Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I v roce 2022 budeme pokračovat klaněním se nevýslovné modle uvnitř naší Kaple. Ta nynější přináší dvě trochu všednější, a přesto celkem povzbudivé jednotky, kdežto třetím údem celého souboru jest jedno znovu vykopané jméno, jehož existenci jsem kdysi bral jako epizodu bez pokračování. O to milejší je onen stav, ale nepředbíhejme. V závěru se tyčí barokní kaple vsazená do velmi podivné lokality, která dodnes vzbuzuje řadu otázek a motá badatelům chytré hlavy.

Temple Of Evil
Apolytrosis

2021
Kypr

MA / BC

Pro fanoušky: Mallephyr, Watain, Whoredom Rife

Kypr jako země black metalu zaslíbená? Leda prd. Ale to nic nemění na tom, aby se i na slunném ostrově, kde se to hemží plavkami, nedala dohromady pětice pábitelů do černého kovu. Nanést a udržet v tom vedru na sobě mrtvolný make-up už bude asi oříšek, ale nechme srandy stranou. Už je to více jak deset let, co se snaží kapela Temple Of Evil na uvedené adrese tvořit zlo. Výsledkem jsou aktuálně dvě desky, z nichž ta poslední s názvem Apolytrosis vyšla v roce 2021. Více než blackmetalový chlad a mráz z desky čpí horká energie a síla rytmu. Těžko banda polevuje otěže, spíše dává prostor hbitosti, a přitom určité lehkosti zároveň. Je to vskutku svižný materiál, ale všechno se to dobře poslouchá a má celkem ozdravný účinek. V podobném směru bychom mohli tasit celou řadu jmen a určitě i řemeslně lepších, ale já bych tyhle muzikanty úplně přes palubu neházel. Líbí se mi ta živočišnost a jasná radost ze hry. Nepotřebují se za každou cenu štelovat do pozic, kde by jim to mohlo už zaskřípat. Tohle je prostě dostačující a prakticky dokonalé. Urvat si kus svého masa z velké zdechliny, a přitom si zachovat důstojnost – tak to se těmhle řeholníkům skutečně daří.  

Tenebral Rift
Umbra

2021
Norsko
MA / BC

Pro fanoušky: Inferno, Ascension, Farsot

Norská dosud neznámá a tajuplná kapela Tenebral Rift přichází rovnou skrze přímočarou velkou desku jménem Umbra. Je zajímavé, že na jednu stranu neexistuje konkrétní popis lidí, kteří za projektem stojí (a bezpochyby může jít i o dílo jedné persony), stejně tak je utajena i samotná podoba (čili nejsou fotografie) a přitom od samého počátku můžeme vystopovat profily ve snad všech myslitelných aktuálních internetových platformách, kde snadno dosadíme formuli sociální. Takže profil má kapela jak na dnes již povinném Facebooku, tak i na Bandcampu, Spotify, YouTube, či Instagramu. No, jak myslej. Do uší se však vrtá velice zajímavá a působivá hudba, která vedle blackmetalové temnoty přísahá i na zádumčivější odnože (ano, na doom). Je zde jasně přítomna větší soustředěnost na atmosféru. Onen doom, který je zde předkládán, však odkazuje na prapodstatu tohoto subžánru, tedy k černému sabatu a eponymní desce s eponymním a kultovním songem. Asi chápete, kam tím mířím. Tu a tam se objeví záblesk heavy metalu, ale to už bychom otvírali diskusní kruh. Nicméně celá ta tmavá nálada je uvěřitelná, netluče se a dokáže pohltit. Na druhou stranu jiným se takové snahy daří lépe, ale přesto u Tenebral Rift nacházím milé poblouznění, které mi do určité míry přijde jednoduše sympatické. A to se počítá. Dobrý poslech je zaručen.

Umoral
Der Sola Aldri Skinner

2021
Norsko
MA

Pro fanoušky: Master’s Hammer / Darkthrone / Anal Blasphemy

Navážu hned na slova z úvodu. Tam jsem uváděl, že tahle kapela už tu jednou byla a byla to tehdy jen taková epizoda. Skutečně v roce 2007 vyšlo skupině Umoral jen jedno (s)prosté EP s dvěma skladbami. Šlo o takové punkem načichlé vyblbnutí, které jasně kázalo syrovým black metalem. Potud vlastně nic, co by člověka nějak extrémně vytrhávalo ze židle. Mě tenkrát oslovil ještě obal, který jsem si dobře zapamatoval, ale postupem let se kapela prostě vytratila. To nejzajímavější ovšem na celém díle byla hlavně sestava: Zweizz – zpěv (známý kdysi z DHG, nyní z Fleurety), Teloch – kytara, Hellhammer – bicí (oba hlavně Mayhem). Teprve v roce 2021 došlo k reinkarnaci. Ne však v uvedeném složení. Hellhammera za baterií vystřídal jistý AntiChristian (jeho nejzvučnější působiště bylo v řadách Tsjuder, nyní působí třeba v Beaten To Death) a do sestavy přibyl druhý kytarista Filip (ten pomáhá jako host u Fleurety nebo Virus). Souhrnně lze říci, že jde o dobrou norskou sešlost. Proč Zweizz a Teloch kapelu po neskutečných třinácti letech obnovili je mi záhada, ale tuším v tom nějaký ten šibalský úprk ze stran vážnější tvorby v domovských kapelách, kde na nějaké čuňačiny a srandičky prostě není místo. A tak se stalo, že i obal má do určité míry stejného ducha a muzika rovněž. Jenže tady, přátelé, tady je to teprve ta správná jízda. Možná bordelózní, možná neumětelská, možná až přiblblá, ale pořád sakra chytlavá a svižná muzika to je. Tu a tam se prolnou divné a perverzní klávesy, jinde zas znepokojivé vokální harmonie. Protože všichni zúčastnění se někdy dotkli podivné avantgardy, tak tento element se prakticky prolíná i sem, aniž by hrál první housle. Spíše je to takový ten nepříjemný pocit, ale přitom se hudebně opíráme o punkovou drzost a hrubost druhé vlny black metalu. Vskutku výtečná prasečina, kterou si buď zamilujete nebo… nebo vás dokonale urazí. Skvost a lahůdka, u které pátrám po vinylu.

Kaple sv. Vojtěcha

Patrně na místě dřívější kapličky (některé prameny uvádí, že mělo jít o památku snad až z roku 999) byla roku 1706 dokončena stavba nové kaple, která byla zasvěcena sv. Vojtěchu. Ten se tu totiž dle pověsti lopotil ve vedru, a protože snažně prosil modlitbami svého pána, dostalo se mu náležité odměny – deště. Trocha vláhy tak přeťala období sucha, a protože z toho byli všici podělaní radostí – postavili svatostánek. Zajímavostí určitě bude i to, že po druhé světové válce kaple náležitě pustla a neměla nikoho, kdo by se o ni postaral. Teprve v roce 2006 se podařilo rekonstrukci dokončit a na slavnostní pouť svatého Vojtěcha se dokonce spustil i legendární déšť. Přítomní to brali jako vděk a důkaz, že mýtus žije.

Věru pěkný příběh, ale záhadnější je, že podobné zázraky a nutnosti stavebních zásahů v podobě kaplí do přírody, se dějí vždy na místě, které zaručeně svou historií nabízí mnohem víc, než co odkrývají církevní prameny. Nacházíme se totiž v místě, které vešlo v povědomí veřejnosti jako to, kde leží tzv. Kounovské kamenné řady. Dodnes prakticky nevysvětlená záhada, nad kterou badatelé lámou tužky. První, kdo si na rovinatém hřebeni mezi vrcholy Pískový vrch (526mnm) a Zadní Rovina (524mnm) všiml jisté anomálie, byl místní učitel Antonín Patejdl. Ten na zvláštně geometricky přesně rozložené kameny upozornil archeology a rovněž sám se chopil výzkumu. To bylo ještě v třicátých letech před druhou světovou válkou a už tehdy se doložilo, že jde o uměle a cíleně vytvořenou záležitost. Bylo celkem logické, že původ byl připisován stejnému období, jako je nedaleké hradiště, avšak dodnes se toto tvrzení nepodařilo s určitostí potvrdit. Jenže do průzkumu pronikla válka a později i režim, který záhady kategoricky odmítal. Ačkoliv bádání se obnovilo v sedmdesátých letech a sporadicky trvá stále. Bohužel lesnická hulvátská činnost osmdesátých let (i přes fakt, že od roku 1976 jde o chráněnou oblast) poškodila některé kameny. Přesto se konečný verdikt nad kamennými řadami, který by objasnil jejich smysl nepodařilo najít. Nejvěrněji však působí vysvětlení, že jde o jakousi astrologickou observatoř, neboť některé aspekty a umístění odpovídají polohám těles na obloze v určitých stádiích. Ale abych nenudil jen svým převyprávěním, odkážu zájemce ještě na skvěle zpracované video od pana Jaroslava Mareše zde.

Zda má kaple vazbu ke kamenným řadám se nikde neuvádí. Já jen podstrkuji svou domněnku, že se takový modlářský obrázek záhadně nakreslí vždy poblíž, nebo přímo na místě jiné mnohem starší kultury. Doporučuji procházku z obce Kounov a patřičné nasávání zdejší atmosféry. A protože se nacházíme jižně od Žatce a Loun, okupujeme tak území bájných Lučanů, takže vzpomínka na Maniac Butcher přijde sama.

Fotografie jsem pořídil 10. dubna 2020