Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzpomněl jsem si na ten název před pár dny, kdy jsem posílal svoje favority do ankety Břitva a do žánrových Andělů (hard & heavy), a napadla mě věc podobná: proč bych měl svoje hlasování tajit? Jen ať pěkně víte, co jsem zač.

Takže si dovolím krátký komentář a začnu Andělem, který je jednodušší, neb se v prvním kole posílají jen tři jména. První místo pro „Hollow Dominion“ od Destrying Divinity mě samotného sice překvapilo, ale na druhou stranu pro mě bylo nejjednodušší volbou. Žánrová deska, ale zahraná s takovým přehledem, jaký se v naší zemičce neslyší často. Vlastně kdy naposledy? Další místa byla složitější a přiznávám svůj pocit, že v silnějších ročnících by ostatní uvedené nahrávky (a platí to hlavně pro Břitvu) měly šance docela malé. A klidně mě kamenujte. Druhé místo nakonec pro hlavy otevřené Morgue Son (i když větší optimismus čekám až v budoucnu) a bronz pro Et Moriemur.

Album roku v Břitvě z toho více méně vychází, ale tady bylo možno hlasovat pro mezinárodní spiknutí kolem Kocába a jeho desku „Aftershocks“, která mi přijde prostě dobrá. Kocáb je sice stará páka, kterou nemusíte mít zrovna v lásce, ale muziku umí dělat pořád na úrovni. Takže moje desítka pro kategorii album roku vypadá následovně:

1. Destroing Divinity - Hollow Dominion  // recenze
2. Kocáb / Proudfoot / Donati / Sheenan - Aftershocks  // recenze
3. Morgue Son - Večernice proplouváš  // recenze
4. Et Moriemur - Ex nihilo in nihilum
5. Vypsaná Fixa - Krásný smutný den  // recenze
6. Mucha - Josefene
7. Flash The Readies - Submarine Sky  // recenze
8. Zrní - Následuj kojota
9. Avarp - Avarp
10. Master's Hammer - Vagus vetus  // recenze

Můžeme chvíli přemýšlet o tom, proč se mi Fixa líbí víc než Master’s Hammer, čím mě oslovil nový projekt Avarp víc než Asmodeus, ale nikdy jsem si nedělal iluze o tom, že moje myšlenkové pochody budou v souladu s čímsi jako očekávaným (což dokládají právě zveřejněné nominace). Někde krátce pod čarou zůstali Endless, právě Asmodeus, Kult ofenzivy, možná Ador Dorath a taky Hanba, co zní trochu jak Tři sestry. Taky jsem podal sranda-protest proti zařazení alba „Silou kovadliny“ (právě Hanba) do kategorie long-play desek (hrací čas 18,5 minuty), ale po ve své podstatě kouzelné e.mailové přestřelce s Laďou Olivou jsem byl vykázán a umlčen. S bonusovým materiálem má CD edice prý minut dvacet šest a hrací čas prý není jediným určujícím kritériem. Už mlčím. Stejně jde o ... víte co.

Ostatní kategorie vezmu jen stručně, a to:

// Objev roku: 1. Avarp, 2. Manon Meurt, 3. Sakala, 4. Nod Nod, 5. Hanba

// Neřadové album: 1. LP Inferno – Omniabscence Filled by his Greatness (vinylová edice), MP Krabathor – Mortal Memories

// Minialbum & split & singl: 1. Forgotten Silence – Re:Retro’93, 2. Sakala – Ívl, 3. Nic / Old Soul – split, 4. Drom / Moro Moro Land – split

Uvedl jsem to výše, ale taky už v nějakém dřívějším textu – uplynulý rok mi přišel v porovnání s těmi předchozími slabší, některé jistoty se jako jistoty moc neprojevily a některé odhlasované nahrávky by jindy zůstaly určitě pozadu. Ale je to dojem čistě můj a ostatní to mohou mít jinak. Možná s o to větším optimismem hledím na rok aktuální, protože – i když to tak často nevypadá, je to tak! – domácí scénu pořád sleduju rád.

Stejně tak doufám, že se letošní nominace a udílení obejdou bez incidentů typu "Jim Carrey přijel a taky trochu nepřijel" (což by šlo docela slušně zaranžovat s Františkem Štormem) nebo že „Antifa podává protest proti nominaci kapely Inferno“, což se stalo loni. Střežit bezpečí a blaho nás všech jde určitě méně smysluprostým způsobem.