Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Kalle

Kalle

Jirka D.8.9.2018
Netradiční koncert v netradičních prostorách a současně první zkušenost pro naše dva sviště. Jednou se prostě začít musí.

Čtyři roky utekly jako voda a opět začala sezóna podkuřování občanům měst a městeček ze strany různých politických stran a uskupení, která se předhánějí v tom, jak dobře naladit a zaujmout potenciálního voliče. Jedno takové uskupení pozvalo do Velkého Meziříčí duo Kalle a přišlo mi hodně fér, že za celý večer o politice nepadlo ani slovo. Současně mi koncert právě této kapely přijde asi o tisíc procent hodnotnější než třeba beseda se Zdeňkem Troškou nebo rozdávání guláše. Časy se jednoznačně mění k lepšímu.

 

O koncertu jsme se se ženou docela náhodou dozvěděli asi týden dopředu a zhruba tolik času jsme rozmýšleli, jestli jít, nebo nejít, co udělat s prckama, když právě v ohlášený čas začátku (v osm večer) chodí spát a na hlídání někde u babičky jsou z jedné poloviny ještě dost malí. Nakonec jsme se prostě rozhodli, že to dáme, protože pokud někdo mohl mít problémy, byli jsme to my se ženou, a kdo neriskuje, nic nezíská. Je to zvláštní, ale dětem jejich řev zase tolik nevadí.

 

Do renezanční budovy bývalého luteránského gymnázia jsme dorazili kolem půl osmé a bylo to brzo. Všechno se teprve chystalo, David s Verčou právě skládali aparát na malém pódiu na nádvoří, kde následně začali zvučit, a pořadatelé rozmisťovali svíčky, protože se stmívalo a romantika je romantika. Dali jsme si pivko za dobrovolný peníz, potkali pár známých, porozprávěli, nechali si podepsat desky, Marka uložili do kočáru a Terezku nechali běhat mezi postupně přibývajícími návštěvníky, protože v roce a čtvrt člověka ještě nebolí nohy a dokáže běhat dlouho.

 

Kalle live

 

Koncert začal krátce po půl deváté, což bylo zhruba deset minut potom, co Marek usnul, takže jeho celý den opakované jdeme na koncert jdeme na koncert se mu sice splnilo, ale nic z toho neměl. Kalle začali skladbou My Lost Child a byla to jasná provokace. K mému překvapení (dopředu jsem to nevěděl) začali akusticky a stejně tak akusticky pokračovali celý večer, což s sebou neslo řadu netušených a místy zábavných okamžiků. Jednak jejich skladby zněly prostě jinak, protože akusticky zní vždycky všechno jinak. Je to podobné, jako když byste se svlékli do naha – fasáda zmizí a nic neutajíte. Stejně tak z písní zbude jen jejich kostra, a pokud ta není v pořádku, hned to poznáte. Skladby Kalle tenhle problém neměly.

 

David a Verča si vystačili s akustickou kytarou, v jedné písni s baskytarou, syntezátorem a automatickým bubeníkem, což je ale hodně nadnesené, protože v jejich skladbách je zastoupen minimálně a v minimalistickém podání. Hráli napříč oběma svými deskami, a pokud jsem poslouchal dobře, hráli i něco, co není ani na jedné z nich. Takže asi novinka. Občas během koncertu se trochu hledali, občas se museli sladit s tou automatickou hrací skříňkou, ale všechno to působilo naprosto přirozeným, lidským a sympatickým dojmem. Estas Tonne mi už docela dávno v jednom rozhovoru řekl jednu moc moudrou věc - we are not here to be perfect.

 

Písně plynuly setmělým nádvořím jedna za druhou, přirozeně, umocněné netradičním prostředím a publikem, které umělo naslouchat. Skvělému zážitku velkou měrou pomohl i zvuk, který neměl nikdo ambice zesílit nad posluchačsky vstřícnou úroveň, což se v dnešní hlasité době cení. Bylo něco málo před tři čtvrtě na deset, kdy dozněl potlesk po jednom přídavku. Obě naše děti spaly. Šli jsme domů a mysleli na totéž.

 

Kalle vinyly



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lister / 26.5.16 10:19

Ač normálně jsem moc línej něco psát, po návštěvě koncertu a přečtení tohoto reportu mám jakési nutkání se taky vyjádřit: Koncert byl skvělý. Nemůžu říct jestli je v mých TOP 5, protože mám za sebou už pěknou řádku hudebních představení, od Deep Purple (v komplet sestavě), přes Twisted Sister až třeba po Nightwish a Powerwolf. Směle ale řadím tento koncert ke všem zmíněným, které byly rozhodně jedny z nejlepších, co jsem zažil. Nelituju ani trochu toho, že jsem dal přednost Sólstafir před AC/DC, ač jsem měl možnost jít i na ně. A teď k reportu. Milý autore, i když s tebou souhlasím v názoru na Fjaru (je to fajn skladba, ale mají spoustu podobně dobrých), naprosto mi uniká tvé rozhořčení nad obecenstvem. Koncert Sólstafir není jak koncert Pepíčka Zímy nebo smyčcového kvarteta, kde by hlasité projevy byly poněkud nemístné. Druhý den jsem byl v Rudolfinu na Pražském jaru, být tam atmosféra jak v Akropoli tak znechuceně odcházím (samozřejmě nebyla), ale na Sólstafir? Důvod proč sem rockové kapely jezdí je přesně tahle atmosféra, přesně ty hlasité projevy a nezřízený řev, protože to je to, co ukazuje kapele jak je oblíbená a nutí ji to se vracet. Kdyby na koncertech Sólstafir byla ta komorní atmosféra jak popisuješ, tak sem jezdí jednou za 5 let maximálně. Navíc, kdyby neměli rádi hlasitou a bouřlivou atmosféru, nejezdí na Brutal Assault. Milovníci komorního poslechu nechť ať si pustí alba do kvalitních sluchátek a zavřou oči, rozčilovat se nad tím, že na rockovém koncertě je atmosféra jak má být je poněkud nemístné.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky