Článek: Nedělní poslech 24

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 24

Jirka D.8.1.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Shaman Elephant a její debutní album "Crystals".

Shaman Elephant je mladá norská kapela z města Bergenu, která se shlédla nikoliv v black metalu, ale v rockové muzice 60. a 70. let. Takže psychedelie, trochu hard, trochu prog a trochu drog. Stačí kouknout na obálku, aby jednomu bylo jasno, že hudební obsah bude pulzovat, rozevlátě se přelévat, vyzařovat energii a spalovat žárem letního slunce.

Album Crystals navazuje na první EP pokus z roku 2015, na němž si kapela na ploše tří skladeb vyzkoušela paletu svých oblíbených barev, naladila odstíny, zkusila kontrasty mezi nimi a zaujala nějakého vydavatele. Podařilo se. Novinkového alba se chopili u Karisma Records (třeba Airbag) ve spolupráci trochu překvapivě s Dark Essence Records, u nichž mají raději spíš černou a sírou načichlou produkci. Prostě hudební Norsko, podivnosti kam se podíváš.

Shaman Elephant band

Jestli lze na novém albu něco ocenit, tak především odvahu, s jakou se kapela pouští do různých výrazů a poloh, které střídá a ohýbá skoro co každou skladbu velmi zajímavým způsobem. Po odehrání otvíráku Crystals budete mít u dvojky Shaman in the Woods pocit, že začala hrát jiná deska nějaké jiné kapely. A to se mi líbí. Kromě aranžérské a kompoziční odvahy album popohání vpřed i dobově pojatý retro zvuk, kterému sice co do organické krásy leccos chybí, ale pocit starých desek umí navodit celkem slušně. Další devízou jsou hráčské kvality jdoucí ruku v ruce s pěveckým uměním Eirikovým. Řečeno jednoduše, Shaman Elephant umí, a to nejen v mantinelech načrtnutého žánru (psychedelic / prog rock), ale s místními odbočkami k slušnému jazzu (Tusco).

Jediná piha na kráse, které si každý přiložte váhu podle svého naturelu, je pocit, že to celé velmi často zní hooodně podobně jako Pain of Salvation na svých deskách Road Salt One a Road Salt Two. Je to možná dáno hlasovou podobností Eirika Sejersteda Vognstølena a Daniela Gildenlöwa, kterou Eirik umocňuje i podobným frázováním a technikou zpěvu, ale mnohdy nejen tím. Především závěr desky by mi mohl někdo podstrčit jako Road Salt Three a bez problémů bych tomu uvěřil. Na jednu stranu není určitě špatně být hned na debutní desce srovnáván s Pain of Salvation, na stranu druhou je hranice mezi srovnáváním a opisováním (The Jazz) mnohdy velice tenká.

A někde tady tok myšlenek zarazím a zbytek nechám na vás. Zlomte nad Shaman Elephant hůl, anebo jim dejte šanci, kterou si dle mého zaslouží. Je to na vás.

Kapela: Shaman Elephant

Album: Crystals

Styl: psychedelic / prog rock

Vydáno: 12/2016

Země: Norsko

Vydavatel: Karisma Records / Dark Essence Records

Odkazy: bandcamp // facebook // soundcloud

Sestava kapely:

Eirik Sejersted Vognstølen - zpěv, kytara
Jard Hole - bicí
Ole-Andreas Sæbø Jensen - baskytara
Jonas Særsten - klávesy

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.