Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 2. 9. Stay in Nothing + Cold Venus Revisited v Kampusu Hybernská

Bylo to další z těch unavených prohřátých pondělí. Z rozhicovaného betonu se vlnil vzduch, na kapotách nekonečný řady aut v každý ulici se dalo usmažit vajíčka a stačilo jedno dvě pivíska a do tváří se nahrnul takový ten podezřelý červený odstín, který varoval, že dneska to na dlouho nebude. V Kampusu Hybernská jsem toho dne byl poprvé a takřka ihned jsem si to tam oblíbil. Je bohužel všobecně známo, že válku o centrum Prahy jsme prohráli, ale o to víc občas potěší objevení posledních sporých kapes partyzánského odporu za nepřátelskou linií. A tento členitý vnitroblok, kam se můžete porozsazovat po různých židličkách a schůdkách mezi kytkama, sloupkama a zídkama a dát si pifko za nějakou normální vatu, k nim patří.

Ten večer tam panoval takový trochu vyčerpaný klid. Akcí pro podobné publikum se konalo v ten moment víc: na dvoru Crossu řádili Už jsme doma a v rámci nějakého Radio Wave showcase či co hrála na Stalinu perfektní Ida the Young, což jsem se dozvěděl právě až zde. Ale už jsem si sednul. Určitý okruh hudebníků, kteří se točí kolem předkapely Cold Venus Revisited naštěstí zajistil značnou část audience, takže z určitého pohledu to byla taková hezká rodinná sešlost se starými známými a kulturním programem navrch. Co se samotné předkapely týče, uvědomil jsem si, že se jedná o mnou asi nejreportovanějšího interpreta a v tomto rámci jenom podtrhnu vše dříve řečené s tím, že jejich písně naživo fungují i na podesáté a já jim fakt predikuju, že jednou je někdo vytáhne před nějaký velký jméno na ještě větší stage a stanou se jim věci. Prý to u těchto neokázalých kapel trvá holt akorát déle, říkal kamarád.

Britská(/švédská/jugoslávská) kapela Stay in Nothing pro mě byla celkem tabula rasa a jejich hutný, cílevědomý shoegaze bych si užil asi bez problémů, nebýt dvou elementů. Prvním byla snaha bubeníka a zpěváka zapojit do vystoupení nějakých dvacet vyplašených diváků skrze různé promluvy a otázky, kdy skromné a sporé reakce tlumily pomalu jeho nadšení až do doby, kdy už pak jen trochu zklamaně odpočítával songy do konce. A druhý pak naprosto neuvěřitelně falešný vokál zpěvačky. Ten šel tak mimo, až jsem přesvědčený, že muselo jít o záměr. Přiznám se, že slabší z nás to v průběhu setu nedali a šli to doposlouchat z krytu dvora. Jesti to tak mělo znít naschvál, pak klobouk dolů před opravdu nekompromisní autorskou vizí!

// 5. 9. Syntax Error + Lavender Mist + Lisa Goasdoué a Petr Pipota v Kampusu Hybernská

(flákači z Kampusu pičo nedělaj plakáty a místo toho tam dávaj jen fotky kapel, já jenom řikám, že to na další rok dám do podmínek grantů)

Tentokrát v Kampusu panovala docela jiná nálada. Startoval se tam nějaký já nevim umělecký cosi týden nebo tak, co jsem poznal jen kvůli tomu, že měli na baru k tomu nějaký signature drink. Každopádně celej dvorek byl pokrytý dvacetiletejma umělecko-průmyslovejma příšerkama, s nimiž chvíli trvalo, než jsem našel v dílčích diskuzích společnou řeč. Naštěstí konstanta se brzy našla v tom, že David Černý je zaprodanej čurák. První interpreti večera byli Lisa Goasdoué a Petr Pipota, dovnitř se nikomu z dvorku moc nechtělo, a tak musel organizátor trochu řvát na lidi, ať se na tu parádu jdou laskavě podívat.

Tuhle dvojici jsem si téměř záhy překřtil na Duo Korg, protože andělíčkovská blondýna a kluk co vypadá jako mladý aspirant na cosplay Ventolína v ní proti sobě hrají trochu iritující klávesové trylky, do kterých zpívají buď tradiční, unescem chráněnou čechoangličtinou nebo rovnou česky, a to naprosto strašné texty působící jako přeložené nahrubo překladačem. V nejlepší náladě mám tendence to vnímat jako poslední hudební pokusy Davida Lynche, které taky balancují na důvěře posluchače ve schopnosti a charakter interpreta navzdory tomu, že ten vás zcela očividně trollí. Kamarád kapely mě po koncertu přesvědčoval o tom, že tomu tak skutečně je, tak okej. Ale už to nechci nikdy slyšet.

Následné Lavender Mist ale slyšet chcu tak často, že jsem si od nich musel hned po koncertě uzmout vinyl, třebaže to znamenalo, že blokuji výjezd jejich dodávky z areálu, než najdu někde bankomat kvůli hotovosti. Tahle kytarou tvrzená elektronika s vizuálními kontexty promítanými na plátno mi sedla velmi. Strašně dobře dramaturgicky zvládnutý set, kde se hopsavé beaty obměňovaly s obrazotvornými elektronickými podklady a samotná kytara tam fungovala vlastně tak nějak v pozadí. Nadšen jsem byl nad očekávání a zas po dlouhý době mě potěšilo zjištění, kolik se toho v českym hudebním rybníku skrývá, aniž bych o tom věděl.

Což platí i poslední vystupující dvojici Syntax Error, která si dala celou tuhle akci dohromady při příležitosti toho, že dali dohromady novou písničku. Jupí, gratulace, tlesky tlesk! Personálně je to taky chlap za krabičkama a jinej chlap za baskytarou (která mi většinou zněla dost jako kytara, ale třeba jsem jen blbě viděl), jejichž hudební záběr operuje s takovými lákavými pojmy jako ambient, indus, glitch rock, noise. Naštěstí to není zbytečně technicky uchcaný, jak by charakteristiky mohly napovědět, nýbrž to jde spíš naproti tomu, aby to udělalo určitou atmošku a do ní to zasadilo svoji vlastní párty. Tím vlastně zapadli do mého oblíbeného žánru elektronické muziky, při které sebou můžete divoce házet beze studu za to, že je to prostoduchá píčovina. Tady je docela dost elementů, kterými se dá bavit a přišlo mi z vláštní, že mi z nějakých důvodů několikrát vyskočili na mysl Swans. Což ani nevím jak obhájit. Každopádně skvělý večer mi kazila akorát nějaká banda zfetovanejch děcek, co přede mě pořád během koncertu lezla, aby se u toho fotily foťákem s bleskem, ale to je holt riziko studentských večírků a není to nic, co by pětiletá povinná vojenská služba nebyla do budoucna schopna vyřešit.

// 8. 9. Senyawa-X, ZVLN, Mike.H v Crossu

Tohle byl prostě bizár a všechno šlo proti tomu, aby to fungovalo. Senyawa je indonéské duo, které svébytně rytmizuje (asi) tamní tradiční hudební směry, propojuje je s elektronikou, určitou tepající agresí a deklamativními čaka karaka vokálními výpady rétora Rully Shabary. Ten ale nedostal vízum do té naší rozkošné kotlinky české. Docela by mě zajímalo proč. Druhá polovina dvojice se tak rozhodla jeho absenci vyřešit zapojením AI robota, který ho bude zastupovat. Ten nápad je od začátku píčovina, kterou nehodlám hájit, příště si takhle může přivézt i AI robota, který zastoupí jeho a nemusí vážit cestu. Koneckonců celá skynetí intervence byla v celém vystoupení prakticky zbytečná a v pohodě by se to bez ní obešlo. Tím ale seznam jobovek nekončil. Zasazení události do neděle neuvěřitelně dusného týdne, nemluvě o tom, že končil festival Soulbonding, jehož cílovka se s tou jednotí dost překrývá, návštěvnosti nepřidal. Bizarní výběr naprosto nesouvisejících doprovodných interpretů tuplem ne, úvodní dvouhodinový DJ set pro prázdná lehátka měl atmosféru balatonské riviéry po sezóně a potřeba přesunu z venkovních prostor po vystoupení ústředního interpreta do hlubin klubu na dojezd v podobě impro šílenství Zabloudil(a) už na mě byl prostě moc.

Ok, moje chyba, nepřečetl jsem si délky setů předem, takže když jsem pyšně stál na značkách v uvedeném zahájení akce 18.00, nevěděl jsem, že mám před sebou nejdřív dvou a půlhodinový mix etno dubových rytmů, pečlivě balancujících pro mě na hranici "docela dobrý" a "začíná mě to docela srát". Během setu se na pódiu upravovaly světla a po něm nás bylo v hledišti nějakých patnáct. Naštěstí se o mojí zábavu začal starat náhle se zjevivší renesanční umělec Yarrdesh, zkušeně se usazující se svojí přítelkyní za řetízkem, jehož překročení znamená 300 korun a tahající z batohu zločin proti lidskosti v podobě teplých plechovek nealkoholického staráče. Prase. Při vyprávění jeho historek o tom, jak se snažil před lety s hákáčem namalovaným na čele zničit vyrvaným stromem distro stánek antifáků na Mighty, protože si myslel, že jsou to neonacisti a oni ho za to nacpali do popelnice, příjemně krátily onen horký, uvláčený večer.

ZVLN je dost dobrá rapová trojice. Dva kluci a jedna holka v pussyrajoťáckejch kuklách, ostrý beaty a díky minimu "postprodukčních" efektů důvěryhodně autentická syrovost, plus drzý texty v ceně. Tohle má potenciál rozhejbat přehřátej klub. Bohužel nápad mrdnout to před indonéskou instrumentální avantgardu byl dost zoufalej, takže tam před pódiem stálo akorát šest trochu zmatených lidí poslouchajících staticky bangery o přijímání svého defaultního buzeranství (sic!). Na hlavního interpreta večera naštěstí vylezlo do setmělého večera z různých děr docela dost lidí, včetně týpka, co strávil celý odpoledne tím, že intenzivně sháněl po lidech hulení, což jestli se mu v Crossu nepovedlo, tak právě zlomil světový rekord. Na pódium vešel Wukir Suryadi, mlčenlivější polovina dvojice Senyawa a postavil se k roztodivnému bazmeku, na který střídavě hrál a střídavě do něj mlátil. Ten pak poslušně rozdával intenzivní sadu rytmů a vrzavých melodií přesně na hraně znervozňující neurotičnosti a skočné rituálnosti. Často jsem získal dojem zimmerovského soundtracku, zejména v neustálém udržování tempa skrze chytlavé smyčky. Jsem v tomto směru heretik a vokální sekci tohoto dua jsem z domácího poslechu nikdy úplně neocenil, takže mě cynicky potěšila její absence. Dle mě příliš se nechytající AI doprovod vyrušil jen zřídkakdy a od zbytku působil odtrženě a nepatřičně, ale může to být mnou, protože jsem na roboty zasedlý. Takže zatímco Yarrdesh nadšeně poskakoval kolem jeviště a snažil se pochytit, co se na něm technicky odehrává, já se spokojeně nořil do vlastních příběhů doprovázených šikovným indonézanem. Na Zabloudila(s) do klubu v rámci toho večera se mi už pak moc nechtělo, tak jsem hledal důvody, proč se na to vysrat. V jedné větě mi je naštěstí někdo popsal skrze tři zakázaná slova "impro; free; jazz" a já tak mohl jít bez výčitek svědomí do hajan. Byl to dlouhý týden.