Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V roce 2001 Reznor úspěšně končí protidrogovou léčbu (aspoň se v tomto duchu všude píše) a dá se říct, že pro něj nastává další etapa jeho života. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že je „pretty happy right now“ a asi se není co divit, když se v tom marastu utápěl někdy od poloviny 90. let. V tomto roce se rovněž přestěhoval z dosavadního působiště New Orleans do města hříchu Los Angeles a věrný svému dalšímu oboru – filmové hudbě – tvoří singl Deep, který se objevil na soundtracku filmu Lara Croft: Tomb Rider.

Deep (Lara Croft: Soundtrack, 2001)

Někdy dříve jsem tu zmiňoval spolupráci na tvorbě zvuků a hudby pro hru Quake a evidentně se tato parketa svému tvůrci zamlouvala, protože v roce 2003 se o něco podobného Reznor pokouší i pro hru Doom 3 (kdo by neznal?) společnosti ID Software, ovšem tentokrát se nepodařilo projekt dotáhnout až do úspěšného konce a zůstává pouze u záměru. Těžko odhadovat, co bylo příčinou, Reznor se vyjádřil ve smyslu „time, money and bad management“ (čas, peníze a špatný management), ale pod tím se dá představit snad všechno. Každopádně tato kultovní střílečka v sobě nakonec zvuky Trenta Reznora nenese.

Podstatně zajímavější věci se děly rok následující. Na prvním místě bych uvedl další žebříček a další umístění (žebříčků nikdy není dost, když je třeba zvednout čtenářský zájem...). Časopis Rolling Stone si troufl sestavit „100 greatest artis“, tedy stovku největších umělců / kapel všech dob, žánrů a prostě všeho - a devíti palcové hřebíky v něm zaujaly sympatické 94. místo. Pro zvědavce uvedu několik zajímavých umístění, k případnému dohledání kompletního pořadí potom odkazuji na tento LINK.

Na pěkném 85. místě bychom našli Black Sabbath, 73. skončili Radiohead, o příčku před nimi AC/DC, Metallica se povaluje na 61. místě, o deset příček výše se usídlili Pink Floyd, na 30. místě je Nirvana (za těch pár desek a jednu sebevraždu dobré místo), Led Zeppelin sedí hrdě na 14. šprušli, k mé velké radosti obsadil 11. místo rastafarián Bob Marley a Jimi Hendrix je na místě 6. První skončili samozřejmě Brouci, no a pak je tam těch interpretů ještě hromada. Však se můžete podívat.

Další zajímavou událostí roku 2004 je soud s manažerem Nine Inch Nails Johnem Malmem, Jr. Reznor si po vystřízlivění začal dělat pořádek i ve věcech financí a přišel na poněkud podivné praktiky svého manažera, kterému záhy na to přestal vyplácet provize a ten ho poslal k soudu. Reznor nelení a na Malma podává rovněž žalobu a ve vzduchu se to míhá slovy jako zpronevěra, porušení smluvních dohod, vlastnická práva na NIN, éterem létají miliony dolarů a podobně – prostě takové běžné americké krácení chvíle. Těžko soudit, co všechno se tenkrát událo a kolik to koho stálo prašulí, každopádně na konci vyšel Reznor jako hrdý vítěz, majitel svého loga i své kapely. V témže roce je rovněž podepsán coby „musical consultant“ pod filmem Man on fire s Denzelem Washingtonem a také se producentsky podílí na některých skladbách uskupení Jane‘s Addiction.

The Hand That Feeds (With Teeth, 2005)

Posuneme se opět o jeden krok vpřed, do roku 2005. NIN vydávají své další album, tentokrát nazvané With Teeth. Opět se umisťovalo na špici v Billboard 200, opět se vypouštěly do světa nějaké ty singly a opět se jeho tour, prostě klasický scénář. První video ke skladbě The Hand That Feeds se objevilo v březnu 2005 na stránkách NIN, další bylo potom natočeno (režie se ujal David Fincher) ke skladbě Only. Posledním singlem byl Every Day Is Exactly The Same, ale video k němu nebylo nikdy dokončeno. Zmíněná koncertní šňůra byla tentokrát nazvána North American arena tour a NIN se na něm představili s předskokany Qeens Of The Stone Age, Autolux a Death From Above 1979. Pokud byste se rádi dozvěděli něco více ze živého hraní NIN v tomto období, sežeňte si dokument Beside You In Time, který vyšel v únoru roku 2007.

Only (With Teeth, 2005)

V rychlém sledu vyšlo další album NIN, dva roky od předchozí nahrávky se do éteru dostává podstatně více elektronická záležitost Year Zero. Reznor: „Tato nahrávka začala jako noise experiment na mém notebooku při nějaké cestě autobusem. Onen zvuk byl veden mým fantazírováním o konci světa. Ta představa mě provázela neustále a časem se ukázalo, že je mnohem víc. Věřím, že někdy máš možnost vybrat si, jakou inspiraci budeš sledovat a někdy nic takového nemáš. Tahle deska je tou druhou možností. Jednou jsem se na to naladil a všechno spadlo ... jako kdyby to bylo zamýšlené. Jakmile se ustavil rámec, bylo už velice jednoduché napsat jednotlivé skladby. V mém „skutečném“ životě se začaly dít věci, které zastíraly hranici mezi tím, co byla fikce a tím, co bylo skutečné. Ukázalo se, že ta nahrávka je o hodně víc než jen běžná deska.“

Překousnout Year Zero jsem se tu snažil v nějakém svém komentovaném Top 5 a možná nejsem sám, protože tato placka se tak vysoko jako její předchůdkyně nevyšplhala. O to zajímavější bylo dění kolem nahrávky, Reznor se totiž pustil do takové alternativní hry. Samotné album je koncepčně laděný počin kritizující vládu ve Státech a předvídající, jak to celé může během takových patnácti let dopadnout. Vize mírně Orwellovská, kdo zná 1984, není třeba přibližovat. Součástí oné alternativní hry bylo „zapomínání“ flash disků na toaletách, skryté stopy se objevovaly v merchu na tour a fanoušci tak měli možnost objevovat fiktivní síť webových stránek, nerealizované skladby a dovídali se, jak ten svět bude vypadat v roce 2022. Dovolím si zopakovat drobnou vychytávku, kterou disponuje Year Zero a o které jsem se již zmiňoval v onom Top 5. Album je „vybaveno“ speciální termo vrstvou na svém horním povrchu, takže CD je černé, když jej vkládáte do přehrávače a po jeho přehrátí (a mírném ohřátí od paprsku laseru) ho vytáhnete celé bílé. Je to blbost, ale potěší, i když opětovné zčernání trvá docela dlouho.

Survivalism (Year Zero, 2007)

Jinak k albu Year Zero byl natočen jeden videoklip a to ke skladbě Survivalism a rovněž bylo vydáno album remixů (tentokrát od jiných umělců) s podivně zašifrovaným názvem Y34RZ3R0R3M1X3D, který po nesložitém rozkódování dá jméno Year Zero Remixed. Toto vlastně byla poslední nahrávka, která pod značkou NIN vyšla u major labelu, protože pak už se v Reznorově hlavě začaly rodit další rebelské myšlenky.