Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

ČTVRTEK

Velmi ráda bych začala pěkně zkraje. Bohužel, osmihodinová cesta si vybrala svoji daň, a tak jsem ve čtvrtek dorazila až na německé Grave Digger. K mým uším se jejich hudba, natož jméno, ještě nedostala. Klasický hevík, který se dobře poslouchá a dost možná jde lehce zaměnit s jinými hvězdami heavy metalové scény. Postála jsem a v závěru ohodnotila jako poslouchatelnou tvorbu, která vyposlouchaného heavy metalistu může i překvapit. Od Leningrad Cowboys jsem si toho příliš neslibovala, ovšem jedenáct džentlmenů a dvě dámy předvedli doslova komický výkon. Oděni spoře, účesy jako z moře. Nejen vlasy a boty, ale i show byla celkem ostrá. Myslím, že gothici a zapřísáhlí návštěvníci z blackového spektra se nejspíš moc neveselili. Osobně jsem pro každou špatnost, takže já jsem si tuhle parádu užila s nadšením - Zeppelini, Stouni, Canned Head, Lynyrd Skynyrd nebo ZZ Top v jejich komickém a elegantním podání mě pobavili a nenechali klidnou. Zkrátka a dobře se tahle ruská skupina, zařazující do svého repertoáru i ruský folklór, musí brát trošku s rezervou a byť se do dramaturgie festivalu příliš nehodili, lidi se k jejich kabaretu postavili s nadšením. Zvuk byl parádní, veškeré nástroje byly výborně slyšet a na pódiu to vypadalo jako o slavnostním průvodu.

Na co jsem se však těšila z celého čtvrtečního programu nejvíce, byli rozhodně Accept. Jako vždy - nezklamali. Letos se dokonce rozhodli natočit na festivalu DVD “ACCEPT Live at Masters of Rock“. Speed metal není mojí silnou stránkou, přesto jsem si poslední kapelu večera nenechala ujít. O Dragonforce jsem nedávno četla článek, v kterém byli řazeni do power metalu, ale na živo to byl speed, s prominutím, jako hovado. Nechci přehánět, ale chvátali téměř rychlostí zvuku. Neměla jsem to štěstí slyšet je se starým zpěvákem, ten nový se mi hlasově líbil, ale to bylo tak všechno.

PÁTEK

V pátek jsem si místo celodenního stepování před pódiem v klidu chodila pro pivo a vybírala si jen to, co mě zajímá. Při mém posledním rozhovoru se mi Matěj Kotrba pochlubil s hostováním u Seven, a tak jsem byla zvědavá, oč vlastně jde. Jejich tvorbu neznám, takže jsem se zprvu cítila jako ryba na suchu, ale v závěru jsem se výborně bavila. Zpěvák mě zaujal svým hlasem, jen byla možná škoda, že zpíval v angličtině, přitom čeština by mu sedla výborně. Další na řadě byl Daniel Krob, ale nikterak ho komentovat nebudu, jeho koncert mě nelákal. S Dark Gamballe jsem měla tu čest právě až letos na festivalu. Jméno ve festivalové brožuře mě zaujalo, stejně jako po pár minutách samotný koncert.

Letos jsem se na tuhle čtyřdenní akci dopředu nepřipravovala, takže i Neonfly pro mě byli naprostou novinkou. Zpěvák vkročil na pódium obalen horou oblečení, kterou v záři slunečního reflektoru postupně shazoval. Energeticky pobíhal po pódiu a občas se pomazlil i s jednou z bočních kamer, které vše natáčely. Hudba byla dobrá, hlas perfektní, jen zpěvák by s těmi pohyby mohl hostovat leda tak na párty Michaela Jacksona. Řekla bych, že si toho stejně nikdo nevšímal, protože každého po půl hodině hraní zaujaly hostující slečny v plavkách, které se po stranách pódia kroutily jako ještěrky, vystavovaly se v různých pozicích a s různým nádobíčkem.

Dostávám se k jedinému pátečnímu folk metalu, ke kapele Elvenking. Ti mě lehce zklamali, protože jsem v jejich tvorbě slyšela prvky folku minimálně. Symfonický nádech dodávaly housle, kvůli kterým se mi to snad i líbilo a kapelu jsem si vyslechla do konce. Sluníčko pražilo a z plácku před Ronnie James Dio Stage se stal rozpálený pekáč. Poctivě jsem si vystála nekonečnou frontu na nealkoholické mojito a poté zpovzdáli sledovala norský kvintet Audrey Horne a kapelu Prong. Osvěžena mátovým nápojem jsem v duchu myslela na The 69 Eyes, kteří přišli na řadu kolem sedmé hodiny večerní. K nevíře čtyřicetiletí gotici hráli sice dobře, ale jediné, co mi vytřelo zrak, bylo sluníčko, které na gothických melodiích ubíralo atmosféry. Navíc mě zaskočilo chování bubeníka, který nepředvedl žádný extra oslňující výkon, za to měl každou chvíli zapotřebí vystavovat svůj pekáč buchet a drbat se rukou, kterou si každou chvíli otíral obličej, přímo pod kalhotami na koulích. Gothičky z toho možná vlhly, ale mně to přišlo suché a směšné. O to víc jsem se bavila tím, když několikrát vyhodil paličku bůhví kam do nebes a chytil jí pouze jednou.

Chuť jsem si spravila až ve chvíli, kdy se na pódiu objevili Rage & Lingua Mortis Orchestra, které musím vyzdvihnout na úplný vrchol pátečního programu. Samotné Rage jsem nikdy neslyšela, ale s tím orchestrem to bylo skutečně skvělé. Smyčce v orchestru se svižně klouzaly po strunách a nad celým kolosem, který řídil dirigent, se tyčila hradba škopků a cinkátek, za kterými si to svižně sypal bubeník. Operní hlasy členů Rage mi zůstaly v uších ještě dlouho poté a při mém návratu domů byli právě oni tím prvním, co jsem si pustila na dobrou noc do měkké postele. Po téhle podívané pro mě páteční večer skončil. Nejen, že mě poslední dvě kapely nelákaly, ale nohy potřebovaly odpočinout a nabrat síly na další den.

SOBOTA

Ze sobotního programu jsem toho zvládla asi nejméně. Dopoledne jsem strávila ve zlínském bazénu, kde jsem potkala 80 % účastníků festivalu. Zdá se, že studená voda ve vizovických sprchách nikoho nelákala. V poledne mě zdržela pověst vizovické svíčkové, kterou jsem si musela mermomocí dát a do areálu jsem se dostavila až na doporučení mého kamaráda, který mě lákal na Amaranthe. Ty jsem si poslechla na youtube někdy v červnu, ale moc mě neoslnili. Až teprve naživo jsem dokázala ocenit a oplatit kapele tu energii, kterou vysílali do obecenstva. Ze začátku měli velký problém s mikrofony (zvukař jim to docela hnojil), ale nakonec z toho vykvetl zvuk jako lusk. Čistý vokál zpěvačky v duetu s jedním z členů zněl libě, do toho se opřel Andy se svým screamem a tím se pro mě sever předvedl v pravém slova smyslu. Amaranthe, původem ze Švédska, měli na letošním ročníku obrovský ohlas a přestože mají jen dvě studiová alba, troufám si říct, že po výkonu, který tady v Česku předvedli, se bude podpora českých fanoušků jen a jen zvedat.

“Mozková bouře“, v originálním znění Brainstorm, mají u nás vybudovanou neobyčejně dobrou pozici. V Česku se objevují na festivalech každou chvíli a mají tu slušný počet fanoušků. Zpěvák má charismatický hlas, dokáže udělat v každém ohledu parádní atmosféru a jeho komunikace s publikem je na jedničku. Následovala další kapela, která pro mě byla novinkou - Moonspell. Takový tvrdší oříšek, ze kterého se po vylousknutí hrnul death, doom, ale i black metal. Tahle parta se mi líbila víc než následující Lordi, kteří měli sice neuvěřitelnou show, ale z hudby bych pomalu usnula, a to jde o heavy metal, který mám hodně ráda. Snad jediné, co od těchhle zlounů můžu, je klasická „Hard Rock Hallelujah“ a „Would You Love a Monsterman“. Následovali Yngwie Malmsteen a jak by řekl Homer Simpson: „nudáááááá.“ Stačilo, když jsem je slyšela v pivním stanu. Fandím si tak na pět deset minut, pak bych si dala dvacet. Jednoho z nejlepších kytaristů dokážou ocenit hlavně podobní nadšenci do kytarových vypalovaček, ale na podobné onanie je můj čas strávený ve Vizovicích příliš drahý. Ten jsem raději strávila ve společnosti Masterplan, kteří mají od roku 2012 novou sestavu, ve které byl pro mě lákadlem Martin Škaroupka. Bubenického sóla jsem se bohužel nedočkala, ale i tak byli němečtí Masterplan výteční!

NEDĚLE

Nedělní program odstartovala kapela Debustrol. Hned po nich přišli na řadu u nás velmi populární Dymytry, kteří sebou do Vizovic přivezli oba své bubeníky. Emergency Gate a Harlej jsem si nechala proklouznout mezi prsty a do areálu jsem dorazila až na Xandrii, se kterou již třetím rokem zpívá Manuela Kraller. Z jejího sopránu mě mrazilo v zádech a v duchu jsem si přála, aby takové štěstí na ženský vokál nalezli i Nightwish. Ještě teď, když to poslouchám, mám z jejího hlasu husinu. Abych se trochu probrala z příjemně mrazivého šoku, zašla jsem na místní česnečku a prošla si téměř dokonalou imitaci nákupního centra, které se schovávalo na úplném konci areálu. Jedním z mých tří posledních favoritů byli Leaves‘ Eyes & Atrocity. To, že jde v podstatě o rodinný podnik, jsem se dozvěděla až na místě. Vystoupení bylo zajímavým spojením gothické, symfonické i death metalové muziky.

„Konečně!“, říkala jsem si, když se začala připravovat scéna pro vystoupení Powerwolf. Mám sto chutí je tu maximálně vychválit, ale tentokrát si lehce rýpnu do mistra Dorna. Jakožto vyzpívaný operní zpěvák by měl naladit své hlasivky, i když by ho někdo vzbudil o půlnoci. Tentokrát to chvíli trvalo, než hlas naladil a nastartoval se na maximální výkon. Zazněly nejen staré songy, ale i nové z právě vyšlé desky „Preachers of the Night“. Jejich mše byla a je pohlazením pro uši i pro duši. Po skončení programu každé z kapel se plac před hlavní pódiem pozvolna vyprazdňoval. Po vystoupení vlčího klanu a před metalovou operou se žádná škatulata nehýbala. Nikdo neváhal a předehříval si své místečko ve stoje i vsedě.  Každý totiž počítal s tím, že tříhodinový koncert Avantasie nebude jednoduché ustát. Bylo vidět, že vše na scéně musí být dokonale připravené a na svém místě. Vyhlédla jsem si celkem slušné místečko, ze kterého bylo dobře vidět a těšila se z prvního pohledu na Tobiase Sammeta.

Avantasia k nám do Česka naposledy zavítala v roce 2008, a tak jsem tušila, že to bude zase doba, než si tenhle okamžik zopakuji. Chtěla jsem si to maximálně užít, a tak se i stalo! Bylo to jako dostat orgasmus mezi dvaceti tisíci lidmi. Srdce mi bilo na plný výkon, oči se mi v záři reflektorů leskly jako psí kulky a po těle mi naskákala husí kůže. Avantasia je jedna z mála kapel, která zní naživo stejně jako na CD, i když živák je samozřejmě lepší. Bylo to jako vstoupit do hudebního nebe. Jako první se po boku Tobiase objevil Bob Catley, následoval Michael Kiske a Eric Martin. Zpěvu se běžně ujímá také kytarista Oliver Hartmann a z pozadí vystoupila i okouzlující Amanda Somerville společně s Thomasem Rettkem. Chybět neměl ani Ronnie Attkins, ale toho musel Tobias bohužel omluvit z důvodu neznámého úrazu, který se Ronniemu stal během nějakého vystoupení.

Opera to byla v pravém slova smyslu. Celý koncert rozdělila skupina hvězd na dvě části, mezi kterými se Tobias ujal slova a postupně představil jednoho člena po druhém. Nezapomněl se zmínit také o nenápadné postavičce, krčící se po celou tu dobu v levé části pódia – nový baskytarista, který s nimi letos do Česka zavítal poprvé. Tomuto projektu nelze vůbec nic vytknout. Zlato se linulo z hrdel všech účinkujících, osvětlení muselo být vidět pomalu až v nebi a ve chvíli, kdy začali návštěvníci zpívat spolu s Avantasií, vneslo to do údolí mezi kopci epickou atmosféru!

Jakmile Avantasia ukončila show, lidé se od pódia ještě nějakou dobu nechtěli hnout. Po chvíli ale pochopili, že přídavek už nebude, a tak se přemístili doprostřed betonového prostoru, kde někteří nadšenci destruktivně obětovali polystyrenová stupátka, která si lidé nosí do areálu pro dlouhé přestávky určené pro přestavby, nebo pro účely dobrého výhledu na pódium.

Čtyři dny letošního ročníku Masters Of Rock jsou za námi. Počasí se na rozdíl od Metalfestu vydařilo, návštěvníků nebylo zrovna málo a program, napěchovaný díky dvěma pódiím, byl vskutku vynikající.