Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj, naše poslední povídání proběhlo před neskutečnými pěti lety. Co se

s Infernem dělo během této doby? Co se změnilo a co naopak zůstává beze změny?

Ahoj Chlape. Nic zásadního se vlastně nestalo. Čas prostě plynul. Stárli jsme, získávali nové zkušenosti, něco ztráceli, něco nacházeli.

Odehráli jsme několik koncertů po Evropě, Latinské Americe i u nás, a začali pomalu skládat novou hudbu a mezitím jsme žili své životy. Pět let zní jako dlouhá doba, ale většina skutečně důležitých věcí se odehrává pomalu, téměř nepozorovaně.

Když se ale podíváme na samotné jádro toho, proč tvoříme hudbu, v tomto směru se nezměnilo vlastně nic. Stále nás zajímají stejné otázky. Stále hledáme totéž, i když cesta k tomu dnes vede jinudy.

Nové album jste nazvali The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair). Můžeš čtenářům přiblížit, co název ukrývá?

Defakto celé tohle album a samotný název je postaven na kritice antropocentrismu a přesvědčení, že lidstvo představuje střed existence, vrchol evoluce nebo samotný důvod vzniku vesmíru. Album se pokouší tuto perspektivu rozbít a místo toho zobrazuje lidstvo jako dočasný a náhodný vedlejší produkt mnohem větších, neosobních procesů, které se odehrávají v kosmu bez jakéhokoli vyššího účelu nebo záměru.Také se rovněž velká část konceptu točí kolem motivu soudu s lidstvem. Lidstvo je obviňováno z pokusu násilně zastavit dynamickou a neustále se měnící povahu reality, kategorizovat ji a podřídit si vlastní abstraktní systémy. Album se snaží ukázat, že většina lidských konceptů vzniká ze strachu, a především ze strachu z transformace, rozpadu, smrti a tak podobně.

Z poslechu je cítit, že jste hodně pracovali se zvukem. Předpokládám, že se nahrávalo ve vašem studiu. Je to tak jednodušší? Využili jste služeb producenta či člověka z venčí? Finální mix s masteringem jste vložili do péče Tima De Gietera (mix) a Jamese Plotkina (mastering), byla tato volba jasná už dopředu?

Asi takto. Podobně jako u alba Paradeigma jsme zvolili cestu, která nám dlouhodobě dává největší smysl. To znamená nahrávat bicí v profesionálním studiu, zatímco veškeré strunné nástroje jsme s maximální péčí a trpělivostí zaznamenávali v našem vlastním domácím studiu. Následně bylo album odesláno na mix do Belgie a mastering do USA. Tento způsob práce nám vyhovuje již řadu let. Naše skladby totiž málokdy existují v definitivní podobě od samého začátku a spíše se postupně vyvíjejí, proměňují a vrství. Potřebujeme mít možnost pracovat spontánně, zachytit okamžitý impulz, ale stejně tak se k materiálu po týdnech či měsících vracet s odstupem a novou perspektivou. Hledáme zvuky, přetváříme struktury, odstraňujeme celé pasáže a znovu je budujeme. Domácí studio nám poskytuje svobodu, kterou bychom v tradičním studiovém režimu jen těžko nacházeli. S producentem jsme nikdy nespolupracovali a myslím, že asi ani nikdy nebudeme. Uvědomujeme si, že pro mnoho kapel je producent důležitým partnerem a zdrojem zpětné vazby, ale v našem případě by jeho přítomnost působila spíše jako narušení samotné podstaty procesu. Tvorba Inferna je pro nás mimořádně osobní a niterní záležitost. Nevzniká jako produkt určený k optimalizaci, ale jako dlouhodobý dialog mezi námi samotnými, našimi zkušenostmi, intuicí a představami. Věříme, že některé věci nelze urychlit ani delegovat. Musí projít přirozeným procesem zrání, dokud samy neodhalí svou konečnou podobu. Co se týká mixu a masteringu tak k oběma jsme vlastně došli docela přirozeně. Spolupráce s Timem De Gieterem byla do značné míry výsledkem našeho dlouhodobého obdivu k jeho práci. Vždy nás oslovovalo, jak dokáže zachovat čitelnost a prostor i v těch nejvrstevnatějších a nejintenzivnějších nahrávkách. Jakmile se začala rýsovat finální podoba alba, bylo zřejmé, že potřebujeme někoho, kdo dokáže tyto kvality přenést i do našeho materiálu. V podstatě jsme ani neuvažovali o jiné možnosti. Příběh spolupráce s Jamesem Plotkinem byl v mnohém podobný. Jeho přístup k masteringu jsme dlouhodobě vnímali jako něco výjimečného. V jeho práci je přítomná zvláštní hloubka, prostor a téměř filmová atmosféra, což dokonale odpovídalo charakteru The Anthropic Sophisms. Přesně si nevybavuji, kdy to bylo, ale viděl jsem KHANATE vystupovat v Berlíně a způsob, jakým byl tehdy vystavěn jejich zvuk, na mě zanechal silný dojem. Už tehdy mě napadlo, jak inspirativní by bylo jednou s Jamesem spolupracovat. U obou bylo především důležité to, že oba velmi dobře porozuměli tomu, čeho jsme se prostřednictvím naší hudby snažili dosáhnout.

Po delší pauze jste artwork svěřili Dávidu Glombovi. Obal je samozřejmě opět pohlcující. Se svou psychedelickou náladou docela pěkně pasuje k atmosféře alba. Což je samozřejmě vítané. Je spolupráce s takto vytíženým umělcem snadná? Dostal potřebné instrukce nebo se nechal inspirovat poslechem?

Spolupráce s Dávidem je příkladná až hvězdná. Poprvé jsme spolupracovali už na albu Omniabsence Filled by His Greatness, a díky tomu jsme se znali několik let. Když bylo vydáno album Paradeigma, Dávid mě oslovil s řadou otázek týkajících se textů, inspiračních zdrojů i mnoha detailů, které album obklopovaly. Z původně nenápadné konverzace se postupně zrodila myšlenka, že by právě on mohl vytvořit vizuální podobu nové desky.

Během několika setkání na Slovensku jsme společně diskutovali o tom, jak k vizuální stránce alba přistoupit a jakým způsobem může obal pomoci definovat jeho atmosféru, identitu a celkové vyznění. Od začátku bylo jasné, že nepůjde pouze o ilustraci doprovázející hudbu. Obal měl fungovat jako průsečík hudby, textů, emocí a konceptu, na kterém album stojí.

Mým cílem bylo, aby David přenesl podstatu nahrávky, a hlavně konceptu do vizuální podoby, která bude silná, ale zároveň obtížně uchopitelná až téměř abstraktní a nejednoznačná. Chtěl jsem, aby výsledné dílo vyvolávalo neklid, neslo v sobě emocionální hloubku a přirozeně rezonovalo s duchem samotné hudby. Stejně důležité pro mě bylo, aby se vzdálil svému charakteristickému výtvarnému rukopisu a vydal se novým směrem, který by byl pro toto album zcela jedinečný. Nešlo jen o vytvoření obalu, ale o rozšíření světa, který album otevírá.

Jsem sakra přesvědčen, že tento záměr pochopil naprosto přesně. Výsledná grafika nepůsobí jako běžný obal alba, ale spíše jako jeho přirozené pokračování nebo vizuální ozvěna hudby, emocí a významů ukrytých v nahrávce. Ještě chci zmínit, že na naše schůzky ohledně obalu Dávid přijel vždy maximálně připravený. Plno nápadů, poznámek, otázek. Naprosto oddaný své práci.

Při srovnání The Anthropic Sophisms s předchozími nahrávkami je znát, že jste se rozhodli dost posunout. Rychlých pasáží je jako šafránu, tempo je víceméně valivé, ale svým způsobem proměnlivé. Tempo ovšem není tím nejdůležitějším prvkem. Tím je samotná atmosféra. Jak jsem zmínil výše, je psychedelická. Nebojíte se jít do hájenství elektroniky či drone. Postupovali jste instinktivně, nebo jste cíleně využili nabitých zkušeností a podléhali novým choutkám?

Takto! Na počátku byl záměr udělat věci jinak, to je ovšem vždy. Nyní po dokončení alba vnímám, že ten posun nevycházel úplně z potřeby za každou cenu znít originálně. Pokud se něco změnilo, nebylo to výsledkem rozhodnutí, ale spíše důsledkem dlouhodobého hledání určité intenzity a stavu, který v hudbě hledáme.

Black metal pro nás stále představuje základní jazyk, kterým mluvíme. Čím dál méně nás však zajímá jeho ortodoxní podoba. Mnohem více nás přitahuje práce s atmosférou, dynamikou, texturou a samotnou fyzickou silou zvuku. Způsob, jakým dokáže působit na tělo ještě dříve, než jej začne člověk analyzovat rozumem.

Na The Anthropic Sophisms jsme se pravděpodobně více než kdykoliv předtím snažili vnímat skladbu jako nepřerušený tok energie. Ne jako sled riffů nebo jednotlivých částí, ale jako proces. Jednotlivé motivy pro nás nebyly důležité samy o sobě. Důležité bylo, jak se proměňují, jak na sebe vrství tlak, jak postupně mění svůj význam a jak nás jako posluchače pomalu vtahují hlouběji dovnitř.

V určitém smyslu je celé album postavené právě na této myšlence. Na trvání. Na postupné transformaci. Na pohybu, který je téměř neznatelný, ale o to intenzivnější ve svém výsledku.

Proto vnímám The Anthropic Sophisms jako významný krok vpřed. Ne kvůli větší složitosti nebo technické náročnosti. Spíše proto, že se nám podařilo mnohem přesněji zachytit atmosféru a vnitřní napětí, které jsme během jeho vzniku hledali. Přiblížili jsme se představě hudby, která není pouze poslouchána, ale která vytváří vlastní prostor a vlastní čas. Hudba jako proces proměny.

Vaši posluchači nebudou mít s novinkou lehký úkol. Co bys poradil takovému, kdo třeba není trpělivý, nebo kdo od vás čeká zničující black metal? Čeho se chytnout, aby i takový si album plně vychutnal? Já se například z počátku držel baskytary s bicími… Tyto linky mi cestu do nitra nahrávky vcelku usnadnily.

Myslím, že na to vlastně žádný recept nemám. Nevěřím, že existuje správný způsob, jak do podobné nahrávky vstoupit, ani nějaký klíč, který by člověku odemkl její obsah. Pokud tam vůbec něco je, co stojí za nalezení, musí si k tomu každý dojít sám. Hudba pro mě není produkt, který má okamžitě uspokojit očekávání, ani služba, která má posluchači vyjít vstříc. Pokud někdo od Inferna čeká pouze zničující black metal, může ho tam samozřejmě najít. Ta síla, napětí i temnota jsou stále přítomné. Jen nejsou vždy podávány tím nejpřímočařejším způsobem. Nikdy jsem neměl potřebu posluchače vést za ruku a říkat mu, čeho se má chytit. Myslím, že skutečné setkání s uměním začíná až ve chvíli, kdy člověk odloží potřebu všechno okamžitě pochopit. Když přestane hledat orientační body a dovolí si být na chvíli ztracený. Právě v tom stavu nejistoty se někdy otevřou věci, které by jinak zůstaly skryté. A pokud se to nestane, je to také v pořádku. Ne každá hudba je určena každému, a ne každá nahrávka musí člověka oslovit.

Tvůj vokální projev je zase o něco méně zřetelný. Dá se říct, že se stal jedním z nástrojů. Někdy mám problém ho vnímat. Jindy mi je průvodcem. Dávno nejsi klasickým blackovým pěvcem. Texty lze těžko slyšet… Jaký je tvůj vztah ke svému „nástroji“?

Nikdy jsem se nepovažoval za velkého pěvce a dodnes bych se spíše označil za amatéra a trémistu.

Na albu The Anthropic Sophisms jsme vědomě ponechali více prostoru samotné hudbě. Chtěli jsme, aby kompozice dokázaly promlouvat vlastní řečí a aby vokály místy fungovaly spíše jako další vrstva či textura než jako dominantní nositel sdělení, jak tomu bývá u mnoha jiných kapel. Nešlo o snahu význam skrývat, ale naopak jej osvobodit od čistě interpretační roviny.

Mnohá témata alba se dotýkají nejednoznačnosti, transcendence a hranic lidského poznání. Proto nám dávalo smysl, aby význam nevycházel pouze z toho, co je vysloveno, ale také z toho, co zůstává nevyřčeno. Namísto jediné správné interpretace jsme chtěli vytvořit prostor, v němž lze význam spíše prožít než jednoznačně rozklíčovat. Texty jsou součástí této zkušenosti, ale nemusí stát v jejím středu. Někdy totiž nejhlouběji rezonuje právě to, co nelze zcela pojmenovat, ale pouze vnímat.

U textů bych se zastavil? Pokaždé se jedná o velký zážitek a mnohdy i těžší oříšek pro vstřebání. Čím ses tentokrát nechal inspirovat a kudy se ubíraly tvoje představy, vize, touhy?

Název alba odkazuje k Cioranovi, textová stránka ale nevychází z jediné konkrétní inspirace. Významný vliv byly také kosmologické úvahy Leonarda Susskinda, především jeho model téměř nekonečné krajiny vznikajících a zanikajících vesmírů. Jakože v takovém pojetí není náš vesmír ničím výjimečným a život nepředstavuje vyvrcholení kosmického vývoje, ale spíše vzácný a podmíněný jev.

Ústředním motivem je zpochybnění představ, které lidé běžně považují za samozřejmé. Například víra ve vlastní výjimečnost, potřeby nacházet pevný smysl nebo přesvědčení, že realita odpovídá našim představám o řádu a účelu. Texty se obracejí k perspektivě, v níž je člověk pouze jednou z mnoha forem existence, součástí neustále proměnlivého dění, které se neřídí lidskými očekáváními ani potřebami.

Mnoho obrazů a témat na albu se dotýká hranic identity a vědomí, stejně jako vztahu mezi jednotlivcem a širšími procesy, jejichž součástí je.

Nejde však o nihilistické odmítnutí existence. Spíše o pokus nahlédnout za zavedené způsoby myšlení a přijmout možnost, že svět nemusí mít podobu, jakou mu člověk po staletí přisuzoval.

Nikde jsem nenarazil na info o hostech. Nebylo žádoucí mít na nahrávce cizí element? Nebo se pletu, jsem hluchý, protože cizí element v nových písních je?

Ano, je. Na albu byl přítomen Matron Thorn, původem Američan, dnes žijící ve Finsku. Je známý především díky projektům Ævangelist, Benighted in Sodom, Death Fetishist, Hex Arcana, Oblivion Gate, Obscuring Veil, Præternatura, Skrying Mirror a mnoha dalším. Na nahrávce se podílel elektronikou, ruchovými strukturami a podprahovými vokálními vrstvami.

K závěrečnému songu Circulus Vitiosus Deus (The Infinity Ravages All) jste natočili klip. Proč zrovna tato kompozice? Z důvodu, že je posluchačsky nejpřívětivější?

Tohle bude krátké. Protože tento song je jednoduše nejkratší.

Hojně hrajete v zahraničí. Vnímáte rozdíly mezi přístupem posluchačů venku a doma? Dá se říct, kde cítíte nejsilnější fanouškovskou základnu?

Upřímně, po tolika letech už moc nevěřím na rozdíly mezi národy nebo kontinenty. Většinou si lidé s sebou přinášejí své vlastní očekávání, příběhy, touhy, a nevím co ještě, a právě to určuje podobu večera mnohem víc než místo na mapě. Někdy se vytvoří zvláštní soustředění a energie, která propojí všechny přítomné v jeden organismus. Jindy je atmosféra zdrženlivější. To ale nesouvisí s tím, jestli hrajeme doma nebo jinde v Evropě. Spíš jde o neviditelné vnitřní procesy, které se v daný okamžik setkají v jednom prostoru.

Hrajete s mnoha známými jmény. Cítíte se na štacích vedle velkých kapel rovnocennými partnery? Mayhem si vás coby svůj support sami vybrali, takže chápu, že se jim vaše produkce zamlouvá.

Srovnávat se s ostatními kapelami není něco, čím bychom se zabývali. Každá kapela má vlastní cestu, vlastní historii i vlastní důvod existence. Co ale můžu říct, je, že oproti minulým letům máme na pódiu mnohem větší jistotu. Kdysi jsme možná podvědomě nesli určitý pocit, že jsme jen kapela z České republiky. Dnes na koncert přicházíme s vědomím toho, co jsme za ta léta vytvořili, kolik práce je za námi a jakou hodnotu má naše hudba pro nás samotné. Ne ve smyslu ega nebo soutěžení, ale ve smyslu důvěry ve vlastní vizi. Když pak sdílíme pódium s kapelami, které respektujeme, nebereme to jako vztah nadřízenosti a podřízenosti. Jsou to prostě různé světy, které se na jeden večer setkají na stejném místě. A pokud si nás někdo jako Mayhem vybere, nebudu tvrdit, že nás to netěší. Právě naopak.

Album máte skoro venku, těšíte se na ohlasy? Jsou pro vás důležité? Pozitivní i záporné?

Samozřejmě nás zajímá, jak lidé na tu desku budou reagovat. Bylo by zvláštní tvrdit opak. Ale nepřikládáme tomu nějakou zásadní váhu. Ta hudba si musí najít vlastní cestu, nezávisle na očekáváních, představách nebo soudech, které ji obklopují.

Pokud bych si něco fakt přál, pak jen to, aby jí lidé věnovali čas. Aby k ní nepřistupovali jako k pokračování něčeho, co jsme udělali dřív, ani jako k položce v nekonečném proudu nových nahrávek. Aby na chvíli odložili potřebu srovnávat, hodnotit a zařazovat.

Prostě být jen s tou hudbou. Nechat ji působit vlastním tempem. Nechat věci plynout a sledovat, kam je zavede.

Máte nějakou vizi, kam se chcete posunout pro příště? Nebo tohle je zbytečně předčasné, vše se časem přirozeně vyjeví?

Už nyní máme v hlavách pár nápadů, ale s odstupem času se mohou mnohokrát změnit. Proto nebudeme nic předvídat.

Děkuji za tvůj čas. Ať se s dílem daří!

Já děkuji za prostor ve vašem zinu a dlouholetou podporu, kterou kapele dáváte.