Článek: Nedělní poslech 5

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 5

Victimer21.8.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sunnata a její album "Zorya".

Po minulém nakouknutí do rumové kuchyně domácích Voluptas opět otočíme pomyslným kormidlem ven z našeho písečku. Ale nebude to daleko, jen pár kiláků na sever, do hlavního města našich severních sousedů, do Varšavy. Zrovna odtud totiž pochází formace, na kterou bych dnes rád upoznornil.

Sunnata hrají doom metal. Ten psychedelický. Ten se spoustou astrálních atmosfér, výletů do universa a takový, kdy se na zemitý spodek nabaluje nespočet krystalků, které nepatří této planetě. Takový, jaký přesně ukazuje obal jejich druhého alba "Zorya". Rituální vesmír? Cesta z kamenitých a vyprahlých skal vedoucí k bráně nekonečna? I tak si to lze vysvětlit...

Jistě, tahle poloha je vlastní mnoha kapelám dnešní doby, ale jen některé z nich skutečně zaujmou. A mezi takové patří i Sunnata. Mininimálně na svém druhém albu ano. Jejich hudba je drsná a prostorová zároveň. Atmosférická, říkejte si tomu jak chcete. A v tom tkví největší devíza kapely. Umí si se svou náladovostí poradit, umí ji udržet vysoko od prasklin v Zemi, od zatáhlé podsklepní magie a umí ji posílat dál do dálek noční oblohy. Není to jen pár náčrtů kudy ven ze staré, šutrem a dřevem prorostlé sednice, odkud se párkrát protočí záclony a vyvětrá se půlnoční smrádek ven před barák. Sunnata si umí se svým výrazem pohrát, ví, že i když má své limity, tak má hlavně hodně možností, jak jej posunout dál a nebát se experimentovat.

Hudební cesta této polské kapely není dlouhá, o to delší však může být jejich putování meziprostorem a hledání tvárnosti doomového základu. Přesně tak na mě působí jejich aktuální album. Nebojí se výzev a v poletování nad našimi hlavami se vyloženě našlo. Pět skladeb, které nezapomínají na svůj původ, ani na svou zvědavost. Pět skladeb, které vám posílám coby tip na náladový výšlap místy, kde čas nehraje roli, neboť tu hlavní hraje prožitek a smysl pro rozkročení. Ne, Sunnata na své druhé desce neopouští metalové kořeny, možná je v budoucnu ani neopustí, dokonce to možná ani nechtějí, ale "Zorya" je zároveň albem, které k podobnému uvažování vyloženě vybízí. Teď je jen na kapele, jak se ke své budoucnosti postaví. Našlápnuto má opravdu slušně.

Kapela: Sunnata
Album: Zorya
Styl: psychedelic stoner / doom
Vydáno: 4/2016
Země: Polsko
Vydavatel: Vlastní náklad
Odkazy: bandcamp, facebook

Současná sestava kapely:
DOB - baskytara
ROB - bicí
GAD - kytara, zpěv
SZY - kytara, zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.