Článek: Nedělní poslech 52

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 52

Victimer27.8.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme projekt Teleplasmiste a jeho album Frequency is the New Ecstasy.

Elektronika či akustika? V případě dua Teleplasmiste zcela vhodná otázka. Oba pánové totiž využívají roztodivné prostředky k tomu, aby posluchače pomocí svých zvuků přenesli do náruče přírody, a ten pak mohl objevovat tak trochu jiné zvuky, než byl doposud zvyklý. Takové je strohé představení tohoto projektu.

I když já osobně v jejich experimentálním světě příliš přírody nehledám. Nechám se prostě a jenom nést. Plochy jsou široké, lehnout si lze prakticky kamkoliv, táhlá a v mnoha případech masívní zvuková katarze nutí k odpočinku a plnému vnímání i za zavřených očí. Je to svým způsobem hypnóza, učinkující a hluboká.

Vracíme se po čase zpátky k labelu House Of Mythology, kde lze nalézt samé zajímavé spolky na poli experimentálně orientované muziky. Teleplasmiste nejsou výjimkou. Jejich hudba je léčivá, alespoň na mě tak působí a jistě v tom nebudu sám. Její poloha je někde na pomezí pomalu dronujícího soukolí a experimentální elektroniky. Je to léčba zvukem, vyslání do zapomenutých sfér, do říše podvědomí. Někam, kde lze vylovit staré, vyřazené myšlenky a znovu je potichu rozvíjet.

Kolem je pocit z velkého, téměř nekonečného prostoru. Člověk je v něm sám, ale přitom se tak necítí, ani nepropadá panice či touze po společnosti. Je to čištění duše. A je docela jedno, do které části nahrávky se ponoříte, protože důležitá je její celková frekvence, neboť je to právě ona, kdo může přivést organismus do stavu určité extáze. Tak zní název alba a tak činí i jeho účinky. Na mém vnímání to funguje a aplikuji, co to jen jde. Následujte mě a tužte se.

Kapela: Teleplasmiste

Album: Frequency is the New Ecstasy
Styl: experimental
Vydáno: 4/2017
Země: Spojené království
Vydavatel: House Of Mythology
Odkazy: bandcamp / facebook

Současná sestava kapely:
Mark Pilkington - elektronika, ostatní nástroje
Michael J York - elektronika, ostatní nástroje

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)