Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Vicious Rumors, Eagleheart, Castaway v Brně

Vicious Rumors, Eagleheart, Castaway v Brně

Sarapis11.6.2026
Vicious Rumors a Kabinet múz? Nevím proč, ale pořád mi to nějak nešlo přes pysky, ať jsem to převaloval, jak chtěl. Ne že by záleželo, kde si americká power metalová legenda rozloží své cajky, ale že to bude zrovna v jedné z brněnských bašt alternativní scény, na to bych si teda nevsadil. Ještě že se pár dní předtím zjevil v M13 u hlavního nádraží Mike Terrana se svou fanfárově bubenickou show, čímž nadlouho ovládl žebříček nejbizarnějších událostí.

Ale hlavně, že scéna žije a každý nechť si dopřeje, co mu proti gustu nikdo nesebere. Přinejmenším do té míry, dokud to nemá nějaký nenápadný háček. Jako třeba ten, že do Kabinetu se na heavy metal moc nechodí. Když jsem den před akcí kontroloval, jestli by nebylo lepší pojistit se lístkem z předprodeje, tradičně spolehlivý ukazatel zájemců o koncert na facebooku měl jasno. Nebylo. Nakonec mě k účasti trochu popostrčila i lítost, že se Geoff Thorpe v sobotním termínu postaví před ubohou hrstku lidí, ale samozřejmě mnohem silnější bylo volání Digitálního diktátora, kterého jsem tak blízko na doslech nemohl nechat zhynout ve vlastní ozvěně.

 

Obvykle se k předkapelám nechovám macešsky a klidně se na ně mrknu, načež zjistím, že jsou fajn a někdy i víc než to, v tomto případě jsem z domu ale moc nespěchal. Mentálně naladěn na nostalgii dávného podzemního kultu jsem necítil nutkání být u všeho, jenže aniž bych se kdovíjak snažil, všechno mi to jelo jako na zavolanou a několik minut poté, co odbila osmá večerní, jsem stanul před klubem. Proklestit si cestu davem jednoho volně stojícího kuřáka mně taky nezdrželo a protože harmonogram akce dodržel akademickou čtvrthodinku, bylo jasné, že uvidím přinejmenším Eagleheart. A tady se sluší, abych šel s pravdou ven - nemám rád evropský power metal s klávesami. Všechny ty Stratovarius, Masterplan, Edguy a tak dále. Dám možná dva tři songy od všech dohromady, jinak zdrhám. No a Eagleheart jsou takoví čeští zástupci těchto hodnot… No dobře, tak pojďme na to.

 

Eagleheart začali typickým klávesovým intrem, jehož patos jsem popravdě musel rychle zapít, dál už to ale bylo lepší. Dvojkopákové salvy a kytarové závody působily jako vítr, který do jinak značně komorního prostředí vháněl záblesky života. Kapela nehleděla na to, že ji sleduje asi tak 20 párů očí a kromě familiérních průpovídek jela naplno. Skvělý dojem zanechal (jak bylo později prozrazeno) teprve sedmnáctiletý bubeník, který to tam sázel s uspokojivou razancí a přesností (hlavně kopáčky mocně tvrdily spodek). Kytarové duo se doplňovalo, střídalo i společně vybuchovalo v heloweenském stylu a nebojím se říct i na obdobné instrumentální úrovni. Vokál v pohodě, kytarista Mike si taky odzpíval svoje, dokonce se ujal i balady a zpěvák mohl jít na pivo, vlastně všechno bylo v pořádku, žánrově určitě ťip ťop. S mým vkusem se to ale nepotkalo, klávesy z mixu byly jednak dost nahlas, jednak bych je nejradši zadupal pod zem. Třeba pomalejší věc Erased byla vlastně hezká skladba, ale klávesy z toho udělaly jakousi melodramatickou omáčku. Starému hitu Moment of Life, o který minimálně tady v Brně musel za ty roky zavadit snad každý, by taky podle mě slušelo syrovější podání, aby to nebyla taková limonáda. Ale to je asi jedno, to už je nad rámec dnešního povídání. Zůstanu u toho, že Eagleheart zahráli, co měli a kdo z přítomných měl pro tento styl slabost, byl určitě přinejmenším spokojený.

 

Mě zajímalo hlavně dění následující. Nad pivem jsem v duchu přemítal, jak se dnešní tristní návštěva projeví na americké vůli dobývat evropské území na stará kolena a takhle na okraji zájmu. The Europe Asylum Tour bylo navíc poznamenané vyhazovem dlouholetého bubeníka Larryho Howea, sotva si kapela nabalila první kufry. Jeho místo narychlo obsadil mladší bratr kytaristy Denvera Coopera Wyatt, ale menší prostor pro spekulace, jestli je v kolektivu všechno ok, nebo ne a jak to případně akceleruje slaboučký prodej lístků by tu byl. S takovými hovadinami v hlavě jsem si zašel ještě pro jedno a pak zaplul do sálu, abych chytl dobrej flek...

 

 

Ve 21:40 přivedlo majestátní intro Replicant kapelu na místo, ale bylo to nové album The Devil’s Asylum, které bylo představeno jako první. Volba padla na úvodní skladbu Bloodbath, což je taková klasika přesně ve stylu Vicious Rumors nového tisíciletí. Jestli mají mladší desky kapely na můj vkus příliš umělý zvuk, tak živé provedení bylo dokonalým protipólem. Syrový, organický zvuk, žádné příkrasy, jen čtyřčlenná nástrojovka, poněkud tonoucí vokál a skladby, které teprve takto nahrubo mohou odhalit, co v nich skutečně vězí. To mě potěšilo natolik, že mi ani ten utopený zpěv nevadil, zvlášť když si to zpěvák se zvukařem po druhé nebo třetí skladbě vyjasnili. Dřív na to nebyl čas, neb Geoff Thorpe hrnul songy v rychlém sledu za sebou a první fáze koncertu nepoznala oddech.

 

Jádro show spočívalo ve vzpomínkách na zašlou slávu. Třebaže Vicious Rumors nikdy nepatřili k nejostřejším tužkám v penálu, mají na svém kontě řadu povedených nahrávek, z kterých lze sestavit výbušný a zároveň melodický setlist. Skladby jako Abandoned, Digital Dictator nebo On the Edge reprezentovaly právě tohle kapelní gró a myslím, že sem všichni přišli právě kvůli tomu. Taky že to Mr. Thorpe sám vycítil někdy v polovině koncertu, když nabídl něco dalšího z nové desky a dočkal se…no, řekněme vlažné odezvy. Fuck it, let’s play old shit, mávnul rukou, jakoby to na tomto turné udělal už několikrát a hned tam nahodil první riff z Ship of Fools nebo něco na ten způsob. Byl to super moment, takový nečekaný impulz, mělo to však více rozměrů, z nichž nejdůležitější byl asi ten, že si kapela jednoduše zkrátila svou šichtu.

 

 

Osobně bych si klidně něco nového poslechl, ale ať už to bylo za odměnu nebo na truc, prostor dostal starý materiál (zazněla i Soldiers of the Night nebo Don’t Wait for Me) a pohádky byl konec přesně v okamžiku, kdy historickým mušketám došel prach. Dlouhé sólo na závěr jako vyvrcholení, slova díků a vděčnosti, see you next time a bylo hotovo. Ke zvrácení situace byl hlas lidu příliš slabý. Domů jsem si tak odnášel zvláštní směsici čerstvého zážitku ze setkání s legendou žánru se smutkem z toho, že se koncert odehrál v ponurých kulisách pondělního večera před výplatou. Ne, kecám, ještě nášivku jsem si odnesl.

 


 

Autorem fotografií je Vasilis Tyropolis, tímto za ně děkuji, odkaz na celou galerii zde



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Pupik / 21.6.22 12:16

Skvělý zážitek po 3 letech! Akce je však tradičně kalena jedním (pro mě významným) neduhem. TJ. chronický nedostatek a řádné rozmístění dostupných WC! Poskytovaný servis v ostatních oblastech má rok od roku zkvalitňující tendenci. To se však nedá říct o zázemí v oblasti WC. Tam je trend zcela opačný! Varovné cedule o zákazu vykonávání potřeby mimo WC bez zamyšlení se nad příčinou není řešení. Proč: Bez WC v severní části amfiteátru (jak uvedeno na mapce); WC u ZOO se zcela nedostatečnou kapacitou (4+4 místa pro muže, 4 pro ženy!!!); WC u vchodu předimenzované prakticky pro celý amfiteátr, kde je kolize přicházejících/odcházejících se spěchajícími k potřebě; Kapacita a rozmístění WC neodpovídala množství a rozmístění poskytovaní nápojů; Levá strana (u ZOO) zcela bez WC (zde také evidentně méně diváků); Návštěvník volící levou horní část areálu musí trávit značnou část své účasti čekáním na WC (je-li to vůbec vydržitelné) nebo proplétáním se k WC.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky