Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jirka D.: Osobně si přivlastním Flash the Readies a zcela neskromně je prohlásím za své. Původ toho všeho je samozřejmě v jejich aktuální desce “In belvedere”, kterou nejsem dalek prohlásit za to nejlepší, co letos v tuzemsku vyšlo. Proto nedbám vzdáleností, pozdních návratů a krátkého spánku, smiřuju se i s faktem, že kolega Sorgh bude řídit a večer stráví s čistou hlavou.

Sorgh: Nestává se často, abych si vyrazil na koncert do jiných končin než je Brno. To už musí návnada sakra vonět a tohle byl právě tento  tento případ, kdy jsem narouboval podvečerní procházku po Olmíku, ochutnávku místního piva a vystoupení dvou zajímavých kapel. Na návštěvu klubu Tibet jsem se ale vydal hlavně v návaznosti na další díl v seriálu Ozvěny klubů. Ten klub mě zaujal a já ho chtěl vidět v akci. Společnost mi dělal principál Jirka, častý souputník.

Večerní Olomouc nás přivítala spoustou krásných studentek mířících kdoví za jakými cíli. S ukroucenými krky jsme se museli brzo uchýlit  na pivko, aby naše pověst nedošla úhony. V dobrém rozpoložení jsme dorazili do klubu něco po půl osmé, kdy se Tibet zvolna plnil a vzduch houstl řadou setkání a rozhovorů. My jsme se uchýlili na balkonek, kde jsme za klidného popíjení vyčkávali začátek akce.

Jirka D.: Nevím proč, ale Olomouc má pro mě zvláštní kouzlo. Líbí se mi ve dne a ještě víc v noci. Množství lidu není malé, ale přesto na vás z těch uliček dýchne klid a taková zvláštní pohoda, lidé chodí tam a zpět, povídají si, míjíte je, přemýšlíte nad jejich cestou, prohlížíte ty staré domy a zapomínáte na svůj vlastní směr. A to se mi líbí. V klubu Jazz Tibet jsem byl stejně jako kolega po prvé a stejně jako on jsem byl z těchto prostor nadšen. Nekouří se, pivko dobré, prostředí kultivované a zvláštně oduševnělé. Takže, můžeme začít...

Sorgh: Flash The Readies rozevřeli oponu kolem půl deváté. Trio muzikantů, kteří příjemně překvapilo svým debutním albem, se skromně chopilo svých nástrojů a zaplnilo atmosféru vibracemi postrockové energie křížené sporými psychedelickými úlety. Kytarista a zpěvák Tomáš si se svou kytarou vyloženě rozumí, nepotvrdilo se potenciální podezření,  že by album bylo sbírkou studiových triků a klamů. Basák dělil svoji pozornost mezi klávesy a dlouhokrkou krásku. Klávesy měly svoje kouzlo, ale hodně jsem si užil moment, kdy se hlubokých rytmických tónů ujaly místo klapek právě tlusté struny. To se vzduch zavlnil hned jinak.

Hodně jsem si všímal i bubeníka, jeho paličkovaní mě chytilo hned od začátku a tak jsem své zraky nejvíc upínal právě za bariéru napnutých blan. Soustředěné a zároveň skromné vystupování, jímž se mimochodem prezentovala celá kapela, mi bylo velmi sympatické.

Jirka D.: Byl jsem možná nervóznější než kapela, současně jsem se dost těšil. Znáte ten pocit - o něčem jste přesvědčeni, že je to FAKT DOBRÉ, všem to tvrdíte a teď má dojít na lámání chleba a vy s tím nemůžete nic udělat. Vůbec nic. Teď už jsem v klídku a není nic jednoduššího, než napsat, že Flash the Readies jsou skutečně bezvadní. Povedl se zvuk, atmosféra byla výborná, kromě úplného úvodu jsem většinu skladeb rozpoznal na desce “In Belvedere” a koncert si užil jako už dlouho nic. Rozdělil bych baskytaru a klávesové nástroje na dva lidi, ale to je z mých poznámek psaných červenou tužkou vše.

Sorgh: Vystoupení Kwoon mi hned zkraje utrhlo bubínky a přerušilo příjemné rozjímání navozené Flash The Readies. Zvukař to měl strašně přehulené a v hlasitých pasážích, kdy vše okolo rezonovalo, se zvuk  tmelil do jednolité masy. V klidnějších meandrech hudby se však dalo zřetelně číst a vystoupení si mě brzo získalo.

Jirka D.: Tady do toho vstoupím s otázkou nikoliv řečnickou - proč? Proč tak nahlas? Kwoon začali se všemi třemi kytarami a bylo to, jako by vám u hlavy někdo vystřelil z děla. Takže špunty do uší a vracím slovo Sorghovi.

Sorgh: Kvintet chlápíků doplňovala jediná žena, cellistka, která věrně držela tvary svého nástroje. Hudba, kterou tvořili, má k postrocku nejblíž ve vypjatých, instrumentálně odvedených partech. Jinak klasické nástroje spolu se smyčcem tvořily rozmanitou paletu nálad a spíše melancholických úvah. Bohaté aranže tvořené různými „xylofony“ či smyčcem hlazenou basou skládaly celý večer nadpozemské stavby představ. Díky tomu, že mám jejich tvorbu poměrně naposlouchanou, jsem i v hlučných pasážích dokázal sledovat nit melodie a tak i přes přepálený zvuk jsem si celé vystoupení nadmíru užil.

Jirka D.: Kwoon byli sympaťáci, instrumentální hračičkové, bohatí v aranžích, uvěřitelní ve výrazu a v kytarových pasážích skutečně strhující. Osobně bych uvítal více energičtějších míst, těch pomalých bylo na můj vkus až dost a nebýt dvou studentek anglické filologie (zdravíme Martinu a Janu), skoro bych se nudil.

Závěr večera patřil předpokládané turistice, na benzince jsme napojili autíčko, koupili si zmrzlinu a vyrazili směr noční Brno do náručí našich žen. Ta moje spala a z náruče nebylo nic.