl na opačném místě, nebo proces vůbec neproběhl. Naproti tomu jsem se výrazně věnoval autorskému čtení dvou osob, jmenovitě šlo o : Zdeňka „Zeldu“ Záleského a Kamila Prince. Kamil Princ byl jednoznačně výraznější a svou tvorbou i vyspělejší. Jeho krátké, avšak geniálně výstižné eposy, sklízely ovace slušného formátu. Zelda stál tak trochu ve stínu svého kolegy, ale neházejme na něj špínu. Spíše jsem jeho projevu špatně rozuměl, a tak jsem si z každé básně odnášel jen půlku. Spíše by to chtělo zapojit trošku živější způsob vystupování a měnit barvu hlasu, jak to dělají ostatní. U Kamila Prince jen vyzdvihnu jeho smysl pro spojení zdánlivě neslučitelných témat: zejména láska a smrt. Nádhera.

Sólo měl dekadentní umělec Tomash Rogowski. Na jeho hippies vzezření byl pohled možná úsměvný, možná povrchní, ale jádro jeho duše hovoří o upřímnosti. Už posledně jsem se zmiňoval o jeho někdejších návštěvách mého rodného kraje, odkud tuto postavu dobře znám, a tak neskrytě přiznávám, že k jeho tvorbě mám už předpokládaně kladný vztah. Minulé vystoupení na Infernalismu 5 bylo ovšem více dekadentního rázu. Dnes už tolik výrazné nebylo, ačkoliv autor během citování popíjel pivo a absinth, dále pojídal zelí, jež následně nechal kolovat a z davu vyprosil i cigaretu. Na druhou stranu jeho čas působil příliš monotónně a bylo i špatně rozumět jeho slovům. Tentokrát mne Rogo nedostal tolik, co posledně. Škoda.

V určitý čas měla přijít performance od zkrášlovacího studia Hell.cz. Ovšem k tomu tentokrát nedošlo a prostor byl nahrazen improvizací Jiřího Feryny, Kamila Prince, Petra Polívky a Tomashe Rogowského. Vzniklá plejáda působila místy až gumujícím stylem. A svou pozornost jsem občas musel nechat odpočinout. Každopádně všichni čtyři šli do úkolu po hlavě a splnili jej dostatečně. Na performanci Hell.cz nakonec přeci jen došlo. Spočívala v tom, že dvě tanečnice Jana Marešková a její kolegyně, jejíž jméno jsem opět pozapomněl, byly k sobě svázány „suspension“ způsobem. Celý akt působil uhrančivě, zvláště samotné vysvobozování / rozvazování a vyjímání cvočků z těla obou aktérek. Ponurá atmosféra nabírala na síle a nutno říci, že tato šou měla citelný dopad na přítomné. Výrazný program.

Krom těchto plánovaných doplňků mohl návštěvník uzřít ještě dokončování prací na díle Hlubina, jehož autorem je právě Sandro Dragoj. Obraz nabyl pohlcujícího formátu a použité barvy vnikaly do mysli stejně intenzivně jako výjev samotný. Mimo studování tohoto obrazu jsem volný čas vyplňoval i rozhovorem s Nocturnal Pestilence, (které tímto zdravím) jež konečně přeťal mou samotu a já se na akci cítil zas o něco hřejivěji.

Věřím, že tato reportáž je vyčerpávající a tak na závěr jen doplním, že přes občasné peripetie vše proběhlo skvěle. Zážitků mám na rozdávání, jak z koncertů, tak z uměleckého doprovodu lidí z Infernalismu. Už nyní se těším na sedmé pokračování.