Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skoro se tomu nechce věřit, že Peklo nad Otavou mělo již deváté pokračování, ale právě to je možná důkazem toho, že taková akce funguje a má smysl. Na pekelnických koncertech si najde svůj šálek kávy snad každý. Nemyslím tím zrovna ten pohárek, do něhož Coornelus naléval domácí pálenku, která rozehřála nemalý počet přítomných, ale šálek čistě hudebního charakteru. Tentokrát mělo dojít i na staroškolský thrash metal, ovšem původně domluvení Assessor museli ze zdravotních důvodů vystoupení zrušit. Na jejich místo přišla plus mínus lokální parta Impuritum, na kterou jsem se upřímně těšil daleko víc.

Avšak první, kdo celou akci otevřel, byla úderná formace Mörkhimmel. Kapela nasekala do zatím čerstvých přihlížejících svižnou porci muziky kombinující všemožně špinavé žánry. Hrálo se především z nového repertoáru, který je kapku odlišnější od poslední nahrávky, ale i tak si Zloskřivec v hrací ploše místo našel. I když až k samotnému závěru, v němž zazněla Insomnia nebo Tunica Molesta. Můj oblíbený Zítřek beze mě prostor opět nedostal, což je škoda, ale na druhou stranu z vystoupení zklamaný rozhodně nejsem.

Kapelu F.O.B. znám celkem dlouho, však jejich existence si pomalu sahá na dvacet let. Naproti tomu si ale nepříliš živě pamatuji jejich poslední vystoupení (bez dalšího komentáře), takže o to víc jsem byl zvědav na sobotní set. Osobně mám dojem, že za posledních pár let si kapela našla styl, který ji sedne a baví. Harcovní hardcore v kombinaci s tvrdostí death metalu a energií thrashe má svůj účinek. Právě naživo jde o slušnou dávku vitamínů do těla a ačkoliv nejsem velkým znalcem, natož vyznavačem podobné hudby, musím uznat, že v jejich podání mě baví. I po tomto koncertu sobotního večera mi v paměti zůstala jen pozitiva.

Impuritum možná mnozí ještě neznají, ovšem tváře členů jistě ano. Však jména jako Rámus a Honza Kapák hovoří dostatečně jasně. Tohle byla pro mne premiéra s jejich dalším projektem, která působila věrně a tudíž pekelně. Hrubé riffy, divoký rytmus a další zčernalé hudební návyky zformovaly stylové skladby. Nabízí se srovnání s Bolt Thrower, které ostatně slibovala už samotná tiskovka koncertu. Vliv je nepochybný, ovšem kapela je natolik skladatelsky svojská, že bych jí nějaké kopírování či napodobování nepřisuzoval. Zde se jednoduše šlo na dřeň - přímočaré songy s jasnou řemeslnou vyspělostí a jednoznačným účelem. Tohle bylo fajn.

Název kapely V rukou osudu už sám o sobě dává tušit netradiční žánr. Jméno se mi líbí a nejinak tomu je i s muzikou, která tato trojice předvádí. Prezentována je jako downtempo s prvky sludge / drone / doom metalu. Takový hnilobný syrový funerálek. Pro Peklo si připravili zbrusu novou skladbu Můj svět, kterou podle dostupných informací nikde jinde nepředstavili a dost možná, že už ani nepředstaví. O to víc mne tahle téměř půlhodinová masáž ždímala. Tempo sice pomalé, ovšem tep zrychlený, zorničky rozšířené. Na první pohled minimalistická hudba, balancující na okraji metalové odnože, působila velice uhrančivě (chvilkami jsem si vybavil třeba starší tvorbu Ahab). Pánové naplno prožívali každý tón svých nástrojů a za sebe přiznávám, že tohle byl pro mne nejsilnější koncert letošního Pekla.

Na závěr nemohu nepoděkovat všem, kteří mne - bludnému klubovému cestovateli - dělali příjemnou společnost. Zvláštní dík patří Johanovi za poskytnutí noclehu a ukojení žizně i hladu. Rovněž děkuji Coornelovi za odvoz a níže zveřejněné fotografie. Rovněž je třeba vzdát díky celému tomu ansámblu, který učinil devátý ročník výrazným a nelehko zapomenutelným, ať už jde o kapely, pořadatele či další návštěvníky.

Autorem fotografií je Coornelus, celá galerie je ZDE.