Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dostat se vlakem v pátek odpoledne z Brna do Prahy vypadá dvě století od průmyslové revoluce jako celkem běžný až triviální problém a vlastně ani nevím, proč mě všechny ty komplikace vždycky překvapí. Zažil jsem jich už hodně, včetně zpoždění „z důvodu zvýšené frekvence cestujících“ o půl třetí ráno v Ostravě, kde jsme na lavičce po koncertu Agalloch pospávali dva. Tentokrát byla hlášena „mimořádná událost na trati“, pod čímž si lze kromě tradiční sebevraždy představit mnohé, na což samozřejmě České dráhy spoléhají a v souladu se salámovou taktikou (plátek po plátku) přidávají každých deset minut dalších deset minut k celkovému zpoždění. Vlastně můžu mluvit o štěstí, ECéčko jedoucí v protisměru mělo sekeru dvě hodiny, to moje jen hodinu.

Do Prahy jsem dorazil až za tmy, protáhl se mezi vůní trávy a čpavým smradem houmlesáků Šervůdem, s kolegou stihl jedno pivko v jakési pražské putyce a krátce po osmé se objevil v klubu K4, v němž jsem byl prvně. Což při zpětném pohledu chápu. K4 je spletitá sklepní síť chodeb a místností, v každém rohu hluboké křeslo, u zdí staré skříně plné ještě starších svazků knih (které nejspíš nikdo nečte a důležitý je pocit, že tam jsou), záchod schovaný v labyrintu oněch chodeb a na konci večera poblitý nějakým dobytkem (kravičkám patří omluva) obzvlášť nechutným způsobem. Samotný koncertní prostor nebyl velký, tak pro stovku lidí, a jako stvořený pro nějaký jazzík, akusticky, v křesle, se sklenou vína. A Oranssi Pazuzu? Světe div se, povedlo se.

Nebudu už ale zdržovat, jdeme na Tábor radosti. Tuhle jihlavskou dvojici jsem naposledy viděl v Brně na Melodce, tehdy nastoupili za tmy a mlhy, doslova se zjevili, projekce i jejich temná hudební vize se spustila současně a vše mělo punc tajemna a mystérie. Tentokrát jsme byli svědky všech příprav, značných technických trablů v úvodu a zboku jim fanoušci koukali pod ruce, což nevyhnutelně vedlo k polovičnímu zážitku, protože pro jejich produkci je tajemno alfou a omegou všeho. Samotné vystoupení bylo v pohodě, standardní řekl bych, i když mi scházelo alespoň minimální osvětlení samotných aktérů (a dvojice jejich masek, ze kterých kromě obrysu nebylo vidět nic). Užít si Tábor Radosti není problém, a to i přes skutečnost, že s přibývajícím počtem setkání klesá míra překvapení a očekávání. Jejich vize je silná, působivá a i když proklamované „to, co se tu děje, je navždy“ tentokrát nefungovalo natolik silně, přesto zapůsobilo.

Oranssi Pazuzu mě v mnoha ohledech překvapili a potěšili, především pak svou přirozeností a skromností, s jakou odehráli celý koncert. Během pátečního večera se mi definitivně rozpadla doposud živená představa jejich black metalového fundamentu (kolegové z Mortemu prominou), kromě vokálu se stavělo na psychedelickém rocku s lehce naostřenými kytarami a za ty bicí by se nemusel stydět žádný bubeník z indie rocku, možná ani Ringo Star. Především ale OP zněli jinak než na svých deskách, přirozeněji, ostřeji, vokál se ztrácel a fungoval spíš jen jako další nástroj (doporučuju srovnat se studiovou nahrávkou), klávesy byly sice dominantní, ale namísto tvoření velké atmosféry vystupovaly zcela konkrétně a sebevědomě po boku ostatních nástrojů. Abych to shrnul, tenhle koncert mi kapelu ukázal ve zcela autentické podobě, která na mě zapůsobila výrazně víc než na jejich dost přeprodukovaných deskách (které si právě z toho důvodu nemám potřebu pouštět).

Ono vůbec bylo zajímavé, jak rychle jsem si musel upravit svůj fantasijní pohled na kapelu doposud poznanou jen ze studivé práce. Namísto kdovíjakých metlošů se zlým pohledem, kterých byla před pódiem většina, pětice hipíků, namísto profi vystoupení ve stylu jejich desek autentický výlet a přiznané dřevorubectví. A přesně tenhle druh překvapení se mi líbí. Oranssi Pazuzu se předvedli jako uvěřitelná a spontánní kapela, bez póz a bez manýr, ke které nakonec i to prostředí klubu K4 sedlo skvěle.

Za fotky patří díky Coornelovi z webu Fobiazine.net