Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Genghis Khan - Her Absence Is My AntiChrist

dark hip-hop

červen 2018

Atypeek Music

17 skladeb, 104 minuty

bandcamp

Genghis Khan je producent, emcee, hip-hoper a taky člověk stojící za týmem The Gemini Lounge. A taky mezinárodní přepis pro Čingischána, což jsem (a klidně mě mějte za nevzdělaného ignoranta) skutečně nevěděl. Jeho nová, v pořadí třetí deska nám došla z francouzského vydavatelství Atypeek Music, z něhož nám chodí dost podezřelé nahrávky, s kterými nebývá snadné pořízení. Tentokrát je tomu částečně jinak.

Nebudu tu nicméně vytvářet dojem, že se orientuju v hip-hopu. Ano, začal jsem na Beastie Boys, hodně času strávil se Cypress Hill a WTC, a poslední dobou celkem často poslouchal Endangered Philosophies od Dälek (výborná věc). K tomu přidám jednu dobrou zkušenost s Trickym (album Mixed Race) a tím budu pomalu konči. Je to podobné, jako bych odvozoval svoji orientaci v metalu od toho, že jsem slyšel něco od Cradle Of Filth, takže to tak berte. Jak Čingischán?

Jeho hip-hop má silnou auru elektroniky, a i když bych se rád vyvaroval jakémukoliv srovnávání, vycházet z nadšení pro Dälek by mohlo být tou správnou cestou. Někde jsem četl řazení jeho muziky do industial hip-hopu, což pro fanouška industrialu či industrial metalu bude samozřejmě znít podivně, ale pořád to díky místy hodně tvrdým synťákům sedí víc než podobné pokusy u některých domácích elektro-metalových nesmyslů. Neboli je to hip-hop s přesahem a s potenciálem zaujmout, což píšu pouze na základě jedné zkušenosti, nikoliv z pozice fanouška obeznámeného se stavem scény. Tak to berte.

Stream celé desky dohledáte na youtube.

// June Bug - A Thousands Days

anti-folk / indie pop

červen 2018

Atypeek Music / Pied de Biche / Araki Records

11 skladeb, 41 minuta

facebook // bandcamp // soundcloud

June Bug je kapela (nebo možná jen projekt) vytvořená kolem Sarah June, což je prý zpěvačka a multiinstrumentalistka samouk, tedy alternativa, nezávislá scéna a takové ty věci. Přiznám se - zatím jsem se s její tvorbou nesetkal a pevně doufám, že kromě téhle výjimky u toho i zůstane. V čem je problém?

Prakticky ve všem. Deska A Thousands Days je postavená na hlasu Sarah (něco mezi zpěvem a prostým odříkáváním textů) a pak na docela pestrém elektronickém podkresu. Jsou v tom syntezátory, ale je v tom i něco dalšího z databanky zvuků, které občas připomínají první počítačové hry a občas třeba výborně hravou desku Botanicula od domácího dua Dva. Bohužel ale chybí její lehkost a album v tomto ohledu působí spíš jako složitý zmatek zvuků bez většího nápadu.

Něco velkého bude pravděpodobně schováno v textech a postojích, protože už jen označení anti-folk s sebou nese vyjádření čehosi, ale upřímně nemám vůbec touhu se v tom vrtat. Album mě jako posluchače nezaujalo, občas se vyskytující kytara nebo perkuse nezachraňují nic, protože většina produkce se stejně točí kolem hlasu Sarah a hromady elektronických zvuků, které nejsem s to pobrat. Nedělám z toho vědu, prostě to Sarah musí zkusit jinde.

// Pardans - Spit And Image

jazz-punk / no wave

říjen 2018

Tambourhinoceros

13 skladeb, 40 minut

facebook // bandcamp

Žánrové zařazení téhle dánské kapely je tak trochu zmatek, ale po pravdě je zmatek hlavně její tvorba, a tak jsem jej prostě převzal tak, jak mi jej naservírovali. První dojmy? Jazzový orchestr a teatrální vokální přednes, který dominuje výrazu kapely podle mě víc než všechny nástroje dohromady (a že jich je). Ten jazz je totiž jazz podle starých pravidel big bandu a v některých ohledech se album Spit And Image tváří jako avantgardně pojatý pokus o něco takového.

Pohled druhý odkrývá větší přesahy, větší volnost a ještě větší avantgardu. Je to svoboda trochu v duchu Grinderman Nicka Cavea, které vám tahle deska může trochu připomenout. Ale jestli se Grinderman tváří jako takové zlobivé dítě oproti běžné Caveově tvorbě, není to nic vůči tvorbě Pardans, kde se hledí hlavně na to, jak ještě divočeji pojmout už tak divoké představy o hudební avantgardě (When Come The Rats).

Pardans v tomto směru vytváří slušný chaos, jehož vnitřní řád (pokud nějaký je) se mi nepodařilo objevit a se samotným chaosem jsem se odmítl smířit. Nepotřebuju lehké melodie (ostatně skladba Love Run Loose něco takové obsahuje) a nepotřebuju ani inovativní progres za každou cenu. Stačí mi pouze porozumět, proč kapela hraje to a to a co to má přinést mě osobně. S Pardans se mi to ale nedaří.

// Plenty - It Could Be Home

art pop

duben 2018

Karisma Records

10 skladeb, 46 minut

facebook // bandcamp

Bude to znít možná trochu nepravděpodobně, ale kapela Plenty se zformovala v roce 1986 na zbytcích post-punkových A Better Mousetrap a art-rockových After The Stranger a letos debutuje na norském prog-rockovém vydavatelství Karisma Records albem It Could Be Home. Proč tomu tak je a co se dělo celé ty roky, nevím, a přiznám se, že nemám velkou vůli po tom pátrat. Tvorba Plenty, jakkoliv vůbec není hloupá, jde prostě trochu jiným směrem, než by se mi líbilo.

Tvorba Plenty totiž skoro vůbec není rock (navzdory většinovému portfoliu zmíněného vydavatelství) a hlavní inspirace si bere především v electro-popu, který zpracovává zajímavým a umělecky hodnotným způsobem. S oficiálně uváděným řazením k art-popu by šlo celkem bezbolestně souhlasit, doplňte si odkazy na Davida Bowieho, díky baskytaře opravdu lehký nádech do post-punku (Hide) a takovou zvláštní, snivou až melancholickou atmosféru.

Celá produkce Plenty je hodně prošpikovaná elektronikou, jak lehkou klávesovou ambiencí na pozadí, tak řadou různých zvuků a ruchů, nápaditě zvolených, ale předložených v tomto ohledu ignorantovi, který se zasekl někde u Radiohead. Všechno je to hodně soft a ultra-light, což je problém čistě mých posluchačských preferencí a osobního vkusu. Přiznávám, vzdal jsem to, i když Plenty dost možná mají moje sympatie.