Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 1. 2. Mount Roraima v Café v lese

"Instrumentální projekt čtyř kamarádů. Inspiraci z cest po světě společně přenesli do tvorby..." - už jen z těchto dvou vět trčí tolik varovných praporků, že jsem se málem neobtěžoval ani se zkušebním poslechem. Po jedné písni ve sluchátkách však bylo rozhodnuto: musím se okamžite vydat do Café v lese zjistit, jaktože to zní tak dobře. Tenhle podnik hostí často různé hudební kamarádšofty, který by odjinud hnali a tohle zjevně takový trochu koncert pro kamarády byl. Alespoň mně přišlo, že se tam všici znají a já tam jsem jak tajnej fízl. Tak jsem se tak náhodně na různý lidi pousmíval a přikyvoval, abych zapadl, což mělo za důsledek, že v době zahájení koncertu už se mě všichni docela báli.

Hudba Mount Roraima je hodně zakořeněná v intrumentálních postrockových ikonách typu Russian Circles, We Lost the Sea či Lost in Kiev. O těch se občas říká, že jsou akorát znakem nějakého zašlého hudebního trendu, který explodoval někdy před pěti lety. Protože většinu kapel spadajících do daného žánru dost můžu, tak si to pochopitelně nemyslím. Naopak trvám na tom, že právě ten instrumentální aspekt je cenným testem schopností kapely. V tom můžou selhat hlavně u této otázky: hraješ to, protože jseš dohromady schopný vytvořit silný song nebo to hraješ, protože nám chceš stříkat do ksichtu, jak šíleně technicky dokážeš dusit svůj nástroj? Mount Roraima naštěstí prošli s velmi dobrýma známkama.

Jejich set byl poskládaný z velmi dobře napsaných písní, které poučeně pracovaly s pečlivým rozvíjením a modifikováním jednoho motivu. Já tomu říkám zimmerovina dle onoho slavného hudebního skladatele známého svojí dílnou na soundtracky - vymyslí se silný melodický prvek a následně se začne přemýšlet, co se s ním udělá, přičemž ten prvek má ale vždycky hlavní autoritu a ostatní ve svých snahách musí stát plně za ním. Tím vznikají intenzivní kompozice, ve kterých takový správně využití bicí přechod vás nutí jen tak nadšeně hejknout do songu, protože máte prostě radost, že to někdo zase pochopil. A jsem moc rád, že Café v lese i pro takto málo známé projekty je ochotné zajistit velmi dobrý zvuk, takže můžou vyniknout jejich kvality. 

// 9. 2. Lathe of Heaven + Kurvy Češi + Skincare v Bike Jesus

"What kind of music will play here?" ptali se mě tři zbloudilí hoši z Vídně, kteří zabloudili až na Štvanici. "Well just look around." "Oh." Skutečně to bylo očividný. Všechny ty obvyklé příšerky patřící k pražskému punkovému podhoubí se tam drobily nadrbaný na konečně nějakou smysluplnou akci po chudém lednu, kdy se tu dělo tak nějak plus mínus hovno. Lathe of Heaven jsou taková trochu do gotiky hozená post-punková upomínka na osmdesátky či ranný devadesátky, proti čemuž jsem trochu bezbranný, takže jsem i navzdory své dohasínající nemoci šel pokoušet štěstí do potemnělého Bike Jesus.

Je zřejmý, že Cold Venus Revisited neměli čas, protože poslední dobou jsou sice všudypřítomní, ale málokam by se hodili více než dnes sem. Namísto toho Američanům předhazovaly dvě sice naprosto perfektní kapely, ale tonálně se úplně nehodící. První byli Skincare, kteří fungují snad teprv rok, během kterého jsem je viděl už potřetí. Jejich hajdaláckej hardcore punk stojící na sedmiminutovym fakof setu je parádní garáž a dobře se na ní mrdá hlavou. A skončí to dřív, než nad tim začnete přemejšlet. Následní Kurvy Češi jsou už moshpitová stálice se stále velmi nezdravě vypadajícím zpěvákem, který ale má šílenou staminu a co chvíli se ztrácí v hledišti. S kamarádem jsme si ale celou dobu dělali srandu hlavně z basáka, který vypadá, hraje, chová se, všechno jako úplně esenciální píchač, který vždycky po koncertě nasedne do dodávky, která ho převeze zpátky do americký střední školy 90. let, kde hraje v místní kapele a všechny holky ho chtěj. Kvůli němu vymysleli meme "you versus the guy she tells you not to worry about". Okrem toho to byl ale zatím asi zvukově nejčistší kurví set a mně došlo, že ono je to hudebně fakt dobrý a neni to jen nesmysl pro kotel. V půlce setu se mi ukojila moje častá zvědavost na koncertech, zdali kapely nemají nějaký šestý smysl, když je zřejmý, že přes atmosférické nasvícení nemůžou vidět na nástroje: "Hele sorry, ale nešlo by tu trochu rozsvítit? My tu vidíme úplnou píču, dík." Nemají.

Lathe of Heaven (česky vyšlo jako Smrtonosné sny, rok vydání 1994, Ivo Železný) splnili přesně to, co napovídál účes zpěváka, tedy důraz na silný melodie, vytažená basa, ozvěny a drama. Prvotřídní materiál pro tancovačku se zavřenýma očima. Akorát teda večerní audience se dle všeho spíš přitáhla za kapelami předešlými, protože pod pódiem to bylo teda dost unavený. Spousta nesmyslnejch kameramanů, pár zasmušilců a když se tam v bocích rozkejval alespoň tucet lidí, bylo už po koncertě, jakkoli zpěvák to tam vířil tak usilovně, jakoby měl v davu svojí první lásku. Byla to trochu škoda, stejně jako skutečnost, že v deset nás s decentním důrazem vyhazovali všechny z klubu, protože za hodinu už tam mělo dunět nějaké techno. Takhle se jsem se v páteční večer najednou v jedenáct ocitl doma a vůbec jsem nevěděl, co se sebou dělat.

// 10. 2. LLNN + Sugar Horse v Kasárnách Karlín

Album Unmaker od LLNN celkem uctívám a zároveň jsem velkým příznivcem muziky, která hraje hodně nahlas (tinnitus neexistuje). Všechno nasvědčovalo, že tohle by mohlo být ten večer splněno, takže jsem do sebe kopnul panáka a vyrazil večer do Karlína. U předhazovačů Sugar Horse jsem stihnul bohužel jen dva poslední songy, který byly... divný. Na členech kapely byla hodně vidět zasvěcenost něčemu, čemu jsem sice uvěřil, ale nestihl jsem to pochopit. Kytara občas třeba hrála takový píčoviny, že jsem se musel uchechtnout, ale přitom to všechno působilo, jakoby to tak bylo správně, na svém místě. To samý platilo i o hodně přebuzeném zvuku. Bylo to celý nějaký drzý. Prej jsou z Anglie, ale vypadali jak Poláci.

U LLNN jsem očekával dle zkušeností s jejich albem takový ten koncentrovaný těžký, vážný, amenrovitý projev, takže mě překvapilo, jak jankovitý to naživo bylo. Zpěvák začal set s vlastním sólo výstupem, který by se dal charakterizovat jako growl-rap. Tím si ale šikovně připravil publikum a když se objevil zbytek kapely a třísknul (doslova) do nářadí, rozkejval se poslušně les palic, což je u jinak nudného pražáckého publika věc nevídaná. Upřímně jsem nečekal, že jejich vystoupení bude tak groovy, jak do hudebního zážitku, tak do projevu. Kapela si hodně řikala o reakce publika, což nesnášim, na druhou stranu se muselo uznat, že zpěvák a kytarista Christian Bonnesen dělá opravdu hodně pro to, aby nevypadal během setu hezky. Vytaženej jazyk dopředu během řevu, naběhlý půlcentimetrový žíly na hlavě a krku, týpek bude ve čtyřiceti vypadat na sedmdesát a to se holt cení. Nějak jsem se nemohl smířit během celého koncertu se zvukem, kdy mi přišly strašně přeřvaný činely a třeba na albu tolik výrazný zvuk kláves jsem si tu často musel domýšlet. Stejně tak to bylo s kytarou, nicméně to vypadalo jako záměr, protože v momentech, kdy přebírala melodické otěže, tak byla zase nahlas a srozumitelná. Když ale měla dělat ty zvukové stěny, zněla spíš jako white noise. Každopádně kolem a kolem to bylo velmi srdečné a nevyzpytatelné vystoupení takového toho typu, kdy se vám nechce na bar pro pivo, protože se bojíte, abyste o něco nepřišli, a to je přece skvělý.