Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Parní válec z Polska se jmenuje lehce podivně, ještě podivnější si vybral obálku svého debutu, ale ozval se, CD poslal a po zhruba měsíčním flirtu se zdá, že se známe dobře. 71TonMan hrají hodně podladěný sludge metal s nařvaným vokálem, v jedné chvíli jsem dokonce nostalgicky vzpomněl na Gospell of the Future, škoda jich.

V recenzích často píšu o tom, že kapela nevymýšlí nic nového, že se pohybuje v mantinelech žánru a podobné tvrzení platí i tentokrát. Vzato do důsledku dnešní doby, platí skoro vždy. Album si představte jako pětici delších skladeb provázanou mezihrami a uvedenou intrem, v jejímž rámci se nijak zásadně neodbočuje z hlavního směru, ale zato se sází na jednoznačnost a jednoduchost. Kytarové riffy jsou pomalé a často se opakují, bicí působí dojmem uštvaného člověka a atmosféra alba je tíživá, podzemní a na náladě vám určitě nepřidá. Z na první pohled jednolité hmoty bláta je pak celkem radost vybírat zajímavá místa tvůrčího potenciálu, není jich sice mnoho, ale o to působivější je jejich dopad.

Prvním takovým místem je druhá polovina „Dr Psycho“, která je díky kytarové práci posunuta a vygradována do snivých nálad spokojenosti (v mezích žánru a prostředků) a podobně je vystavěná i závěrečná pasáž následné „Cyborg Jesus“ ... zlí jazykové mohou tvrdit, že je provedená zcela stejně, OK nehádám se. Velmi povedeně se tváří i skladba „Face Fuckin' Machine“, která je oproti zbytku materiálu vedena v rychlejším tempu a v jejím závěru se ke slovu dostane i ojedinělé a možná právě proto působivé kytarové sólo. Naproti tomu celkem nevýrazný dojmem zanechává „Bacon Bomb“ a kritické zkrácení by prospělo i závěrečné „71TonMan“, jejíchž dvanáct minut se nepodařilo naplnit adekvátní porcí nápadů.

Po zvukové stránce nejsilnější odezvu vyvolávají silně zkreslené kytary, jejichž rozzrněný a silně rozbitý sound udává charakter nahrávky a není vůbec těžké prohlásit podobný výsledek za diletantství, případně za přehnání jistě chvályhodného záměru. Závěrečný rozpad na konci nahrávky coby vrchol těchto snah udolá i podstatně odolnějšího posluchače, než jsem já; tohle si můžou dovolit jen Neurosis (samozřejmě mám na mysli „Stones From the Sky“). Přitom dynamicky je deska poměrně v pořádku, z kytarové tlačenice vystupují o řád čitelnější údery bicích, mnohdy vykreslené velmi dobře či alespoň zajímavě (bubny v úvodu závěrečné skladby), u kterých lze sledovat i cosi jako prostorovost, i když konkrétně u činelů jde spíš o omyl než o technický / umělecký záměr.

Celkově ale nahrávka funguje, nebudu tvrdit opak, stejně jako se klidně přiznám, že skladba „Face Fuckin' Machine“ mě vysloveně baví. Poslední zmínku věnuju vokálnímu kanálu zpěvačky Justýny (kterou někde u kolegů předělali na chlapa, což není divu...) a popřeju pevné zdraví do budoucna, je to záhul.