Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O takovéhle velkolepé podívané se moc nehovořilo, za což asi může pořadatelská činnost. Nicméně plakát na tuhle akci jsem viděl týden před tím, takže jsem měl relativně jasno, co se bude v následujících dnech odehrávat. Akce se konala v klubu Hoodoo ve čtvrtek 17. května. Menší podpásovka byla hodina zahájení, protože na plakátě byl uveden čas 18.00, což pro pracující jedince není zrovna večerní hodina. Alespoň já se v tuto dobu vracím z práce. Později se však ukázalo, že spěch byl naprosto zbytečný. Spěch bylo tento večer sprosté slovo, které uráželo jeho organizační složku. Tuším, že první kapela začala hrát až o půl osmé, ne-li později.

Jako první počali dovádět na podiu čeští stoupenci čistokrevného black metalu Maniac Butcher. Kapelu snad nikomu představovat nemusím, tak se hned vrhnu na negativa. Stále si nemůžu zvyknout na obsah alba Masakr, dokonce ani na živo mi tyhle písničky nešmakují. Celý koncert otvírali právě skladbou z Masakru a s davem lidí to ani nehlo. V příštích skladbách, mezi kterými nesměla chybět ani Píseň černých vran, už bylo nadšení publika daleko citelnější. Šílený řezník sekal do lidí ostrou černou sekerou a cupoval vše svaté na atomy. Velice svižný rozjezd parádní akce. Nechybělo mi totiž vůbec nic.

Na druhou kapelu The Stone jsem se těšil taktéž nemálo, ostatně celý večer měl nádhernou sestavu. Před nějakým půlrokem a kousek mi totiž drobně utíkal jejich set na Phantoms of Pilsen, takže jsem se nyní hodlal plněji soustředit. Nemálo syrový black metal v trošku jiném podání. Střední tempa a zlá atmosféra zapříčinila, že se mi pod nos kradla vůně síry. Nebo to byla halucinace? Nevím, každopádně dojem to byl nemalý. Ačkoliv byl časový propad mezi první a druhou kapelou celkem znatelný, gig tuto dlouhou chvíli příjemně vykompenzoval. Rozhodně se nedá říci, že bych byl z výkonu kapely zklamaný.

A na řadu se dostává jedna z dnešních lahůdek. Ze země za oceánem – Brazílie, nás poctila svou návštěvou špinavá smečka Vulcano. Cestou z práce jsem se nabíjel jejich albem Five Skull And One Chalice, které je sice takové mdlejší, ale potěší. Kapela především přivezla své fungl nové album The Man The Key The Beast, které jsem zatím prosvištěl jen párkrát. Ze studiových nahrávek, které mám, se kapela jeví jako klasická thrash blacková sypačka, ale živě… Darmo mluvit. Tady už jen chybělo málo k tomu, aby tou energií nenarušili páni na podiu kompletní statiku budovy. Řežba par excellence. Koňská injekce divočení. Při pohledu na osazení kapely, které připomínalo domov důchodců, se tajil dech. Šedivý bubeník měl daleko lepší kondici, než ledaskterý mladíček hrající cosi ultrazlého. Jediná kytara na podiu v rukou neméně bělovlasého démona řezala riffy jak motorová pila v rukou dřevorubeckého dříče. Úchvatná podívaná.

Závěr a vrchol večera si vzala do hledáčku vyhlazovací parta Nifelheim ze Švédska. Kdož holdujete opravdu začouzenému thrash black metalu a neznáte její jméno, tak to ani neříkejte nahlas. Kapela sice studiovou aktivitou příliš neoplývá, za to každá jejich nahrávka je drobný svátek. Už samotný debut Nifelheim je řežba jak prase a teď to všechno vidět a prožívat i živě… Podium zdobily nutné rekvizity v podobě lebek, řetězů, oprátek a na malé rakvi stála jakási hrazda tvořená logem kapely a dvěma obrácenými kříži. Třeba kýč, ale pro fanouška nesmazatelný zážitek. Do toho všeho vstoupila pětice umělců se silně zvýrazněnými očními stíny. Nic víc, nic míň, prostě jak za starých časů. A chřtán pekel byl otevřen úderem prvotních tónů. Složité a přitom přímočaré pasáže se draly jedna přes druhou. Ruce a hlavy se třepotaly v hnusném vzduchu podzemního klubu. Já bych to moc rád popsal, ale jen bych vás zahlcoval kvantem superlativ. Prostě jsem si zase jednou vyšel na legendární kapelu a jednoduše si to užil. Dav zpocených thrasherů si vyřval ještě přídavek, který se zdál být příjemně nekonečný. Když se skandovala jméno kapely už po xté, jakoby se tajil dech. Na druhý příhoz však bohužel nedošlo.

Závěrem jen pár slov ohledně celé akce. To, že se začalo později, chápu. Ovšem nedokážu pochopit nemalé propady mezi jednotlivými kapelami. Ten čas se táhl jak smaženej sejra. Zvukař asi taktéž nebyl úplně nejkvalitnější. Ven se to sypalo sice hezky a v podstatě nic vytýkat nehodlám, ale kapely se na své monitory tvářily zcela odlišně. Neustávající gestikulace všech kapel nevedla k žádnému výsledku, který by je uspokojil. On i ten mladý klučina za pultem působil dost vyděšeně a jakoby netušil, co vlastně dělá, nebo má dělat. Akce o čtyřech kapelách se sice natáhla, ale výsledný dojem a zážitek stojí za spokojený úsměv, takže tato zastávka thrash blackového tour měla svůj smysl.