Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Tomáši, v úvodu jsem se snažil přiblížit oblasti hudebního světa, ve kterých jsi nějakým způsobem aktivní. Která činnost Tě osobně naplňuje nejvíc?

Nejvíce mě naplňuje tvorba - skladatelství a hned po něm realizace. Takže se dá říci, že mým největším motorem je vnitřní tvůrčí pnutí, které se pak člověk snaží zkonkretizovat jednotlivými tóny, akordy, instrumentací, formou, atd. Ale důležitý je, aby zůstala ta počáteční atmosféra - to je největší boj a má to tak naprostá většina lidí, co skládají.

Pak je to interpretace vlastních myšlenek - u mě bicí a klávesy, což vlastně i vypovídá o tom, že jádro mojí tvorby je především ve formách, harmoniích, rytmech a bohužel melodická stránka má rezervy a je to u mě znát. Ale je to dáno mým celkovým osobnostním profilem. Brácha hraje na kytaru a je logicky v melodickém uvažování o level dále, tak se aspoň můžeme doplňovat.

K té interpretaci pak patří i zvuková realizace - hudební producentství - hodně mi totiž záleží na tom, jak naše nápady vyznějí na nahrávce. Je to součást tvorby. Velmi záhy jsem pochopil, že i tuto sféru si musím ohlídat sám, i když to znamenalo objevování Ameriky... Takže abych to shrnul, nejvíce mě naplňuje celý ten komplexní proces od prvotního nápadu, organické práce s ním, jeho interpretaci a zvukově aranžérskou realizaci.

Pokud se nepletu, tak hudbu jsi i studoval, nicméně tehdy šlo o hudbu klasickou. Jak Ty sám v sobě pojíš klasiku s rockovou muzikou?

Vážnou hudbu jsem studoval na PF UJEP v Ústí nad Labem a tenkrát jsem měl obrovský štěstí na profesorské osazenstvo, které tam tehdy bylo. Byly to skutečné kapacity v oboru vážné hudby a tito moudří pánové mi otevřeli dveře v tomto ranku tím nejlepším možným způsobem. Změnilo to celý můj přístup k hudbě včetně cvičení na bicí, dva roky jsem taky studoval soukromě skladbu a v diplomové práci jsem se zabýval architektonickými rozbory všech pěti symfonií mého nejoblíbenějšího skladatele Arthura Honeggera. To mi umožnilo skvělým způsobem nahlédnout do jeho bohaté skladatelské kuchyně.

A pokud budeme mluvit o propojení světa vážné a rockové hudby, řeknu jedno jméno za všechny - Tony Banks z Genesis. Tenhle člověk je hudební génius, což prokázal v mnoha svých skladbách. Má (tak jako většina artrockových hráčů) klasické vzdělání a tady se dostáváme k jádru věci. Většina art rocku vznikala v Británii a zde muzikanti, pokud se chtěli na své nástroje zdokonalovat (což všem tehdy přišlo normální, na rozdíl ode dneška), tak se vzdělávali u starší generace muzikantů, což tehdy byli převážně hráči vážné hudby. Odtud pramení, proč je melodika art rocku tak příbuzná s hudbou klasicismu, romantismu, baroka, neboť přehráváním skladeb a skladbiček z těchto období jim ta melodika zalezla pod kůži. Nezřídka pak byli samotní hráči vystudovaní varhaníci (Lord nebo Wakemann).

A proč tomu tak je? Řekl bych, že tito lidé pochopením hudby vážné zjistili, jak lze ztvárňovat nekonečně rozmanité světy a vesmíry hudby a to je to, co je baví na tom nejvíce. Pozdější postupy v 80. letech pak už byly jen smutné, ale nutné kompromisy, protože publikum nebylo schopno tu cestu progresivního vývoje absolvovat spolu s kapelami. Neustále progresivních zůstalo jen málo. Ale jak už to tak bývá, vše se odehrává v cyklech a jistá renesance art rocku je opět zde. Byli to mezi jinými Porcupine Tree a nyní linie pokračuje např. sólovými projekty Stevena Wilsona. Je to velice nadaný hudebník, který přistupuje k hudbě jiným způsobem (nezná vůbec noty), ale vychází z britského art rocku a Pink Floyd. Ostatně jeho poslední sólovou desku kočíroval v Los Angeles Alan Parsons, který kdysi točil The Dark side of the Moon .

Když bych měl mluvit o společných hudebních jevech (nejen) art rocku a vážné hudby, tak jsou to rozmanité hudební formy, komplikovanější harmonie, hudební příběhy. Je tam znát radost muzikantů z hraní těchto příběhů, jejich časté katarze, jistá forma hudebního hédonismu, kterou může asi pochopit zase jen muzikant. A to je i můj případ, i já se snažím o tvorbu progresivního art rocku, protože jeho světy mi spolu s vážnou hudbou, ze které vzešel, připadají nejzajímavější a nejinspirativnější. Ale to neznamená, že nemám velký respekt i k ostatním žánrům.

Jak se Ty jako zvukař díváš na skutečnost, že všechna zásadní alba ze 70. let vznikala v několika (na dnešní dobu) málo stopách, všechno na pásy a v podstatě velmi pracně “na koleně”? A přitom tyto nahrávky napsaly historii rockové hudby.

Odpověď bych rozdělil do tří částí:

1. Skutečnost, že nahrávací technologie v 70. letech procházela vývojem (album The Dark side of the Moon z roku 1973 bylo jako jedno z prvních točeno do 16 stop), byla taková, že ten kdo chtěl něco nahrávat, musel být hráčsky zručný, neboť častými úpravami se kvalita magnetického záznamu snižovala a čas ve studiích byl drahý. Takže realita byla taková, že v podstatě většinu tehdejších kapel tvořili šikovní muzikanti a ruku v ruce s jejich hráčskými dovednostmi šla i invence, proto měl nahraný materiál z těch dob zajímavou uměleckou hodnotu, která přetrvala dodnes.

2. Dalším neopominutelným faktem je, že rockový žánr v té době byl něco jako nepopsaný stůl, takže to skýtalo netušené možnosti v tvorbě. Ta rozmanitost, která se děla napříč všemi různými podžánry, byla neskutečná a fanoušci dychtivě čekali na každé nové album. Inu zlatý věk, i když člověk tíhne k nostalgii a tu dobu si má tendenci idealizovat. Nicméně je pravdou, že skutečně této době dominuje invenční hudební rozmanitost a stereotyp či klišé nebyly tolik v popředí. Je to způsobeno i tím, že producenti byli osvícení muzikanti, kteří více než na obchodní stránku věci hleděli na samotnou kvalitu hudby.

3. Poslední bod souvisí s tím prvním a jde o způsob tehdejšího nahrávání. Tím, že se často nahrávaly všechny nástroje společně, se docílilo velice tvůrčího způsobu práce. Však se k tomu dnes kapely vrací, protože se zjistilo, že nahráváním jednotlivých nástrojů a jejich následným editováním se sice docílí dokonalosti, ale ta je studená, bez jiskry a tyto nové nahrávky nevyznívají pak v porovnání s těmi starými moc dobře, protože ty starší sice nejsou tak dokonalé, ale mají v sobě jiskru, život, jedinečný charakter a atmosféru, živočišnost - a to je víc než dokonalost, sterilita. Dnes se hudba, díky digitalizaci, dělá více očima, dříve to bylo výhradně ušima, což je vždy ku prospěch věci. Navíc spousta dnešních nahrávek zní podobně, protože mají v řetězci stejné preampy, convertory a hlavně pak pluginy. To dříve nebylo, i samotné preampy a analogové nástroje měly jistou proměnlivost zvuku, který tak žil a tento technický neduh měl vlastně na zvuk blahodárný účinek. A tedy, jak jsem již psal, spousta dnešních kapel se vrací do velkých studií, kde točí opět všichni spolu do pásu a přes velký konzole. Vyžaduje to šikovnost a odměnou je pak ten náboj ve výsledný nahrávce a ta pravda o té kapele, jak skutečně hraje. Naživo jsou pak tyto kapely skvěle sehrané a je radost je na koncertech poslouchat.

Máš dojem, že se kapely navrací k nahrávání “na živo”? Možná jen sleduju blbou část scény, ale v naprosté většině jde o sice dokonalé, ale bohužel i dokonale sterilní nahrávky. Jaká je situace u Tebe ve studiu, resp. u Tvých kapel?

Myslím, že tenhle způsob se zase začíná prosazovat, což je rozhodně dobře, ale nesmíme zapomínat na to, že aby si mohly kapely toto dovolit, musí na to hráčsky mít a taky musí mít na to finanční prostředky, protože tento způsob nejlépe vyzní ve špičkových nahrávacích studiích, kterých u nás mnoho není. Především kvůli prostorám a dobrému technickému zázemí. Je totiž rozdíl, když nahrává celá kapela spolu v menší místnosti nebo v rozměrných prostorách. Tam je výsledek kvůli menším odrazům logicky zdravější.

Ale je jasný, že způsob, kdy se nahrávají nástroje zvlášť, bude mít stále mnoho uplatnění, protože to je jednodušší (pro zvukaře i pro kapelu) a v podstatě levnější a v některých případech tzv. "muzikantů" taky jediný možný :-) Studia se musí (včetně toho mého) chovat tržně a každý zákazník je pro ně důležitý, i proto je vývoj v editačních možnostech nahrávacích SW stále tak žádaný. Tím odpovídám na druhou část tvé otázky. Ano, z větší části nahrávám individuálně, ale sem tam se dostanu i k skupinovému nahrávání. Tyhle akce jsou většinou pro mě jako balzám na duši. Před časem jsem točil vynikající bigband z Chrudimi Kix Orchestra - vše kromě zpěvů dohromady. Celkem nedávno jsme točili projekt Zdeňka Vřešťála a Filipa Benešovského v jeho krásných nahrávacích prostorách s lidmi z Melody Makers. Byla radost s nimi pracovat, naprostá hráčská špička, opět se točilo hodně dohromady. Na podzim se těším, že s naší kapelou U.M.P. takto natočíme nějaký materiál, kdy se budeme snažit vše kromě sól a zpěvu točit pěkně dohromady i za cenu přeslechů, ale ono je to o tom, že si člověk musí taky pohrát s nastavením zvuku, včetně pozic muzikantů, mikrofonů, atd. Tahle fáze je hodně důležitá a těším se, až budeme laborovat a laborovat, než nastavíme zvuk a pak začneme nahrávat. Je jasný, že ne vždy je možný postupovat právě takto, ale je to takový ten ryzí přístup a minimálně u svý kapely bych ho chtěl dodržet a o to víc, že kvůli tomu budeme muset poctivě cvičit. Vždyť je to tak správně :-)

Ještě musím podotknout, že když se nahrává individuálně, je to taky často z důvodů neúplné představy o výsledné aranži a vůbec představy o tom, co se vlastně bude nahrávat. Spousta kapel jde záměrně do studia s čistým stolem a teprve na místě se nechávají inspirovat a zkouší, co by se kde a jak hodilo a pak se začnou hrabat v tom množství natočených stop a vybírají to, co se použije. Je to také jeden z kreativních způsobů jak dosáhnout zajímavých výsledků.

Už nějaký čas se snažím psát o negativních dopadech SW úprav zvyšujících hlasitost nahrávek a ve výsledku upravujících jejich dynamiku, za což se mi dostává označení audiofil (což nejsem), případně něco méně slušného. Jak vnímáš tuto problematiku Ty?

Asi se nemusíme bavit o technických principech zvyšování hlasitosti. V kostce jen uvedu to, co již bylo mnohokrát zmíněno (mimochodem velmi erudovaně i tebou na vašich stránkách - to je TENTO článek, pozn. red.), že jde o jev, kdy se jednak přehnanou kompresí a hlavně pak zcela necitlivou limitací (oba procesy se tak mohou dít jak cestou HW či SW - dodám, že SW způsob bolí více) dá docílit větší hlasitosti nahrávky. Prapůvod spočívá v tom, že kdysi většina kapesních přehrávačů mp3 neměla tak výkonné sluchátkové výstupy, proto se nad touto skutečností začalo přemýšlet o tom, co by tomu mohlo pomoci. Vlastně již s walkmany a harampádím jim podobným nastupoval trend nekvalitního poslechu, protože lidem to prostě stačilo.

Proto se mohlo v tomto trendu pokračovat dále, lidé chtěli a chtějí většinou poslouchat hudbu jako kulisu, když něco dělají, někam jdou nebo jsou v práci. Audiofilové to nikdy nepochopí. Je to něco jako když někdo má rád dobré jídlo a jde si za ním, ale většina lidí se nají po bufetech nebo fastfoodech a v nich se koná ten největší kšeft. Podobně je to i s hudbou, většina lidí ji poslouchá na s prominutím sračkoidních přístrojích (notebooky, telefony atd.) přes ještě sračkoidnější sluchátka a hudební trh se tomu přizpůsobuje. A těmto lidem ani ta degradace signálu nevadí tak (protože to často ani neslyší), jako kdyby to mělo být méně nahlas.

Z druhého pohledu často i kapely razí názor, že když to řve, tak to má ty správný koule a tak je to správně. V hudebním materiálu tak dochází k jevu, že všechny nástroje se snaží být vepředu a překřikují se hystericky jeden přes druhého, jakoby každý chce hrát v tu chvíli prim. Vlastně to tak i v mnohém groteskně charakterizuje upachtěnost a hyenismus dnešní doby, ale to sem v tuto chvíli nepatří. V neposlední řadě, když mluvíme o postoji kapel samotných, velmi často narážím na totálně panický strach z toho, že jejich CD bude malinko tišší než CD jiných kapel, což pro ně znamená (zejména při puštění v hospodě) totální znemožnění! :-) Takže pak od nich často slyším: nějak to smíchej, hlavně ať je to pořádně nahlas. Tím je pak bludný kruh uzavřen.

A tak se nám naskýtá otázka, proč se to vlastně tak lidem líbí? Bylo dokázáno, že když někomu pustili nahrávku a potom ji zopakovali, jen ji dali zhruba o 1 dB hlasitěji, druhý poslech se jim líbil více, že prý je nahrávka transparentnější, slyší i více detaily, zvuk je plnější ... ale přitom ta nahrávka byla jen na výstupu trochu víc nahlas. Pochopitelně, že vyšší hlasitost taky v lidech vyprodukuje více adrenalinu, což je taky vědecky dokázané, a není proto divu, že se jim líbí hlasitější hudba. Do této chvíle vše ok, ale proč to lidé neřeší hlavním potenciometrem Volume? Lidé se tento důležitý knob prostě odnaučili používat.

Mám-li se nějak pokusit shrnout tento jev, proč se díky zálibě v hlasitější hudbě dějí tato četná znásilňování hudby (všemi žánry napříč, snad kromě jazzu a vážné hudby), nemohu se vyhnout označení hudební idiocie. Opět to převedu na jídlo - je to, jako když bychom kupovali levné prošlé potraviny, u kterých se můžeme víc nacpat za méně peněz (a pak je nám z toho často i špatně) místo toho, abychom si kupovali kvalitní potraviny v menším množství, ale více si pochutnali. Není náhodou, že i zde opravdoví kuchaři, stejně jako v našem ranku zvukaři a audiofilové, pláčou a hořekují nad v principu téměř totožným problémem, totiž problémem v tom, že jako lidé velmi často tíhneme ke zjednodušení a ne k dokonalosti.

I tak ale platí, že osvěty je stále třeba, a proto má vždy smysl se nad problémem Loudness War veřejně vyjadřovat, vždycky je totiž šance, že se někomu daná problematika podaří lépe pochopit a když takových lidí bude více, tak požadavek na nařvané nahrávky bez dynamiky bude slabší a slabší. Naštěstí již některé přehrávače na tento jev začínají reagovat a namísto toho, aby tišší dynamické nahrávky komprimovaly nahoru k 0 dB, tak ty uřvané na výstupu ztišují k těm hrajícím přirozeně, a to se pak posluchači nestačí divit, jak srandovně a odporně zní současná produkce.

Poslední dobou se začíná mluvit o tom, že se od Loudness war, jak je tento hon za hlasitostí nazýván, začíná ustupovat a z osobní zkušenosti můžu potvrdit, že hlavně ve světě se začínají objevovat nahrávky hrající z tohoto pohledu opět velmi slušně. Máš podobnou zkušenost? A jak s podle Tebe vyvíjí (bude vyvíjet) situace na české scéně?

Musím potvrdit, že ve světě opravdu začíná sílit hlas zejména těch lidí, kteří tomuto zrůdnému trendu nikdy nepodlehli a naštěstí, což je velmi důležité, se už objevují a za pravdu jim dávají tzv. "převychovaní" :-) Upřímně říkám, že já jsem jeden z nich, sice jsem vždy chápal, že nepřiměřeně limitovaná nahrávka ničí produkt, ale bohužel jsem se v tý soutěži cítil takovým zajatcem. Už je to ale minulost a volně se mi dýchá :-)

A myslím, dle komunikace s ostatními zvukaři na české scéně, že i u nás se věci začínají obracet k lepšímu, směrem ke zdravějšímu zvuku. Chtěl bych rovněž zdůraznit, že by to mělo jít ruku v ruce i s další disciplínou a to je umění aranže. Spolu s harmonií jsou tyto dvě hudební složky za posledních 20 let dost podceňovány, nezřídka jsem (a to mi potvrdí každý zvukař, resp. hudební producent) svědkem takových situací, že při mixu se kapela hádá v tom smyslu, že každý chce být slyšet v popředí, nikdo nechce být jakoby vzadu coby doprovod, všichni chtějí sólovat :-) Takže když pak člověk kapele zkusmo vyhoví, výsledkem je tragický balanc mixu - všichni řvou vepředu jak ptáčata, když přiletí rodič s hmyzem. I tenhle jev se zasloužil o to, proč se nahrávky začaly rvát přes vint nahoru. Takže osvěta musí probíhat i směrem ke kapelám v rámci aranže a je to někdy velmi těžká psychologická práce :-) ... ale to jsem trochu odbočil.

Odbočím i já, od zvukařiny zamíříme k Bratrstvu Luny, protože pokud se nepletu, tak Tvoje úloha v tomto spolku je nejen na stoličce za bicíma. Jak ses dostal k této spolupráci?

V roce 2008, tedy v době, kdy jsem dělal zvukaře v Sonu, mě Jindra s Payem oslovili, zda bych jim nenahrál bicí do jejich projektu. S Payem jsem se znal z dřívějších dob, neboť jsem v roce 2007 natáčel desku kapely Existence, kde tehdy hrál. Tenkrát jsme nahráli dva singly - Bratrstvo a Nomen Rosae - a kluky výsledky naší spolupráce inspirovaly natolik, že už rok nato se nahrávala celá deska Goethit. Na jaře 2010 jsme měli křest alba a šlo vlastně i o naše první vystoupení. V těch dobách jsme si začali na sebe zvykat a postupně jsme zjišťovali, že si sedneme jak po stránce pracovní a tvůrčí, tak i po stránce lidské. Navíc jsme se již na začátku domluvili, že jde o speciální projekt s malým množstvím živého představení, takže nám to nijak nekoliduje s hraním v našich mateřských kapelách.

Zatímco na Goethitu jsem ještě byl kromě bubenické role zvukařem, který se snažil vtisknout vyznění desky dle přání autorů, tak na následující desce La Loba už jsem měl volnější ruku v hudební produkci a taky jsem v jedné písni udělal klávesovou aranž. Letos děláme další desku a tady už je vše (hudební produkce, klávesy, bicí) definitivně v mých rukách, takže to funguje tak, že Payo mi poslal skici písniček (kytary a zpěv) a já pak k tomu dělám v podstatě zbytek. Zjistili jsme s Payem, že nám tento typ spolupráce vyhovuje - on přinese nápad v hrubších obrysech a já ho přebrousím, zarovnám, vyleštím :-) Je to i tom, že už se s Payem známe natolik, že vím, jaké má představy o výsledném vyznění. Takže mi posílá jen jednodušší materiály, protože ví, co s tím provedu. Oproti minulu máme na tomto albu jako zbylí členové autorsky po jedné písničce, což bude hodně zajímavé.

Na spolupráci s Bratrstvem Luny mě nejvíc baví velice znatelná cesta, která má vzrůstající tendenci. Pokaždé se snažíme dělat věci lépe a všichni na tom umělecky rosteme, což je fajn. Velkou zásluhu na tom má Jindra (vůdčí člen Bratrstva), který umí věci tlačit dopředu, navíc se ukazuje, že tento člověk je i organizačně velice zdatný. Skoro by se dalo říct, že on Bratrstvo řídí jako dobře fungující firmu a tento přístup mi hodně vyhovuje. O to víc se pak všichni snažíme, abychom ze sebe dostali to nejlepší, co v nás je.

Je Ti nějakým způsobem blízká s Bratrstvem Luny spojená kultura gothic rocku? Nejen s ohledem na Tvou další kapelu U.M.P. nebo fungování v českém tributu Pink Floyd bych Tě tipoval spíš na fanouška prog / art rocku, což je trochu jiný svět :)

Díky za tuto otázku. Je jasný, jak jsi správně vytušil, že jsou mi bližší jiné světy. Zejména je to patrný z obliby tvorby Pink Floyd, Waterse či Wilsona. Jejich poukazování na problémy lidstva, jejich naléhavé žaloby (např. proti válce, konzumnímu způsobu života atd.) se mi zdají jaksi dospělejší, než-li gothic metaforické pojetí a různé fantaskní až okultní tématiky (upíři, vlci,...). Někdy mi přijde, že se lidi v tomto světě berou moc vážně a pro mě to pak naopak působí dosti legračně. Ale možná je to jen nepochopení z mé strany, protože extravagantní způsob prezentace v tomto žánru je mi tak trochu cizí. Mně je blízké takové pojetí (aby ne, jsem introvert), kdy člověk na sebe moc neupozorňuje a vše je naakcentováno na hudbu samotnou (takže žádné zbytečné křepčení na pódiu), ale chápu, že spousta lidí (možná i většina) to má jinak a třeba u toho gothic rocku to beru tak, že je to pro lidi určitý druh úniku z reality, která je někdy neveselá.

Ale jedno se musí gothic rocku nechat. Na všech akcích, co jsem byl, na mě velmi výrazně dýchala atmosféra tolerance a to je naprosto vynikající. Možná hlavně proto se rád hudebně podílím na projektu Bratrstva Luny, protože díky tomu jsme součástí akcí, kde se schází tolerantní lidé, kteří jsou navíc jako publikum výteční. Takže tenhle přesah mě na tom hodně baví. A taky, jak už jsem psal výše, v Luně se sešla parta skvělých lidí, takže je pro mě radost s nimi něco tvořit a vůbec mít společné zážitky.

Tome, povídalo by se ještě dlouho, ale míra se naplnila. Díky Ti za čas a příjemné povídání, do budoucna přeju hodně zdaru a hudebních inspirací.

Díky Jirko za rozhovor, bylo fajn, že jsem měl možnost se rozpovídat o světě hudby, jak ho vnímám já. Přeju, ať se taky daří.