Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přicházím na čas, přesně v šest. Žádná fronta, proto v pohodě kupuji lupen a mířím k baru. Ze sálu se už valí randál a kvílení. Nezajímá mě to, to jen předskokani Insania ze Švédska se snaží ukázat, že power metal má stále co říct. No, já jejich účast nechápu, ale proti gustu žádný dišputát, no ne?

Po chvíli se dostavují kolegové Šenky a Pepa, dáváme škopek a čekáme na trošku té brutality. Naštěstí to netrvá dlouho a na scénu přichází Chtonic. Původem z Taj – Wanu, tahle skupinka předvádí melodický black průměrné kvality. Plusem jim budiž exotičnost jejich výrazu a jakýsi asijský nástroj o jedné struně, tuším, na který jeden „číňan“ hrál smyčcem. Zprvu jsem byl zaujat jeho zvukem než mě došlo, že to hrají klávesy. Zvuk záhadného nástroje jsem tudíž nezachytil. Pěkným zpestřením byla basačka, připomínající mi styl manga, její krátká sukýnka odhalující sametová stehna mi způsobovala návaly horka.

Další, velmi očekávanou partou na holení byli Norové Vreid. Z mé strany velké očekávání, které bylo naplněno. Skupina byla oháklá v černých košilích s jakýmsi khaki rukávcem, kde se vyjímala norská vlaječka a znak Vreid. Trošku to evokovalo nacionalistické manýry, ale budiž. Věřím, že to kluci mysleli dobře. Hudba byla někde na pomezí black/deathu, velmi svižná a hudebníci své vystoupení patřičně prožívali. Hlavně plešatý kytarista Ese neustále hulákal do davu, i když bez mikrofonu mu to bylo houby platné. Zkrátka, velmi slušné vystoupení. Čekal jsem původně trošku něco jiného, ale zklamán jsem rozhodně nebyl.

Dalšími na paškál byli, trošku nečekaně, Unleashed. Parta starých harcovníků pod vedením mameluka v brýlích nastoupila v dobré náladě a jala se produkovat svůj typický death. Naposloucháno moc nemám, jediné jejich album, které vlastním, se válí kdesi v prachu. Tím naznačuji, že mi moc nevoní. Ovšem naživo mě naprosto dostávají, hudba mě bere, hrozím a vrním si blahem. Mají sympatický přístup k vystoupení, komunikace s publikem je na dobré vlně a tak není co řešit. I základnu fanoušků mají silnou, no tak... Jedním slovem jsem si to užil a budu si muset něco pořídit.

Asi abych se z toho nadšení neposral, na plac přichází Ensiferum z Finska. Co jsem komu udělal, že mě trestá takovou hromadou sraček? Co to je za šašci? Hudebně nic, z čeho bych padal na zadek, takový meloblack, snaha o epično, nevím, odcházím. A udělal jsem dobře, neboť plněná placka od Ahmeda venku na ulici mi zklidňuje pobouřený žaludek. Ale ta komická gesta hrozící do davů, špekatá bílá tělíčka, to mám před očima dodnes.

Náladu mi napravuje fakt, že na řadě jsou Marduk. Ikona blacku, monument zla a portál nicoty se chystá nás sežehnout. V sále je tma, ozývá se válečné intro, hráči přicházejí. Pak to začne. Mela jako u Karla Gotta, když zjistil, že bude opět otcem. Nový zpěvák Mortuus řve jak na vidličkách, rozvážně pochází po pódiu a hřeje se v žáru nadšených očí. Devo s Morganem po bocích hoblují svoje pekelné náčiní a je jedno, jestli právě smaží pecku z Heaven Shall Burn... nebo z posledního ROM 5:12. Nový bicmam Lars se těm škopkům snad mstí, nevím, vzteky do toho tluče, jako by mu ty bubny zkazili život či co. Prostě si s něma rozumí a dokazuje, že je důstojným nástupcem za Dragutinoviče. Nemám pochyb.

Pekelníci projeli poctivě notný kus své diskografie a my všichni jen odfukujem po náporu vychřoidní první ligy. Líbí se mi i jejich warpaint, patří k nim jako vemeno ke koze a dojem je o to mocnější. Žádné inovace, furt to drhnout po své koleji. Paráda.

Konec představení vašnosti, musíme domů. Je mi to až líto, klidně bych ještě přidal. Jdeme ten zážitek spláchnout ještě jednou plzní a pak na kutě.

Hodnocení? Tak tedy: Marduk – 10/10          Chtonic – 4/10

                                    Unleashed – 8/10        Insania – 1/10

                                    Ensiferum – 3/10        Vreid – 7/10