Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Killing Joke v Praze?! Tak tam musím bejt! Vidět živě kapelu, která po svém návratu na scénu v roce 2003 ještě nevydala slabou nahrávku, tak to je přece samozřejmost. Na tuhle událost jsem se prostě moc těšil. Škoda jen, že zklamání přišlo hned v souvislosti se začátkem akce. Opravdu nechápu, jak je možné, že na stránkách místa konání – Palác Akropolis – svítí čas startu v 19.30, na zakoupené vstupence je uvedeno 19.00 a někde na facebooku (mor lidstva) prý 18.30. Každopádně s přítelkyní do klubu vcházím něco před sedmou večerní, ukládáme svršky do šatny, kupujeme pivo a triko Killing Joke a vcházíme do sálu, kde už hraje první předkapela…

Tou jsou dovezení Death Valley High hrající něco, co už dávno vyšlo z módy – troufám si říct. Stylizace někam do moderního metalu ve stylu Deathstars a našich Live Evil. Kapela dělala, co mohla, aby zaujala, ale tu hrstku přítomných to ne a ne rozhýbat. Svým způsobem mi jich bylo líto, neboť doplatili na podivnou informovanost ohledně začátku konání a taky se neustále snažili z publika nějaký ten ohlas (marně) vyždímat. Nechápu, kdo tyhle supporty vybírá, ale před Killing Joke posadit něco takového, je až bolestné.

To domácí pořadatel měl ruku šťastnou a nápad výtečný, když z tuzemské scény vybral kapelu Insania. Ta nejen, že se více hodí k hudebnímu podobenství, ale i textová složka je patřičně pobuřující a revoltující, jako ta headlinerova. Už i aplaus měla Insania daleko pevnější a mohutnější. Ono se také nebylo moc čemu divit, jelikož devět songů do davu sázela s naprostým přehledem. Však se podívejme: (řazeno dle stáří skladeb, nikoli dle pořadí) Vražda ve staré hvězdárně – nutnost všech koncertů, Letíme dál – taneční kousek s trochu překopaným refrénem – zejména tempo a podklad mi přišel temnější, Večer, kdy Freud zpíval basem – silný refrén, bourající zdi, Volný radikál, Charisma krysy – výtečné kousky ze žlutého alba, Božská komedie, Nejsvětější trojice, Píšu Ti švabachem – kousky z poslední desky, které už tvoří koncertní jistoty a super nová věc Nebe a Nietzsche, která živě měla neskutečnou energii a zas si mě o kousek víc získala. Zkrátka tohle vystoupení bylo perfektní.

Pak tu bylo napjaté očekávání věcí příštích. Lidé hvízdali sotva viděli bedňáky, jak ladí nástroje. Rozžalo se pár svící a vonných tyčinek a rozprostřel se sešlapaný peršan. Všechno mělo jakousi vzácnou moc a působilo velmi důstojně. Blížilo se to… a bum, kapela s obrovským aplausem kráčí na podium, usměvavý Jaz Coleman ve svém funebráckém overalu. První věc The Hum, šlapavé tempo, industriální rytmy halí celou Akropoli. Okamžitě mě mají. Uhrančivé teatrální pohledy frontmana, usměvavý a divoký basák, zasmušilý kytarista, energický a neuvěřitelný bubeník a trochu bokem odstrčený klávesák – Killing Joke to rozjeli. Po první skladbě se Jaz zase usmívá, aby vzápětí nasadil opět uměleckou masku. To už hrajou hity Love Like Blood a Eighties. A hned tady musím poznamenat, že jsem nesmírně nadšen a pod vousy si broukám refrény. Nečekal jsem totiž, že se bude playlist opírat o průlet tvorbou, ale tak nějak jsem si zafixoval, že se bude hrát jen z nové tvorby, potažmo většinou z Pylon. Ale ani na novou tvorbu se nezapomínalo. A třeba právě z Pylon zazněly tři kousky: Autonomous Zone, New Cold War a I Am The Virus. Kdy zejména posledně jmenovaná ve mně vytváří vařící krev – hodně energický song, který v živém podání prostě neměl chybu. Vyloženě žasnu, když se dává vzpomenout i dávným dobám, kdy světu vládla debutová eponymní práce. Z týhle desky miluju song The Wait a toho se mi dostalo i živě. Dnes více syrovější a údernější, než z alba. Stejně tak ještě skladby Complications a Change. Hotový svátek korunovaný hitovkami jako European Super State a destruktivní Exorcism. Každá skladba prostě měla sílu a šťávu.

Než jsem se nadál, kapela se loučila, aby za minutku zase stála na podiu a navalila lidem masivní přídavek: The Death & Resurrection Show a Pandemonium. Pak už jen plácání rukama o sebe, jako by to bylo naposledy (nebo bylo?). Strhující koncert, kde mi sice pár věcí chybělo, jako třeba Democracy, Hosannas From The Basements Of Hell, Absolute Dissent nebo i něco z MMXII, ale kdybych skládal playlist já, asi by to byl celovečerní několikahodinový set. Takhle nemůžu říct jediné křivé slovo, protože se žádná zklamání zkrátka nekonala. Členům kapely sice už táhne na šedesátku, ale že by to na nich bylo nějak znát? Vůbec… Absolutně špičkový výkon, perfektní zvuk a uvěřitelné nasazení – zejména pan bubeník je mistr. Zároveň ale doplním jistý postřeh, který jsem nabyl od paní Bhutové – muziku Killing Joke jednoduše musíte mít trochu zažitou a najetou, abyste byli schopni ocenit kvalitu skladeb a trochu se i orientovali v repertoáru. Přítelkyně totiž zná jen ty nové věci, takže jí zbytek přišel víceméně stejný. Což je vlastně pravda – všude je to dusavé tempo, řinčivá kovově vřeštící kytara a obrovské charisma pana Colemana. Každopádně jsme odcházeli nadšení a já si zase dělám čárku za jeden z nejlepších koncertních zážitků letošního roku.