Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Ozvěnový čtyřlístek Creative Eclipse PR 4

Ozvěnový čtyřlístek Creative Eclipse PR 4

Jirka D.23.12.2018
Žánrové hranice jsme si na Echoes sice nestanovili, ale současně nemáme odvahu psát stejně fundovaně o všem, co nám přijde pod ruce. Prostě proto, že ne všem jsme schopni udržet si stejný přehled jako v žánrech, které vyhledáváme pravidelně. Dnes tedy něco nepravidelného.

Tedy nepravidelného jen částečně, protože při bližším zkoumání lze snadno dojít k závěru, že nejedna deska z dnešního čtyřlístku by se do standardní rubriky recenzí vešla. Jenže času je omezeně, vlastních sil taky, a tak je občas potřeba přistoupit k zjednodušení si života. No a taky všechny čtyři dnešní desky vyšly shodně v jeden den, a to 23. listopadu 2018, což obsah následujícího článku v podstatě předurčilo. Téhle osudovosti nešlo odolat.

 

// Blackberries - Disturbia

Blackberries - Disturbiapsychedelic rock

listopad 2018

Unique Records

9 skladeb, 40 minut

facebook // homepage // bandcamp

 

O Blackberries se dá na internetu dohledat informace, že jde o jednu z nejzajímavějších psychedelicky-rockový kapel v Německu, ale už si nejsem úplně jistý, jestli jsem to nedohledal na jejich vlastním bandcampu. Každopádně pohled do jejich historie jasně ukazuje, že je to kapela, která už má něco za sebou, a to jak co do množství vydané muziky, tak co do počtu koncertů.

 

Psychedelický rock v jejich podaní čerpá inspirace hluboko v historii a vrátit se můžeme v podstatě až do šedesátých let, do léta lásky, třeba k The Doors, třeba k raným Pink Floyd. Ze současných kapel mě napadlo srovnání s Rose Widows, kteří jsou ale rockovější a živější. Blackberries zní mnohem víc sametově, uhlazeně a přiznám se, že tak nadýchanou a hebkou produkci jsem už dlouho neslyšel. Což jaksi logicky vyplývá z toho, co běžně poslouchám a stejně logicky předurčuje osud desky Disturbia v mém přehrávači. A tím rozhodně nemyslím, že by ta desky byla špatná, jen je prostě určená pro někoho mnohem víc poetičtějšího, než jsem já.

 

Disturbia si totiž dokáže vhodného posluchače získat snadno, a to jak velmi příjemnými melodiemi, tak jistotou ve volbě nástrojů, efektů, klávesových rejstříků, a samozřejmě i sem tam roztroušenými harmonickými vícehlasy, které k podobné muzice prostě patří. I když zrovna Blackberries s nimi trochu šetří a většina zpěvů je otázkou řádně nahallovaného Juliana Müllera. Každopádně z desky Disturbia je cítit jistota v tom, co kapela dělá a chce dělat. Velmi poetická, ospalá jistota. Nic pro mě.

 

 


 

// Miles Oliver - Color Me

Miles Oliver - Color Mesongwriting / indie folk

listopad 2018

Atypeek Music / Microcultures

10 skladeb, 28 minut

facebook // homepage // bandcamp

 

Miles Oliver pochází z rockového / hardcorového prostředí, ale v této podobě vystupuje jako sólo projekt koketující s folkem a písničkářstvím. Takže ano - kytara, zpěv, intimita, zde i loopy, samozřejmě emoce a hromada pro a proti, která z podobné produkce plynou jaksi automaticky. Asi bych dokázal vyjmenovat spoustu jmen ze známých kapel trvdě-kytarové scény, která se rozhodla namíchat trochu vlastní temnoty jen s kytarou (třeba ti dva chlápci z Neurosis), ale asi bych už trochu zaváhal, kdybych měl jmenovat ty bardy, kteří mě oslovili fakt silně. A Miles Oliver je v tomto ohledu víc než standardní a naprosto nepřekvapivý.

 

Pozitivem je fakt, že v aranžích se neomezuje jen na akustickou kytaru (Spaceship), ale svůj zvuk staví i na kytaře pod proudem, mnohdy dost zefektované, zavánějící shoegazem (Saturdaze). U některých skladeb to dokonce vypadá jako produkce nějaké lo-fi rockové kapely, i když rytmická sekce jaksi chybí. Na druhou stranu právě tyhle místy drobné a místy docela zásadní změny v aranžích dodávají nahrávce barvitost a lehce ji posouvají dál od běžné písničkářské produkce.

 

Čímž ale výčet zajímavostí končí, dál je to stále stejný příběh o mládenci, co se s kytarou v ruce snaží světu sdělit nějaké své poselství. Místy povedeně, místy jaksi zkratkovitě, když písně kolem dvou minut zanechávají dojem jako takové načrtnuté výkřiky, kterým chybí ještě jedna sloka. A pokud jsem poslouchal dobře, tak Lay Lady Lay není cover na Ministry. Naštěstí.

 

 


 

// Monolithes - Limites

Monolithes - Limitesjazz fusion / jazz-rock / avantgarda

listopad 2018

Atypeek Diffusion

5 skladeb, 73 minuty

facebook // homepage // bandcamp

 

Monolithes jsou oříšek, to říkám rovnou. Kvartet v nástrojovém obsazení kytara, kontrabas, bicí a vibrafon už sám sobě působí všelijak, jen tradičně ani omylem. Monolithes je vůbec problém třeba i jen žánrově zařadit, protože nicneříkající pojmy jako alternativa, avantgarda vám ... nic neřeknou. V jejich tvorbě je kus rocku, velký kus moderního jazzu, malý kousek Franka Zappy a taky hodně pokusů, které můžou působit povedeně i nepovedeně.

 

Deska Limites je dlouhá a je to její velký problém, protože tvorba této kapely není z těch, u které byste dokázali relaxovat skoro hodinu a čtvrt. Navíc slovo relaxovat je v tomto případě hodně mimo, protože skladby jsou především zneklidňující, synkopicky pojaté rytmy vytváří nervní a dráždivou atmosféru a plně soustředěný poslech nejde vydržet dlouho. Neexistuje jednoduchá šablona, která by dokázala obsáhnout vývoj jednotlivých kompozic. Jejich délky jdou od tří po skoro sedmnáct minut a jejich světy jsou prosty jakýchkoliv běžných pravidel a zákonitostí. Tím rozhodně nechci říct, že bych jejich vývoj byl dán nějakou formou náhody, ale umělecká licence je v tomto případě natolik silná, že jako posluchač budete mít dost problém ji sledovat a nedejbože pochopit.

 

Což ale neimplikuje to, že by snad Limites byla špatnou deskou. Je to jen deska dost složitá, náročná a určená pro úzké spektrum posluchačů, kterým jsou těsné jak rockové kalhoty, tak jazzový kabát, byť modernějšího střihu. Toto je totiž ještě někde dál, za hranicí zvyklostí a běžných představ o hudbě jako formě zábavy. A to vlastně není vůbec špatně.

 

 


 

// Saint Sadrill - Pierrefilant

Saint Sadrill - Pierrefilantchamber pop / avantgarda

listopad 2018

Dur et Doux

10 skladeb, 68 minut

facebook // homepage // bandcamp

 

Když už jsem v článku u předchozí desky zmínil nástrojové obsazení a poukazoval na to, že z něho nekouká nic dobrého, dovolím si stejný tah udělat i zde. Na albu Pierrefilant najdete kromě hromady zpěvů, kytary a baskytary i klávesy a synťáky (nic extra, jasně), ale pak taky bicí (haha), hromadu elektroniky, opět vibrafon a perkuse. Navzdory tomu deska začíná na zpěvech a jsou to zase jen zpěvy (sólové, vícehlasy, chorály), které na ni hrají prim. A opět mám problém s tím přiblížit vám alespoň pro orientaci žánr.

 

Tagy na bandcampu jdou přes pop, chamber pop, choir, electronic až po jazz, easy listening a gay. A to jsem ještě neopsal všechny. Přiznám se, že v tom nemám jasno.

 

Hudba Saint Sadrill je poslechově snadná, tedy zpěv (přednes, hlas, něco na ten způsob) a nástrojově občas dost nejasné pozadí, z něhož sem tam vypluje kytara, sem tam zaslechnete tlumené údery do bubnů, občas vzduch prořízne výraznější synťáková linka. Silná ambience jako samozřejmost. To vše ve více méně pozvolném tempu, uhlazeně, ale současně s lehkou gradací a s rostoucím napětím mezi tóny. Zkuste třeba hned první skladbu. Má slabých dvanáct minut a má svůj vlastní život, který umí chytnout za koule límec. Gay negay.

 

Za nic jiného se ale chytnout nenechám, nato mi podobná hudba uniká kamsi do ztracena. Vlastně mám v mnoha momentech pocit, že o hudbu ani tak moc nejde, a že těžiště se přesouvá do textového sdělení Antoine Mermeta. Což mě jaksi přirozeně míjí.

 



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 13.1.17 10:25

Keďže si myslím, že dobrý webzin by mal mať aktívnu čitateľskú základňu, tak prispievam aj mojim TOP 2016 (ktorý som si ale rozdelil po svojom): 1. MAJSTRI (obľúbené skupiny, ktoré v roku 2016 prišli s dokonalými albumami) IRKALLIAN ORACLE - Apollyon Ako napísal Garm – toto neurobili ľudia. Napriek mojim výhradám k mixu je to priam dokonalá nahrávka. DEATHSPELL OMEGA - The Synarchy of Molten Bones Paracletus som považoval za nápor na hranici jak hráčskych, tak poslucháčskych možností, teraz prišiel The Synarchy of Molten Bones, no a ja na Paracletus-e už oceňujem jeho melodickosť a poetický náboj. DEATH GRIPS – Bottomless Pit Vďaka Death Grips (a Trompe L´Oeil) som začal počúvať (noise/electro/industrial/psycho) hip-hop. ___________________________________________________________________________ 1.1 MAJSTRI N.2 (ktorým som nestihol venovať patričnú pozornosť, no už len s letmého kontaktu viem, že sa zaradia do kategórie 1) CULTES DES GHOULES - Coven, or Evil Ways Instead of Love WARDRUNA - Runaljod - Ragnarok TERRA TENEBROSA - The Reverses 2. ELITA (skupiny, ktoré som objavil vďaka ich debutom alebo radovým albumom z roku 2016 a ktoré ma posadili na riť, alebo vykopli zo stoličky) VEKTOR – Terminal Redux Masaker...masaker jak sviňa...proste masaker. THE ARCHAIC REVIVAL – Rock n Roll Holocaust „We have put everything we have into the the recording of this album. People have died. Cars have been crashed. Tears have been spilt and mixed with our whiskey. Virgins have been sonically impregnated in their sleep by the solos of Davo X, and bastard children have sacrificed themselves to Satan in our honour. So grab a drink, pack your bong and turn this fucker all the way up. Low volume will not suffice. Take drugs and worship Satan, rock n rollers!!!“ Smrdia tieto slová samochválou? Je to preexponované promo neodzrkadľujúce skutočnú kvalitu nahrávky? Nie. Je to len skromne opísaný rokenrolový holokaust, ktorý títo páni spáchali na tomto albume. ALTARAGE - Nihl Nihl je na prvý pohľad nenápadný – ako starý tichý sused, ktorý vedľa vás býva hádam od nepamäti. Potom, jedného dňa k nemu vtrhnú kukláči a v kamennej pivnici pod domom nájdu obskúrny oltár a pozostatky asi 150tich ľudí pokrytých rôsolom neznámeho, no organického pôvodu. YOUNG HUNTER – Young Hunter Absolvoval som prechádzku zimným lesom s týmto albumom v ušiach... dojatie, melanchólia, zlosť i očarenie krásou – nádherná eko-hipisáčina s úžasným zvukom. FYRNASK – Fórn Fyrnask som objavil až týmto albumom, ktorý mi úplne učaroval. Blackmetalový šamanizmus? Šamanistický blackmetal? OCCULTUM - Towards Eternal Chaos Poľsko je srdce (a maternica) stredoeurópskeho blackmetalu. Napadlo vás niekedy, ako by znel plod zakázanej lásky Gorgorothu a Mgly, keby ho vychovával Destroyer 666? Nie? Keď si pustíte tento album, tak vás hneď chytí za gule a začne s nimi mixovať v šialenom tempe. A keď si myslíte, že ste prežili peklo, príde pieseň Abomination a milý Occultum zosíli stisk a gule vám odtrhne. Potom s nimi začne okolo vás freneticky tancovať s výrazom a revom excitovaného psychotika v rauši... Nič originálne, len destilát toho najlepšieho, čo v blackmetale nórskeho strihu doteraz vzniklo. 3. AŠPIRANTI (albumy, ktoré sú veľmi dobré, no pri ich počúvaní som sa udržal na nohách) BAPTISM – V – The Devil´s Fire Tento album som otočil nespočetnekrát, veľmi rýchlo som ho „prečítal“, no baví ma stále. PROSTERNATUR – Abyssus Abyssum Invocat Okultistický blackmetal, o ktorý sa snažia Cult of Fire a už aj Inferno, no na rozdiel od týchto domácich skupín TO Prosternatur verím. TURNIP - Window Killer Šťavnatý a groovy hard-blues-rock lákavo smrdiaci 70tkami – jedna z najlepších vecí v rámci tejto retro vlny (spolu s Bautastor a Kadavar Za rok 2016 mám jediné hudobné sklamanie - TOOL STÁLE NEVYDALI NOVÝ ALBUM!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky