Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ve chvíli, kdy Panychida vydala album Gabreta Aeterna, které smyslně věnovala mé rodné Šumavě a v textech i grafice desky odkazovala na důvěrně známá místa, začala ve mně opět hlodat pořadatelská myšlenka, že bych se k této činnosti po nějaké době přeci jen vrátil. Ale v Kašperských Horách se mi to vyloženě dělat nechtělo (bude vysvětleno později), takže zbývalo vymyslet místo. Do takových myšlenek pak vstoupila nová volba kastelána hradu Kašperk, kterým se stal kamarád prakticky od základky – Venca Kůs. Výsledek rovnice byl venku a já se touto záležitostí – pořádat Panychidu na Kašperku začal zabývat celkem intenzivně, ale protože jsem osoba tajnůstkářská a než vynesu karty na stůl, musím mít vše promyšleno a připraveno. A tak se moje myšlenka stala realitou, akorát bez mého vědomí. Takže musím klukům z Panychida žertovně vyčinit, že mi ukradli nápad. To je věc, kterou jsem prostě chtěl říct veřejně, protože mě mrzí, že jsem nebyl hbitější (a tenhle článek nějaký snad zajímavý úvod mít musí). Ale musím uznat, že to, co nakonec předvedl pořadatelský tým, nebylo v mých silách. Přejděme proto k meritu věci.

Byl to jeden z prvních víkendů, o kterém se dalo hovořit jako o tom z těch příjemnějších v otázce počasí. Takže řada lidí (zejména místních) zvolila putování na místo konání, tedy hrad, formou příjemné procházky, protože to bylo fajn. Osobně jsem přípravu zahájil ještě na fotbalovém hřišti, kde domácí mančaft projel zápas 1:3, vyslechl báječné a důsledné znalectví publika pravidel hry s energicky horkokrevným akcentem, pozdravil pár kamarádů a po smutné prohře se z vybranými přáteli vydal na cestu. Ta ubíhala svižně, jelikož byla důsledně prokládaná vzorky menších pivovarů a živou diskusí. Když jsme se dychtivě přehoupli přes vstupní značkování náramky a vlétli na nádvoří, hned nás pohltil koncertní duch, který se promísil se středověkým geniem loci. Trochu jsem se bál, jak to mají vlastně pořadatelé vymyšlené, jelikož k podiu se šlo do kopce, takže v případě většího zaplnění místa, by hrozilo, že ti zadní jedinci zkrátka neuvidí. To vše ovšem efektně řešila kapacita, která respektovala takové úskalí, čímž vznikl pohodlně vzdušný prostor, že museli vidět prostě všichni. Ano, lístků bylo nějakých dvě stě a jejich vyprodání trvalo asi jen dva týdny, ale smysl a účel to splnilo.

Netrvalo dlouho, respektive mně tam ten čas neskutečně utíkal, jelikož jsem potkával známé z různých období a koutů mého života a každého pozdravil alespoň gestem sevření dlaně, a začalo se hrát. První kapelou byla formace Bohemyst, která se o Šumavu ve svých textech a náladě hudby rovněž opírá. To dokládá existence skladby Na umrlčích prknech, což je fenomén oblasti, která z věží hradu šla de facto i určit a ohraničit (za dobré viditelnosti). Jelikož již mám desku dobře nastudovanou, užíval jsem si ten mastershammerovský odér skladeb plnými doušky a oddaně kýval hlavou a podupával nohou. Asi nejvýrazněji působí věc Kosti, a to díky nosné melodii podkresových kláves. Tuto skladbu si budou patrně pamatovat i ti, kteří třeba do této chvíle kapelu neznali. Za mě panuje absolutní spokojenost, protože ten profi přístup skupiny je z nich jednoduše cítit. Zvuk byl taky v pohodě, takže akce nabrala skvělé tempo a úroveň.

V čase, kdy na podium kralovali Atlantean Kodex jsem se pohyboval většinou mimo hradby. Ani tak nejde o to, že bych se jim nějak vyhýbal. Jejich hudbu jsem dříve neznal a toto mělo být první setkání, ale okolnosti hodily kostkou jinak. Takže následoval v mezičase drobný výstup na Pustý hrádek (předsunutá a výše položená hláska a obrana hradu), drobné kochání okolím a zase návrat do dětských let, kdy jsem zde byl poprvé a toto místo mi naprosto učarovalo, což bylo dáno i tím, že sem pořádně nevedla (a vlastně stále nevede) solidní pěšina a také to tu tenkrát hlídal majestátný hvozd. Alespoň tak si to vybavuji z těch devadesátých let. Návrat do hradu vyhrožoval druhým výstupem, avšak s jinou skupinkou nadšenců, ale tento záměr byl utnut telefonátem manželky, která oznámila úspěšné uspání našeho kojence a zahájení cesty (vozidlem) ku hradu. A tak jsem ji šel naproti. V průběhu jsem pořád vzdáleně vnímal hudební dovednost právě hrající kapely, ale zpětně nedovedu vyhledat nic adekvátního, co by stálo za to vyzdvihnout, či potopit. Takže pojďme od tohoto zbytečného odstavce dál.

Panychida jakožto strůjce celé myšlenky této pamětihodné události svým vystoupením hodlala pomyslně ukončit svou šumavskou pouť a do dějin se tak zapíše úžasnou trilogií. První dějství spočívá v albu Gabreta Aeterna (a vyzdvihl bych její limitované provedení v dřevěném boxu s širokou škálou bonusů), druhé v minialbu Říruřec / Dreisessel a třetí dějství právě popisuji (unikátní koncert Ultima Thule Bohemiae). Už od dob, kdy pánové páchali výjimečný festival Phantoms of Pilsen, vím, že cokoliv dělají, dělají důsledně, propracovaně a do detailu. Kdo kdy byl na jejich akcích, tak mi to musí potvrdit. Už jen grafika, doplňkové detaily v areálu (třeba prapor visící z purkrabství) a dále i podium během jejich setu jsou jasně hovořící signály, že se nic neodbývá. Umrlčí prkna, hořící pochodně a především svérázná black/heavy muzika, byly hlavní pilíře koncertu, které chytí nákloností stižené jedince do svých osidel naprosto okamžitě. Playlist byl pochopitelně poskládán ze skladeb z výše uvedených nahrávek, a i tak zabrousil do starších vod (Ryhope jako příklad za všechny a vlastně i neodpustitelná hitovka). Tohle mělo silnou atmosféru a samotnému mi běhal mráz po těle (ne ze zimy, tohle ještě zima nebyla, tohle bylo horské chladno) z celkového nadšení, jak to celé vypadá, souzní a propojuje hned několik aspektů, které si lze v rovnici metalová hudba + Šumava + koncert na hradě vymyslet.

Temný závěr patřil legendě tuzemské scény a mojí druhé suverénně nejoblíbenější kapely z ČR, kapele XIII. století. Propojení všech osobních rovin a pocitů, které ke kapele chovám s místem konání – rodnou krajinou s ikonickým hradem, kterého jsem si začal tak nějak víc vážit až po odstěhování z Kašperek (protože do té doby něco takového za barákem prostě vnímáte jako samozřejmost a přirozenost) dává dohromady výsledek, který se velmi obtížně popisuje. Dojetí? Nadšení? Dojat bych byl, kdyby třináctka vytáhla ze svého repertoáru skladby, které jsou pro mě víc důležité a třeba i ty, které mají víc blíže k až metalovějšímu charakteru. Tím však nechci říct, že by mě tohle vystoupení zklamalo, naopak. To nadšení a takzvané poskočení srdce jsem pocítil už ve chvíli, kdy jsem viděl bratry Štěpány procházet branou a přitom jsem poctivě stál frontu k občerstvení. Úžas. Kapela dala do koncertu vše, jak je jejím dobrým zvykem, a ačkoliv malinko vybočovala z nastolené jízdy, rozhodně nic neodbyla a působila velice sebevědomě.

Kousky jako Justina, Transylvanian Werewolf, Upír s houslemi, Karneval nebo Mystera Ana už dlouhodobě patří (snad) ke všem vystoupením. Patří tam i Fatherland, což je ovšem skladba, kterou mi osobně pokazila banda Morčata na útěku a od té doby tam furt slyším ten jejich svéráznej cover. Očekával jsem zařazení temnějších kousků, které by do prostředí zapadly lépe (a hlavně teda do mého vkusu) jako třeba Metropolis, Absinth, Prokletí domu slunečnic, Dům, kde tančí mrtvý (což by mohlo přivolat místního Šplhavce) a celou řadu dalších, ale to je věc, na kterou žehrám u každého jejich vystoupení, které jsem viděl. Tentokrát se do repertoáru vrátila Elizabeth, na kterou toužebně čekala většina přítomných. A ačkoliv ji už mám zařazenou mezi ohrané hitovky (promiňte mi to rouhání), tak ta její síla pořád báječně funguje a v prostorách hradu nabývá zcela jiných rozměrů. Po jejím dohrání už přišla jen skvostná rosenkruciánská okultní balada Růže a kříž, což je skladba, která mi ke skupině sedí naprosto nejlíp. Tam je ta poetika, tam jsou ty odkazy na dějiny mysticismu, tam je to dechberoucí kouzlo chytlavých melodií a chytře poskládané písně. Jedním slovem – nádhera. Charismatická byla i slečna klávesistka Andrea, která mi ke kapele sedí absolutně nejvíc (od dob Olie). Její zádumčivý vzhled a jistota při hře byla vskutku omračující. Petrova gesta během hraní měla kazatelský ráz a když si to dáte dohromady s takovou skladbou, kterou byla třeba Evropa, tak jste prostě odneseni do kapelního vesmíru, ze kterého je nelehký ba nežádoucí návrat. Ale ten logicky přijít musel.

Jestli jsem na něco cestou z hradu intenzivně pomýšlel, tak to bylo to, že takový koncert jen těžko nějaký předčí. Já vím, říká se to skoro o každém silném zážitku, ale jsem si jistý, že tenhle… tenhle je ten skutečný. Takže musím vyseknout tu nejhlubší poklonu celému pořadatelskému ansámblu, který dal tuhle parádu dohromady. Rád bych zde vyřknul, že to bylo naprosto adekvátní vůči ceně vstupného, které bylo požadováno a jsem si docela jist, že ta akce by snesla klidně i silnější vstup. Důvody snad nejsou třeba nějak obhajovat, stačí si prostě uvědomit KDO a KDE vystoupil a jak to tam všechno bylo do detailu připravené a zorganizované. Co chcete víc? A v tento moment se obloukem vrátím k mému úvodu, kde jsem leccos předeslal. Takže důvody, proč jsem v Kašperkách zanevřel na kulturní osvětu dokládám v reportáži zde. Pokud se vám to nechce celé pročítat, tak sklouzněte na poslední dva odstavce toho článku nebo vám snad postačí fakt, že místní obyvatelstvo prostě není naladěno na jakoukoliv osvětu. Opět totiž nezklamalo lokální maloměšťáctví a na facebooku hradu, který koncert přiblížil několika fotografiemi z jeho průběhu, se objevilo pár názorů, které celou akci nazývaly jako přešlapem, chybou a obecně vládla nespokojenost s tím, že se na hradě něco takového vůbec děje. Nemá smysl se v tom babrat, ale jen mi to oživilo vzpomínky, že Kašperky si fakt takovouhle událost nezaslouží, protože místní lid je… místní lid. To musíte znát z osobních zkušeností, mít tam své odžito a být vlastně pořád napojeni na tep města. Je to smutná tečka. Protože poslední hudební koncert, který jsem na hradě viděl, se odehrál v roce 2002 (nebo 2003?) a to šlo o vystoupení celtic folk-rockové kapely, kde se sedělo. Tahle akce byla taková sonda a mě osobně fakt začala pošťuchovat k obnovení pořadatelské činnosti. Třeba se to jednou stane skutečností, ale nechme to spát. Navíc budu možná radši, když se z tohoto koncertu stane dějepisná událost, na kterou budou všichni dorazivší s radostí vzpomínat a nebude to brána k otevření nějaké periodické festivalovosti.