Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V drtivé většině jsme si zatím poukazovali prstem na poslech zlobivějších odnoží black metalu, ba přímo na vzteklé stoupence žánru, kteří do své tvorby pouštějí jen svou zvířeckou stránku. Dnešek bude malinko jiný. Ne že by došlo k výraznému zvolnění, ale hudba, kterou dnešní trojice kapel tvoří, je více o detailech a atmosféře. Je pak skutečnou potřebou, neřku-li nutností, aby vnímání těchto alb bylo stoprocentní. Zejména u jedné položky jsem docela přesvědčen o vysoké kvalitě, ale nebudu předbíhat. V závěru článku se zase vydáme na oblíbený výlet se zajímavým přesahem, tentokrát však nepůjde o nějakou záhadu, či tajuplnost, které jsme rozdmýchali v minulých dílech, ale o celkem prostou kratochvíli. Možná právě proto je mé povídání o lokalitě dnešní kaple mnohem výraznější než popis jednotlivých nahrávek. Jenže dnešní kousky mají charakter hodný k bádání a proto nechci příliš podsouvat své nadšenecké dojmy, abych třeba nenarušil nábožnost vlastního objevování. Otevřete mysl a vnímejte sami.

Gryftigæn
Fehunðyrdauðr

2022
Chile
MA / BC

Pro fanoušky: Nāv, Blut Aus Nord, Lurker Of Chalice

Hudba Gryftigæn má pohlcující ráz samotné nezměrnosti hlubiny temné propasti. Ačkoliv uhání rychle kupředu, nezapomíná na čistou mystičnost, kterou dává do popředí paradoxně díky utopenějšímu vokálu. Ten je pro danou muziku velmi typický, a tak trochu připomíná i našince Inferno. Je to vlastně zneklidňující element, který zároveň vyvolává úžasné pocity z absolutní nezemskosti. Na určitém kosmickém aspektu staví i ambientní složka, která tvoří především tajuplný podkres, kdy se můžeme rozpomenout třeba na Darkspace (zejména v pomalejších tempech). Tohle vás zaručeně vystřelí do snových dálav, kde budete odkázáni sami na sebe. Občas v ohrožení života a znepokojivé nejistotě, ale jinak se budete potácet v němém úžasu.

---

Kluizenaer
Ein Abbild Der Leere

2022
Německo
MA / BC

Pro fanoušky: Somniate, The Ruins Of Beverast, Verdunkeln

Německá forma black metalu je sousloví, které vyvolává určitá tušení. Obávám se však, že Kluizenaer jdou v těchto představách mnohem dál a v celé řadě bodů dokážou když ne vyrazit dech, tak přinejmenším překvapit. Co však jde všem spolkům z dané lokality skvěle, jsou šlapavé pasáže s úžasnou hradbou kopáků, takže i tady najdete momenty, které vám rozkmitají obratle. Ansámbl se nebojí ani zapojení trochu rozličnějších forem zpěvu, takže zde najdeme i depresivní skřehotání, které v kombinaci se svižnou salvou za zády může evokovat i takové Germ (avšak bez elektroniky). Přítomnost depressive black metalu se odráží i ve volnějších pasážích, které možná dávají oddych od rychlejších vět, ale ve výsledku mnoho povzbuzení nenabízejí. Rozuměj v tom pravém slova smyslu – oddaným ctitelům žánru to naopak jistě přijde k duhu. Vedle toho tu leží několik zlomyslných disharmonií se skoro Urfaustovsky výpravnou kresbou. V tomhle směru se do mysli vkrádají i takový Portal a náhoda to jistě nebude. Kluizenaer však od nikoho neopisují, na to mají dost jasno.

---

Cailleach Calling
Dreams Of Fragmentation

2022
USA
MA / BC

Pro fanoušky: Inferno, Mord’A’Stigmata, The Great Old Ones

První seznámení s touhle bandou mi poskytlo čtení v letošním březnovém čísle časopisu Spark. Tam se kapele jistý autor věnoval přímo formou recenze, která stojí za hovno a dost mě rozlítila. Prostě jsem psanému jedu nevěřil a vyzkoušel hudbu dle vlastního úsudku. Fakt, že nejde o úplnou blbost, plyne už z uklidňujícího faktoru, kterým je nemalý vydavatel – Debemur Morti. Kouzlo nechtěného (ze čtení šlo mimo jiné pochopit i to, že deska je zbytečností) má však nebývale okázalý účinek. Respektive moje vnímání alba je natolik zanícené, že se k němu neustále vracím. Chytá mě za límec až nezdravě často, a tak trochu se obávám v atakování předních příček sumáře ročníku 2022. Tak moc silný materiál to je. Alespoň si to myslím. Možná to na první poslech a dojem takto nevyzní a jsem si zcela jist, že pro mnohé posluchače nemusí jít o kdovíjak žhavý uhlík v dlaních. Vinu lze pak svalit na celkem převládající existenci svižného burácení, které drobátko zastiňuje volnější pasáže, které mi svou náladou připomněly, kterak byla poslední deska White Ward neskutečně podmanivá. Asi za to může i ten obal nočního města, který prostě pro blackmetalovou kapelu není výhradně určující. Stát takové CD v regále, tak vlastně nevím, co se z hudby vyloupne. Večernice ~ Proplouváš? Možná i toho tady trochu najdeme. Zkrátka tohle si mě získalo.

Dominikánský dvůr

Tentokrát naše zvídavé kroky poputují do hlavního města Prahy, a to konkrétně do čtvrti jménem Braník. Zde se totiž nachází v nynějším stavu opuštěný a otlučený Dominikánský dvůr. Nejstarší zmínka o stavení sahá k letopočtu 1625, kdy jej Ferdinand II. Štýrský vkládá do rukou řádu dominikánů. Ti zde o rok později zakládají pivovar a celý komplex opravují. Z dějepisu víme, že v té době zuří tzv. třicetiletá válka, která se v pozdějších letech podepisuje i na této parcele, kterou prakticky srovná se zemí. Pracovití mniši však stavějí budovu znovu, což dokládá i kresba z roku 1689, která ukazuje areál jako malý zámeček. Stavební vytrvalost však řeholníkům neschází, a tak víme, že až v roce 1761 jsou s výsledkem spokojení a pracovní náčiní zde utichá. Z této doby se dodnes dochovala podstatná část objektu. Zejména věž, na níž je umístěn reliéf Krista s modlícím se mnichem – dominikánem. Co se nedochovalo, je jihovýchodní křídlo, které je dnes kompletně zbourané. Pro dosažení titulu článku je třeba uvést, že kaple se nacházela právě pod výše zmíněnou věží a její hlavní prostor pokračoval do vnitřku dvora. K duchovním potřebám sloužila prý až do roku 1899. V tento moment totiž stavbu kupují pražští sládci, kteří ještě k tomu v nedaleké vzdálenosti zřizují monumentální a nádherný pivovar, který jistě znáte (v současnosti se tu však slovutný Braník nevaří, ten je již dílem Smíchova). Pivo zde však dlouho nevařili (k tomu jim bohatě stačil asi pětihektarový areál o pár ulic dál), čímž se z Dominikánského dvora stává Kino Eden. Tato kratochvíle zde funguje od roku 1919 celých padesát let. Čili někdy v roce 1969 začíná areál výrazněji chátrat. Sem tam se pod zdejší krov uchýlí nějaký řemeslník s výbavou, ale na okázalosti dvora to moc nepřidá. Teprve v roce 2015 svítá naděje na rekonstrukci, a dokonce by se měla vrata opět otevřít veřejnosti. V tomto roce totiž Dominikánský dvůr dostává do pronájmu nově vzniklý Zemský pivovar, který zde hodlá toto řemeslo provozovat ve větší míře a v plánu je i nabídka ubytování. Vleklé administrativní tahanice jsou nakonec mávnutím úředního proutku zpřetrhány a roku 2019 je objekt nájemníkům odebrán. Ve stejné době prakticky Zemský pivovar zaniká. Městský úřad totiž má s místem jiné plány. Hovoří se o vybudování jakési waldorfské školy. Poslední zprávy však ukazují na fakt, že Dominikánský dvůr je pořád ruina ku spadnutí.

Osobně jsem zde byl vícekrát. Nejdříve v roce 2012, kdy se dal celý objekt maximálně obejít a člověk si mohl akorát povzdechnout nad žalostným stavem. To s příchodem Zemského pivovaru nabylo místo hned světlejších vidin. Pivovarští zde zřídili v prostoru otevřeného dvora velkou zahrádku s několika stavebními buňkami, které byly uvnitř propojené do formy malé hospůdky. Toto prostředí se jevilo přívětivě a nutno se přiznat, že jsem sem rád jezdíval, ačkoliv to bylo na poměry Prahy trochu z ruky. Pivo bylo k vidění v celé řadě pivoték a jednalo se o celkem solidní nápoj s hezkou grafikou etiket, která se mi zamlouvala. Jenže pak to přišlo – Městský úřad shledal jisté body smluvních podmínek pronájmu jako nenaplněné, a proto nachystal výpověď nájmu s exekučním přesahem. Jednoduše se objekt nezačal opravovat a přišla i nějaká ta stížnost stran místních na hluk a bordel v ulicích, po nějaké té veselejší akci uvnitř Dominikánského dvora. Akcionáři a vizionáři celého projektu toto odmítali s tím, že ještě neuběhlo tolik času, aby mohly započít nějaké fyzické úpravy, neb vše bylo nejprve nutné administrativně vyběhat s celou řadou úřadů, včetně památkového. Ostatně samotný proces doložení projektu rekonstrukce a kýžených cílů byl běh na trať se startem v roce 2014 a cílem v roce 2017. Kde je skutečný problém, ví jen zasvěcení a já se v tomto nehodlám vrtat, jen se přiznám, že je mi to líto. Vidina smyslného pivovárku v takovém prostoru mi byla sympatická.

Závěrem pár odkazů: Zatím funkční web Zemského pivovaru, hezká vzpomínka na kino Eden a přeci jen to záhadno motající se kolem Branické skály.

Fotografie jsem pořídil 3. března 2012.