Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Michal Ambrož 60 + hosté

Michal Ambrož 60 + hosté

Bhut15.2.2014
Oslava šedesátin big beatového velikána se vším, co k takové události patří.

Michal Ambrož ve středu oslavil své šedesátiny a na rozdíl od šedesátin ve stylu Umbrtky, byla tato pocta složena trochu jinak - tedy žádná rypadla, buchary, jaderný průmysl - slavilo se koncertně s několika hosty napříč big beatovou scénou.

 

Palác Akropolis uvítal opravdu hojný počet fanoušků (odhadem přes 300) a já po nějakém čase opět viděl našlapaný sál. Kolem sedmé hodiny večerní jsme s paní Bhutovou prohlíželi bohaté zdobení vnitřku budovy, zakoupili jsme studené nápoje, okoukli merch a zaujali místo kousek od zvukaře a jeho aparátu Allen & Heath. Netrvalo vypít ani jedno pivo a už se na podiu objevil samotný oslavenec Michal Ambrož a moderátor Standa Rubáš (možná jej znáte z rádia Beat).

 

Drobné úvodní slovo a pozvání na prkna přijal první host Luboš Pospíšil v doprovodu Páji Táboříkové. Odehráli tři akustické skladby typické pro Lubošův rukopis, tedy s folklorním duchem a písničkovou energií kořeněnou big beatovou vlnou. Jednalo se o rozvíření éteru, aby dav pod podiem (a na balkoně) zpozorněl. Hudba zaujala, přijetí bylo vřelé a tak se mohlo vesele pokračovat; následovala Hudba Praha.

 

O jejích kořenech jsme si letem světem psali v nedávné době v rámci seriálu Zapomenutá dema. Kapela nastoupila v nové sestavě, kterou udržuje od roku 2009, a předvedla set, kde se kladl důraz na věci starší. Vlastně se hrálo jen do období alba Maják, na tvorbu z desek Divoký srdce a De Generace vůbec nedošlo, což je možná škoda. Hrálo se s velkým nasazením a naprosto chladnou vyrovnaností - úsměvy, soustředění, okaté užívání si vlastní muziky. Takto přirozený a přitom citlivý koncert aby jeden pohledal, skupina si na nic nehrála a čistě muzicírovala s jistotou a neskrývanou radostí. Nutno pochválit i zvuk, který dal dobře vyniknout oběma saxofonům i všem strunným nástrojům, včetně bicích a hlasu zpěváků a zpěvaček. Zazněly skladby Je divnej, Brejličky, Časy zlý, Maják, Všechno je naopak, A tak dál, a na závěr Máma, Táta.

 

Jako další host přišel pogratulovat někdejší Michalův učitel kytary na konzervatoři (na svůj věk velice čilý a usměvavý pán), který slavnostně předal dárek v podobě zarámované velké fotografie Michalova rodiště – Okrouhlice.  Další pozvání na podium přijal Vladimír Mišík, ovšem jeho set jsme strávili dýcháním čerstvého vduchu, protáhnutím kloubů od těsného davu, doplněním kelímků a dalšími činnosmi.

 

Na scénu přichází kapela Divoký srdce, tedy skupina, která vznikla v době po vydání řadového alba Divoký srdce od Hudby Praha. Jejich tvorbu neznám a přiznám se, že tohle byla vlastně má premiéra (ačkoliv skladbu Kajuvej mám v povědomí). Jejich hudba mě ale bavila, tři hrající kytary, jež se vzájemně doplňovaly, byly skutečně úžasným zážitkem. Jejich zvuk a styl hry byl uchvacující, naprosto precizní a především upřímný, svědomitý a nenásilný. Žádná křeč, jednoduše pohoda. Jeden z kytaristů v jistých momentech vzal do rukou dokonce i housle, čímž atmosféru koncertu posunul opět o kousek dál.

 

Během vystoupení Divokýho srdce došlo ještě k návštěvě tří hostů. Jednu skladbu si s nimi na postu zpěvu střihl Jan Haubert, kterého jistě znáte z kapely Visací Zámek, a jako další přišli pogratulovat Vratislav Brabenec a Josef Karafiát, zbylé torzo legendárních The Plastic People Of The Universe. Tato dvojice spustila svou vlastní improvizační hudbu, kterážto byla odrazem toho, co se u nás hrálo za dob hlubokého totalitního režimu. Atmosféra v sále byla rázem těžká, na druhou stranu asi málokdo dokázal pochopit smysl této muziky, jelikož šlo o ryze dekadentní projev - ševelení klarinetu v doprovodu elektrické kytary však mělo své kouzlo. Z důvodu lehké zdravotní indispozice - však je Vratislavu Brabencovi přes sedmdesát - byl koncert ukončen předčasně, avšak ovací sklidil skutečně hodně. Uctění památky legendy undergroundu bylo pokorné, Divoký srdce se vrátilo na podium a to s dalším hostem, kterým byl Tony Ducháček ze známé rockové bandy Garáž. Odzpíval jednu skladbu, pogratuloval a zase zmizel v bujaře slavícím zákulisí.

 

Kontrastem k předchozímu těžkému undergroundu se stali Tata Bojs, kluci, kteří s muzikou začali ještě před obdržením občanského průkazu, a kteří hrávali jako předskokani Jasné Páky, takže nebyl důvod nepřijít na oslavu. Performance byla moderního rázu, na DJ pultu spustili opakující se motiv skladby Špinavý záda od Jasné Páky, a vysvětlili, že rytmus má 60 BPM (tedy 60 úderů za minutu). To jest naše narozeninové číslo. Tata bojs se však rozhodli jako dárek Michalovi nadělit ještě několik let navíc a tak postupně přidávali a přidávali, až se dostali na rovných 100 BPM. Odehráli legendární refrén (ovšem v původním rytmu) za doprovodu mix pultu - škrábání desek a rytmického bubnu. Nutno přiznat neotřelost a originalitu.

 

Na úplný závěr přišlo vystoupení kapely Jasná Páka. Do role zpěváka se postavil koudelnatý Petr Váša, na podium přišly další dvě zpěvačky (Pája Táboříková a Magdalena Ambrožová), bicmen David Koller a další ansámbl. Hrálo se pěkně, hrálo se od podlahy, a to letité vypalováky, kde nechyběly věci jako Majolenka, No Sex, No Drugs, Pal Vocuď, a závěrečná Špinavý záda. V průběhu koncertu na podium ještě přišly dřívější zpěvačky kapely a úsměvy se rozzářily na všech lících kapely i nás fanoušků. Šlo o krásné a neuvěřitelně přátelské vystoupení, které skončilo ohlušujícím potleskem a přídavkem Mámo neper/ Paralet.

 

Na celém večeru bych vyzdvihl zejména to, že se jelo bez přestávky. Pořád se něco dělo, pořád se bylo na co koukat. Navíc byl všude cítit přátelský duch a pospolitost, a i když nejsem pamětníkem doby a i mé současné hudební vyznání je mírně odlišné, koncert jsem si bez výhrad užil. Tuším, že rodiče a strýcové by mi mohli tento koncert závidět.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Maroš / 21.4.16 14:30

Je to tak. Borknagar působil jaksi zvláštně. Ne jen kvůliva zpěvu jednoho opilce. Ani sbory neladily dohromady. Taky byla moc vytáhnutá basa, která přeřvala ostatní. Výsledek? Nic moc věru. Mě se nejvíc líbili Diabolical. Na nic si nehráli, spustili parádní sypec a bylo vymalováno. Zvuk nezvuk. Kampfar jsem viděl už kolirkát a tohle vystoupení bylo standardně výborné. Nová deska zabíjí!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky