Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S černým svědomím přiznáváme, že podobné informace dohledáte i u nás na Echoes, jenže zasahovat do odpovědí v rozhovorech jsme nechtěli, zavánělo by to ... něčím nepěkným.

A tak vyvstala potřeba samostatného článku. Jak to tedy je s tím vinylem? Vrací se fanoušci hudby k opravdové kvalitě, nebo jen obelhávají sami sebe a blaží se pocitem jakési výjimečnosti, která je většinovému konzumentovi, poslouchajícímu empétrojky, zapovězena? Nebo jsou cíleně klamáni ze strany vydavatelů, distributorů a kapel? Nebo se klamou sami? Lid chce být klamán! Kdo to řekl? Už nevím, ale platí to doslova.

             Gramofon Transrotor Tourbillon - krása pro náročné

// Gramodeska nebo CD?

Abychom vůbec mohli porovnávat kvalitu vinylů a jejich zvuk s formátem typu CD, je třeba stanovit parametry, které budeme srovnávat. V opačném případě se budeme pohybovat na nejasně vymezených polích psychoakustiky a osobních priorit, která jsou samozřejmě různá pro různé posluchače a ve výsledku se tu budeme šermovat termíny typu „analogová hřejivost“. Což nebudeme, i když naprosto nepopírám, že analog skutečně hraje jinak, že je lidskému uchu příjemný, že má svá hřejivá specifika a že autor těchto řádek má gramodesky rád. To ale nemá nic společného s kvalitou nebo porovnáváním typu „lepší vs. horší“.

Na úplný úvod je třeba udělat ještě jednu zásadní věc (a o tom se moc nemluví, případně velmi opatrně), a to rozdělit hudební nahrávku na samotný fyzický nosič, a pak hudební záznam (master), který na něj chceme umístit. Máme-li se totiž bavit o tom, jestli hraje lépe CD nebo gramodeska, je třeba rozlišovat mezi technickými možnostmi hudebního nosiče a hudbou, která byla nějak nahrána, nějak následně upravena a nějak na ten nosič vylisována. Uvědomit si tuto skutečnost je naprosto klíčové a není už pak dlouhá cesta k poznání, že v naprosté většině případů je třeba problém hledat nikoliv u nosiče, ale v nekvalitě masteru.

// Čistá fyzika

Dojít k závěru, že parametry kompaktního disku jsou objektivně (chcete-li papírově) lepší než gramodesky, lze prostou úvahou nad chronologickými souvislostmi a je proto s podivem, jak často se lze na různých místech dočíst cosi o té nejkvalitnější kvalitě gramodesek, přičemž radikálnost tohoto sdělení je většinou nepřímo úměrná věku toho, kdo ho pronáší. Myslet si, že CD přišlo na trh pouze pro své malé rozměry a vyšší odolnost vůči nešikovnosti jeho majitelů, by bylo prostě hloupé.

Vedle nepopiratelné výhody prakticky dvojnásobné hrací doby je tu řada čistě technických předností. Z nich lze vzpomenout například zásadně vyšší dynamický rozsah (96 dB u CD vs. cca 60 dB u desky), což byl například pro reprodukci vážné či obecně neamplifikované hudby kvantitativní skok kupředu, ale třeba i eliminaci problémů na okrajích frekvenčního spektra (u CD odpadá problém s  nízkými frekvencemi rozmíchanými do sterea apod.). Nechci zacházet do přílišných detailů, takže pro zvídavé doporučuji poměrně podrobné srovnání na anglické wikipedii.

             CD přehrávač Primaluna ProLogue Classic CD pro ctitele lampového zvuku

// Skutečný analog?

Diskuze na téma, jestli je poslechově příjemnější záznam analogový, nebo záznam digitální, jsou dlouhé a s jistotou lze říct pouze to, že vítěze nemají a mít ho ani nebudou. Jde o souboj osobních priorit, posluchačského vkusu a samozřejmě i dobové módy. Od první poloviny 80. let, kdy se postupně prosazovalo digitální nahrávání muziky, byly některé gramodesky obsahující tento záznam záměrně označovány „digital recording“ či „digital recording & mastering“ a bylo to označení, které bylo bráno jako přednost a samozřejmě se projevovalo ve vyšší ceně této desky. Dovedete si představit podobnou informaci na deskách dnes, kdy se hipsteři bijí v prsa za analogovou kvalitu a slova digitál nebo cédéčko pro ně představují cosi z okraje společenského vkusu?

Jenže stačí se vydat s deskou pod paží na zpáteční cestu, zastavit se v gramofonových závodech a odtud zamířit do studia a ptát se proč, kdy a jak. Naprostá většina hudby se dnes samozřejmě nahrává digitálně (a nejen dnes, děje se tak už docela dlouho), digitálně se upravuje a masteruje. Je to rychlejší, zásadně levnější a především je to cesta, jak i z průměrného břídila udělat muzikanta. Jako digitální data pak záznam směřuje do lisovny (shodně CD i gramodesek) a až následně, pokud se budeme bavit o gramodeskách, dojde k přepisu digitálního záznamu do analogu. V případě CD se tento krok odehrává až u vás doma v zařízení typu DAC (digital-analog convertor), který je buďto součástí vašeho přehrávače nebo – jste-li nároční – jde o samostatně stojící komponent.

V této souvislosti je třeba vzpomenout několik naprosto zásadních skutečností, které mají rozhodující vliv na výsledek konečné reprodukce. První z nich je samozřejmě studio a kvalita, v jaké se v něm pracuje. Pokud jde do lisovny master v standardní red-book kvalitě 44.1 kHz na 16 bit, aniž by se s ním někdy pracovalo ve vyšším rozlišení, a pokud je v duchu doby ošetřen přehnanou kompresí a limitací, nemá vůbec smysl mluvit o kvalitě a taková gramodeska bude hrát tragicky. Bohužel je právě tento případ častý až nejčastější (k čemuž s klidným svědomím přidejme mnohdy pochybnou kvalitu nahrávání, řešíme-li UG) a mluvit v kontextu takové desky o něčem jako analogovém teple je docela mimo.

             Tak trochu Star Trek, tak trochu gramofon - Transrotor Quintessence

Za další, už ve studiu je třeba si rozmyslet, jestli je chystaný master určený pro gramodesku nebo pro CD a podle toho uzpůsobit nejen mastering, ale už třeba i mix (viz výše zmíněné monění nízkých frekvencí). Gramodeska má svá specifika a technické možnosti a je vhodné je respektovat. Často se tak děje, ale stejně tak často se na to kašle. A často se to taky neumí.

Výsledkem jsou pak gramodesky, které nejen že obsahují pouhý přepis mnohdy dost strašného digitálního masteru (bez zohlednění technických parametrů vinylu), ale na rozdíl o CD hrají tyto desky dost hrozivě. Pokud totiž silně zkomprimovaný a ořezaný signál CD relativně slušně „unese“ (čímž takové zásahy do záznamu ani zdaleka neomlouvám), tak u gramodesky je situace zásadně hroší. Ani berličky v podobě užití dost sofistikovaných metod dekomprese a declippingu během přípravy masteru pro vinyl mnoho nezachrání - jednou zničený záznam už dohromady nikdo nedá.

// Gramofon vs. CD player

Poznámka v předchozím odstavci samozřejmě otevírá prostor pro informaci směřující k samotné reprodukci, která má na výsledný posluchačský zážitek stejně zásadní vliv jako skutečnosti zmíněné výše. Nechci se pouštět do diskuzí na téma „jestli gramofon za třicet tisíc hraje líp než CD player za padesát“, i když kvalita přístroje je samozřejmě důležitá. Z pohledu média je ale nutné si uvědomovat následující: přehrávání kompaktních disků je jednoduché a čisté, naproti tomu i sebelépe nastavený gramofon bude zkreslovat (drážky s malým poloměrem, tracking distortion atd.). Především zkreslení v drážkách malých poloměrů, kdy zásadně klesá rychlost hrotu jehly v drážce, je celkem problém.

Bohužel moje osobní zkušenost je zcela jednoznačná – procento současných desek, které díky masteringovým standardům výrazně zkreslují především na konci stran, je značné a nezřídka je míra zkreslení taková, že se deska v těchto místech stává v podstatě neposlouchatelnou. Objektivně řečeno byl tento problém vždy a obzvláště u desek symfonické hudby (s hudebně výrazným finále právě na konci desky) byl příchod CD čímsi jako darem shůry.

             Star Trek i v podání CD playeru - Bluenote Stibbet Tube

// Finale grande

Takže co si odnést závěrem? Především poučení o tom, že až někde budete číst větu: „Vinyl je pro nás pochopitelně nejkrásnější a nejkvalitnější médium. Poslech hudby z gramofonový desky má úplně jiný parametry než mp3 nebo CD, je to určitej rituál a i kvalita zvuku je úplně někde jinde.“ (která – sypeme si popel hlavu – vyšla u nás na Echoes), napadne vás pouze a jen: „ano chlapče, až jednou vyrosteš a budeš veliký, zjistíš, že všechno je na světě jinak“. A pak prosté poznání, že nic není černé ani bílé, a že srovnávat lze pouze srovnatelné.

Neboli že je třeba rozlišovat na fyzikální parametry daného média (což snad už po výše uvedeném nepotřebuje komentáře), na (ne)kvalitu hudebního záznamu, který chceme na to které médium umístit (zapomeňte na analog, dnes je téměř vše digitál a ptejte se pouze na to, jak kvalitně se s ním pracovalo) a pak na kvalitu reprodukční soustavy, na kterou se vyplatí klást vyšší nároky vždy, ale v případě gramodesek dvojnásob.

Je tedy víc než jasné, že rozhodnout o tom, zda je kvalitnější CD nebo vinyl, jednoznačně nelze a už z principu jde o nesmyslně položenou otázku. Existují nádherně hrající gramodesky a strašlivá CD, a vedle toho kompakty s překrásným zvukem a digitálně rozzrněné vinyly. Obecně lze říct, že parametry desky i CD umožňují, aby vznikl slušně hrající hudební nosič a že limitujícím faktorem je v naprosté většině případů zvukový master.

             Obrázek z blogu Steva Hoffmana, zdroj TADY

// Statistika závěrem

Ediční trojlístek CD // digital download // vinyl současně vydávaných nahrávek je už poměrně standardní záležitostí, přičemž uvedené pořadí není nijak náhodné, ale respektuje prodejní statistiky. Vyjádřeno čísly amerického trhu bylo za rok 2014 prodáno 143,9 mil. alb na CD

(55,4 % celkového prodeje, oproti roku 2013 jde o 13% pokles), 106,5 mil. alb digitální cestou

(41 %, pokles o 9 %) a 9,2 mil. alb na gramodeskách (3,6 %, nárůst o 52 %). Více ZDE.

Údaje za první pololetí roku 2014 největšího trhu v Evropě, tedy toho německého, jsou poněkud odlišné. U našich západních sousedů představoval podíl digitálně prodaných alb pouze 26,5 %, zbytek, tedy 73,5 %, patřil prodeji alb na fyzických formátech. Z toho 65,6 % na CD, 4,7 % na hudebních DVD a 2,4 % na vinylech. Více ZDE.

Jak je vidět, CD zatím zdaleka mrtvé není, ale tendence směřuje dolů, a to už řadu let po sobě. Naproti tomu prodej vinylů sice rapidně stoupá, ale jeho podíl na celkových prodejích je minimální.